Nevím, co se to se mnou občas děje, ale mívám podivné stavy. Napadne mě třeba nějaká naprosto úžasná věc a okamžitě se rozhodnu ji zrealizovat. Bohužel, někdy zapomenu zapnout tu chytřejší polovinu svého mozku, a tak si pak mnohdy drbu hlavu a můj rozum mi nad sebou samotnou zůstává stát.

Jako tehdy před lety, kdy jsem pojala ten skvělý nápad, že právě dovolená pod stanem je pro osamělou matku dvou dcer ve věku 7 let a 4 roky tím pravým, ořechovým.

Můj tatínek nás odvezl na vybrané místo, vzdálené 150 km od domova, pomohl mi postavit stan a s lehkým stínem obavy v oku se se mnou loučil slovy, že zítra odjíždějí s maminkou do Itálie, ale za týden budou zpátky a hned potom pro nás přijede a zase nás odveze do civilizace.

Holčičkám se stanování náramně líbilo. Lezly pořád ze stanu a do stanu, schovávaly se ve spacácích, mlátily lžícemi do ešusů, sbíraly větvičky na večerní ohýnek a prováděly spoustu šťastných skopičin tak, jak to umějí jenom malé děti.

Pár dní proběhlo v báječné pohodě a třetího dne – tedy spíše noci - jsem byla vržena přímo do kruté reality zákonu schválnosti.

Kolem půlnoci se vzbudila starší dcerka s tím, že je jí hodně špatně. Zašátrala jsem rukou ve tmě, nahmátla její hlavičku a zjistila jsem, že jí čelíčko hicuje jako parní lokomotiva. No, pane jo!

Vyhrabala jsem se ze spacáku, pomohla vysoukat se i malé nešťastnici a vynesla ji před stan, kde holčička okamžitě vrhla ukázkovou šavli. Poté na mě upřela zoufalý pohled a sdělila mi, že potřebuje…ehm…ale moc moc moc, že ji strašně bolí bříško. Přistrčila jsem jí nočník, který jsem sebou měla pro tu mladší a jala se uklízet katastrofu, způsobenou vrhem z hora. Vypotřebovala jsem na to všechnu vodu z kanystru, a tak jsem baterku ponechala kymácejícímu se dítěti a pouze za svitu měsíce jsem letěla k asi 100 metrů vzdálené pumpě pro vodu.

Umyla jsem holčičku, uložila jí zpět do stanu a běžela s nočníkem těch 100 metrů zpět, abych ho vyprázdnila na WC. Po mém návratu jsem našla dcerku v předklonu, jak ulevuje svým útrobám opět z vrchu a čeká jako na smilování na prázdný nočník. Jala jsem se uklízet následky vyvrhnutí, počkala, až holčička vykoná svou potřebu, umyla jsem ji a s prázdným kanystrem a plným nočníkem jsem opět kmitala směr umývárny…

Zavrtala jsem se do spacáku a ještě jsem ani nezavřela oči, když mne moje trpitelka plačtivým hláskem prosila, že zase musí… Takže se znovu konala nočníkovo-kanystrová anabáze, po které jsem se konečně zakutala a stihla i na pár vteřin spočinout v klidu. Ovšem ne na dlouho. Mladší holčička se probudila a s pláčem mi oznamovala, že je jí špatně. Sáhla jsem jí na čelo – hořela podstatně víc, než ta starší. Vynesla jsem ji před stan, přistrčila lavór, posléze nočník, umyla, uložila a vystartovala již známým směrem.

Trénink to byl opravdu skvělý. Až do rána jsem trhala rekordy v běhu s plným nočníkem a kanystrem na 200 metrů, za svitu baterky podpírala střídavě jedno a pak druhé dítě, převlékala je, myla a utěšovala.

Nad ránem, kdy obě konečně jakžtakž usnuly, jsem seděla na pařezu, vařila kotel čaje, odmáčela prádýlko a ručníky a přemýšlela, co budu dělat.

V hlavě se probrala k životu moje chytřejší půlka mozku a vandrovala do mě svoje mentorování. Šla mi pěkně na nervy, protože se zmohla jenom na samé výčitky, ale aby přišla s nějakým podnětem, co mám dělat, to ji ani nenapadlo.

Ráno se ze stanu vykutálely dvě zelené příšerky, svedly lítý boj o nočník a zatímco si jedna ulevovala horem, druhá tak činila dolem, aby si to pak vyměnily, počkaly, až vyběhnu a zase doběhnu zpět svých 200 metrů, aby mě uzmuly nočník a lavór k novému naplnění. Pak vysíleně ulehly na spacáky a vypadaly jako v posledním tažení.

Safra porte, to je situace! Rozhodla jsem se podívat pravdě do očí a změřila jim teplotu. Fí ha, obě dvě skoro 39 stupňů! Už jsem si nemyslela, že stanovat sama s takhle malými dětmi je bezva nápad.

Měla jsem hlavu jako pátrací balón, protože jsem byla v dost těžko řešitelné situaci. Bez auta, bez možnosti někomu zavolat, aby nás odvezl domů, s dětmi sklácenými horečkou a se stanem, spacáky, hromadou oblečení, dek, nádobí, vařiče atd. Ach jo.

Moje chytřejší polovina stávkovala a nechtěla mít s tou hloupější nic společného. Normálně mě v tom nechala vysmažit.

A tak jsem sbalila krosnu, narvala do ní co se vešlo, do příruční tašky jsem dala mokré ručníky, láhev s čajem, rezervní prádlo, zapnula stan a odebrala se směr hlavní silnice.

Musel na nás být opravdu zábavný pohled. Měla jsem na zádech krosnu, která mi končila asi deset čísel nad hlavou, v jedné ruce tašku, na které visela starší dcera, na druhé ruce jsem nesla mladší dcerku, jejíž hlavička mi odevzdaně klimbala na rameni. Myslím, že Arnold byl proti mně v tu chvíli neschopným pápěrkou.

Takto vyzbrojená jsem stopovala projíždějící auta. Zastavili nám mladí manželé, kteří se ochotně nabídli, že nás dovezou až na nádraží. Jejich vstřícnost a dobrá nálada opadávala úměrně četnosti zastavování na zoufalé výkřiky mých nemocných holátek. Neskrývali nadšení, když nás po dvaceti kilometrech konečně odložili před nádražím a zmizeli jak pára nad hrncem.

Následovala hrůzostrašná, několikahodinová cesta vlakem, poté metrem a autobusem, až jsme konečně dorazily domů. Z posledních sil jsem děti vykoupala, zavolala doktora a měla jsem pocit, že nadešla má poslední hodinka.

Leč nebylo mi dopřáno si jí vychutnat a odebrat se do oázy klidu a věčného pokoje. Kmitala jsem celou noc a den, vyměňovala prádlo a povlečení, vymývala lavóry, prala a vařila dietu, kterou marodi stejně nejedli, abych druhý den večer vysílením padla a zjistila, že je mi pěkně špatně a že mám skoro 40 stupňů horečku.

Jak jsme všechny přežily několik následujících dnů, mi dodnes není jasné. Vzpomínky na to mám zatemněné horečným oparem. Střídavě jsem se mátožila po bytě, vykonávala nejnutnější z nutného, a střídavě upadala do bezvědomí. Když jsem po několika dnech konečně setřásla tu příšernou horečku a s plným vědomím se rozhlédla po bytě, myslela jsem, že mě znovu klepne.

Holčičky se z nejhoršího vylízaly dřív, než já a maminčinu indispozici náležitě využily. Ke svému nadšení totiž zjistily, že maminka je úplně mimo a veškeré jejich aktivity ponechává bez povšimnutí. I zabavily se hezky po svém. Poctivě vykramařily všechny skříně a hrály si na módní přehlídku, v kuchyni, kde i bez jejich přispění byl binec jako hrom, zkoušely různé experimenty a míchaly dohromady všechno, co kde našly, vytahaly všechny fotky a prohlížely si je, malovaly vodovkami v obýváku…

Dva dny jsem uklízela a pak pro nás přijel můj tatínek, aby nás na rekonvalescenci převezl k nim na chatu. Holčinky jásaly a křepčily a s rozzářenýma očkama škemraly: „A dědóóó, dědečkuuuu, že nám na zahradě postavíš stan, že jóóóó?“

Ty děti jsou zkrátka nepoučitelné, viďte? :o))  

                  
Reklama