Do termínu porodu jí zbývalo zhruba pět týdnů a ani ve snu by ji nenapadlo, že je s jejím miminkem něco v nepořádku. Od prvního trimestru ji sice trápily otoky, ale ona měla za to, že to k těhotenství, obzvláště v létě, zkrátka patří. „Měla jsem nohy jako konve a o prstýnkách na rukou nemohla být ani řeč. Lékaři jsem o svém problému řekla, ale ani to nebylo potřeba, viděl to sám,“ vzpomíná Jana, kterou po 20. týdnu těhotenství začal trápit i zvýšený krevní tlak a vysoká hodnota bílkoviny v moči. Tomu ale ona sama nepřikládala velkou pozornost a lékař ji na hrozící riziko preeklampsie neupozornil.

Foto: Shutterstock

Mé dítě prý umírá...

O to větší šok ji čekal, když k němu šla v 35. týdnu těhotenství na běžnou kontrolu. „Otok neopadával a sestra mi naměřila velmi vysoký krevní tlak i bílkovinu v moči. Lékař mě okamžitě poslal do nemocnice. Řekl mi, že se ani nemám vracet domů pro tašku s věcmi, protože mé dítě umírá! Bylo to poprvé, co jsem o diagnóze preeklampsie slyšela. Prolétlo mi hlavou, že moje nenarozené miminko možná už nežije, a třeba za to můžu já,“ vzpomíná Jana, která s manželem okamžitě ujížděla do porodnice. Tam ji hned hospitalizovali.

„Primář rozhodl, že musím mít samostatný pokoj, abych měla klid. Dokonce paní v sousedním pokoji musela vypnout televizi, aby mě nerušila. V té době mi bylo hodně špatně. Fyzicky i psychicky. Cítila jsem tak velkou bezmoc, že jsem ji ani nemohla unést. Plakala jsem, hladila si břicho a mluvila na svou holčičku. Říkala jsem jí, že to spolu všechno dokážeme,“ popisuje Jana těžké chvíle před porodem. K němu nakonec došlo až druhý den.

Šla jsem okamžitě na sál

„Když mě druhý den ráno viděla doktorka, utíkala hned na sál. Prý už nešlo čekat. Porod mi vyvolali. Byl dlouhý, ale všechen personál se moc snažil. Porodila jsem až nad ránem, ale moje holčička byla naštěstí v pořádku,“ neskrývá Jana ještě dnes svůj vděk.

Po porodu ji lékaři umístili opět na samostatný pokoj, kde byla bedlivě monitorována a podstoupila další vyšetření. Aby měla klid, nemohla za ní na návštěvu ani její rodina. Vše ale dobře dopadlo a další komplikace nepřišly.

Další miminko jí nedoporučili

Když o deset let později znovu otěhotněla, gynekolog byl po předchozí zkušenosti zpočátku proti. „Já ale byla šťastná a miminko moc chtěla. Naštěstí se preeklampsie znovu neobjevila, ale já přesto tak musela poslední měsíc ležet v nemocnici. I tentokrát jsem totiž měla problémy s vysokým krevním tlakem a navíc i s těhotenskou cukrovkou. Lékaři mě chtěli mít pod drobnohledem,“ vysvětluje Jana, které se narodil zdravý chlapec. A co radí nastávajícím maminkám?

Jen nic nepodcenit

„Určitě sledujte, jak se cítíte. Každá větší odchylka od normálu je známkou toho, že něco není v pořádku. I když máte zpočátku třeba jen otoky, ale nic vás nebolí, jako tomu bylo i u mě. S návštěvou gynekologa pak nikdy neotálejte. A když už se něco děje, snažte se zachovat chladnou hlavu a být trpělivá. Ale sama dobře vím, že se to snadno řekne,“ dodává Jana.

Čtěte také:

Reklama