obrazek.jpgFoto: Shutterstock

Jarní únava

„Lékař označil moje příznaky za projevy hypochondrie, stáří a depresí, ale krev mi nakonec vzal. Ráno volal s informací, že mám sice horší výsledky krvinek, ale současně dodal, že to nemusí nic znamenat. Za týden jsem do ordinace utíkala znovu, protože mi bylo špatně, byla jsem otupělá a spala jsem skoro 20 hodin denně. Domů jsem odcházela s diagnózou „jarní únava“. Únava, bolesti hlavy a kloubů se ale najednou vytratily, takže jsem další den odjela s klidem na několikadenní služební cestu do Prahy. Jenže cestou zpátky mě začala šíleně bolet hlava a po návratu domů jsem prospala celý víkend. V neděli, to byly akorát Velikonoce, jsem si volala záchranku, protože jsem ke všemu začala i zvracet, " líčí svůj příběh Barbora. 
 
Klíšťata na mě nejdou, přesto mám encefalitidu

„Doktorka na neurologii ve Vítkovicích mě okamžitě poslala na lumbální punkci. V nemocnici jsem pak čekala asi 4 dny na výsledky. Když mi zjistili, že se jedná o klíšťovou encefalitidu, překvapilo mě to, protože žádné klíště jsem si nenašla. Naposled jsem měla jedno přisáté, když mi bylo asi 10 let, a dokonce i boreliózu jsem měla od komára. Tedy alespoň si to myslím. O očkování proti klíšťové encefalitidě jsem samozřejmě slyšela, ale když na mě klíšťata nejdou, říkala jsem si, na co se očkovat? Vůbec jsem nevěděla, že klíšťata mají více vývojových stadií a klíšťovou encefalitidu přenáší i nymfy. Jsou ale malé a samy odpadnou, proto si je člověk ani nenajde. To jsem netušila ani já ani nikdo z mého okolí. Svému praktickému lékaři jsem ale říkala, že jsem byla dva dny v přírodě. Mohlo ho to napadnout.
 
Z vítkovické nemocnice mě odeslali na infekční oddělení do Poruby. Zde jsem strávila další asi 4 dny a pak odešla, protože jsem se s lékařem dohodli, že budu mít klidový režim doma. Další 2 týdny jsem se snažila moc nepracovat, ale potřebovala jsem dokončit jeden projekt. Říkala jsem si, že důležité online meetingy zvládnu a že postupné nabírání práce bude pro mou psychiku lepší, než sedět a nic nedělat. Zpětně vidím, že jsem si toho na sebe naložila moc."
 
Podezření na epileptický záchvat

„Koncem dubna, dva týdny poté, co jsem odešla z nemocnice," pokračuje paní Barbora, „se mi udělalo špatně. Byla jsem akorát venku s pejskem, tak jsem se raději vrátila domů s myšlenkou, že si odpočinu u televize. Pak už si jen pamatuji, jak nade mnou stojí tři záchranáři. Nejdřív jsem se jich ptala, jestli jsem neochrnula, protože jsem po klíšťové encefalitidě, ale prý je zavolal můj syn, protože jsem z ničeho nic lapala po dechu a nereagovala. Do nemocnice mě vezli s podezřením na epileptický záchvat."

64b509195e507obrazek.jpgFoto: Shutterstock
 
Rok bez řidičáku

„V nemocnici jsem dostala kapačku s antiepileptiky a papír s oznámením, že mi odebírají řidičský průkaz. Byl to pro mě šok, ale věřila jsem, že lékaři vědí, co dělají a neberou mi ho bezdůvodně. Za pár dnů mě z nemocnice pustili domů vybavenou silnými antiepileptiky, která se normálně se dávají drogově závislým a schizofrenikům. Úplně to se mnou zamávalo. Stačilo, aby mi ujel autobus a já se na místě rozbrečela. Cítila jsem se bezmocná, protože jako čerstvý rádoby epileptik jsem vůbec netušila, co dělat. Věděla jsem, že potřebuji okamžitě jiné léky, protože z těchto se brzo zblázním.
 
Naštěstí jsem se v brzké době dostala přes známého k neuroložce, která mi léčbu poupravila. „Papíry“ mi to sice nevrátilo, ale přinejmenším už jsem nebyla tak rozhozená z každé banality."
 
Žiju dál

„Život po prodělané klíšťové encefalitidě není stejný jako předtím a nebyl z počátku vůbec lehký. Auto ke svému životu potřebuji a není vždy snadné vysvětlovat lidem, že mi nevzali řidičák kvůli alkoholu či „vybodování“. Mám potíže dívat se i na některé filmy a seriály, kde se hodně rychle hýbe obraz. Krátce po návratu z nemocnice mi dokonce dělalo problém jezdit v autě jako spolujezdec, protože z té rychle ubíhající krajiny jsem zvracela. Naštěstí to trvalo jen krátce. Dnes už běhám, pracuji a žiju, jak mi to zdraví dovolí.
 
Očkování už nepotřebuju, protože jsem si vybudovala imunitu proděláním samotné nemoci. Nechala jsem ale naočkovat syna a svou maminku, protože si ani nechci představovat, že by je potkalo to, co mě. Dokonce i pár kolegů z práce nad tím začalo silně uvažovat a za to jsem ráda. Klíšťová encefalitida je nevyzpytatelná. Mohla se projevit jen týdenní „chřipkou“, ale také mě mohla dostat na invalidní vozík."
 
Klíšťovou encefalitidu způsobuje virus, který je v klíštěti v plně infekční podobě. Nachází se v různých částech klíštěte, tedy i ve slinných žlázách, proto je možný přenos viru prakticky od počátku sání. Tedy ve chvíli, kdy dospělá samička klíštěte, larva nebo nymfa ještě nebyly na těle nalezené. Na klíšťovou encefalitidu neexistuje lék a jediná spolehlivá ochrana je očkování. V době, kdy jsou klíšťata již aktivní, se doporučuje využít tzv. zrychleného očkovacího schématu. Z hlediska přenosu klíšťové encefalitidy a lymské boreliózy jsou nejnebezpečnější nymfy, protože jsou malé a lehko přehlédnutelné.
 
„Člověk se může stát hostitelem kteréhokoliv stadia – nicméně platí, že dospělá samice hledá delší dobu vhodné místo k přisání, navíc je i nápadnější, a proto je častěji odhalena ještě před samotným přisáním. Larvy přece jen trochu více preferují menší hostitele, byť na lidech sají rovněž. Nicméně celkově platí, že člověk je nejčastěji napadán nymfami než ostatními vývojovými stadii klíštěte,“ upozorňuje na nebezpečí parazitolog doc. RNDr. Jan Votýpka, Ph.D., z Katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty UK.  

Zdroj inforamací: příběh paní Barbory, doc. RNDr. Jan Votýpka, Ph.D