Vzbudili jsme se strašně rozlámaní. Vedro, které bylo v noci, se nedalo vydržet, a tak jsme byli co chvíli vzhůru. Jako prevenci všech zažívacích obtíží jsme do sebe kopli panáka slivovice. Zabalili batůžky a vydali se na cestu po nejznámějších chrámech Bangkoku - Grand Palace, Wat Phra Kaew, Wat Po a Wat Arun.

 

Bangkok je město s nejhorší dopravní situací v jihovýchodní Asii. Je tu tolik aut, že všechny šestiproudé silnice ve dne v noci vypadají jako obrovská parkoviště sunoucí se dopředu. Neznají tu semafory, takže přejít přes ulici je opravdu umění. Čekáte, že vás někdo pustí. Ale opak je pravdou. Když vás řidič vidí, ještě přidá. A brzdí až v okamžiku, kdy (podle něj) už hrozí srážka na 99 %. Mnohdy jsem stačila vykouřit i dvě cigarety, než se nám podařilo dostat na druhou stranu.

 

Cestou do Královského paláce se nám stala veselá příhoda. S přátelským oslovením nás zastavil velmi dobře vypadající Thajec. Zajímalo ho, odkud jsme a jak se nám v Bangkoku líbí. Představil se nám podáním ruky a mírným úklonem jako profesor zdejší univerzity a nabízel, že nám na mapě ukáže cestu kudy jít. Českou republiku sice neznal, ale Bangkok prý ano. Po zjištění, že se chystáme do Královského paláce a že ten je již vidět, takže pomoc nepotřebujeme, odvětil, že palác je dnes z důvodu královské ceremonie uzavřen. Ovšem prý nemusíme zoufat. Je místní a zná spoustu jiných chrámů. Zcela bezplatně nám je ukáže a domluví nám taxi. Odvětili jsme, že nevadí a na palác se podíváme alespoň přes plot. V tu chvíli vběhnul do ulice, zastavil taxi, chytl nás za ruce a začal nás do auta strkat. Samozřejmě jsme protestovali, a tak jsme v očích milého pána byli za „stupid, stupid, stupid“. Asi proto, že za nás nedostal žádnou provizi – a to se tolik snažil. Za celou cestu jsme potkali asi ještě dalších 5 000 profesorů, studentů a prominentních žáků – a pro jistotu jsme se s žádným z nich už nikdy do řeči nedávali.

 

Asi je zbytečné říkat, že Královský palác uzavřen nebyl. Dostali jsme se bez problémů dovnitř. A vzhledem k tomu, že jsme do Thajska dorazili v době, kdy začíná léto – a je tak nesnesitelné horko, že nikdo venku dlouho nevydrží, byl tento skvostný chrámový komplex celkem bez návštěvníků.

 

Oproti Evropě je Asie velmi barevná. Platí to o oblečení domorodců, autobusech a samozřejmě i architektuře. Porcelánové mozaiky, které pokrývají celý palác, jsou tak barevné, až oči přecházejí. Vše je obrovské, monumentální, a hlavně úplně jiné, než na co je našinec zvyklý. Krása, která až bere dech. K hlavnímu chrámu přicházejí lidé vzdát poctu bohům. Těch je tu mnoho (nejznámější a nejuctívanější z nich je Šiva – bůh, který dokáže pomoci, ale také velmi škodit). Věřící na oltář, který stojí venku před chrámem, pokládají dary. Především květiny a jídlo. Viděli jsme, jak přišla rodina a na oltář položila celý oběd – včetně polévky, hlavního chodu, rýže, pití i zákusku. A tak mě tak napadlo, jak to jídlo v tomhle horku asi vypadá večer a jestli by nebylo užitečnější ho dát nějakému žebrákovi, kterých je na ulici spousta. Když ale zapomenete na naše evropské „logické“ myšlení, sednete si a pozorujete lidi, kteří mají tak ohromnou víru, že je nerozhází ani to, že jsou třeba úplně nejchudší ze všech chudých – začnete jim možná trochu závidět.

 

Wat Po byl dalším chrámem, který na nás čekal. Je mnohem méně honosný než královský palác. O to víc se nám líbil. Všude se zde pohybuje mnoho mnichů v oranžových sutanách. Všichni jsou milí a rádi si s vámi popovídají.

 

Snídaně v Mary V. byla fajn, a i když bylo hrozné horko, dostali jsme hlad. A tak jdeme do jedné z mnoha pouličních restaurací. Tahle se nachází přímo u přístavu u řeky Chao Phraya. Přes tu musíme přejet, abychom se dostali ke třetímu chrámu. Nikdo z personálu neumí anglicky, a tak se domlouváme, jak se dá. David si dává kuřecí v omáčce a já zkouším cosi. (A nikdo mi nevymluví, že to nebyl pes!). Ale chuťově je jídlo dobré. Přiznávám se, že se tady trochu štítím jíst - a David je na tom určitě stejně. Ale brzy si zvykneme a špínu budeme přijímat jako normální věc. Až z fotek si pak uvědomíme, v čem jsme vlastně dokázali existovat.

 

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ