Když jsem spatřila světlo světa, měla jsem babičky dvě. Jelikož mě měl taťka až po čtyřicítce, byla jeho maminka už tenkrát skoro osmdesátiletá stařenka. Táta byl nejmladší ze tří dětí. Pamatuju si ji už jenom matně, spíš podle fotografií. Ale podle vyprávění byla moc hodná. Je mi líto, že jsem si ji mohla tak málo užít.
Druhou babičku jsem si užila dost a dost. Léta jsem k ní jezdila na prázdniny, protože naši jezdili na vodu a babi pořád brblala, že mě někde utopí. Tak, aby měli klid, mě pokaždé odložili k ní. Jelikož babi měla zahrádku, muselo se tam každé ráno mazat pracovat. Budíček v šest, nebo i dřív. Hrůza pro školačku, která si chtěla trochu přispat. Argument, že každý normální člověk vstává brzy ráno, jsem prostě nebrala. Ale babi začala tak usilovně třískat nádobím, že mě i dědu stejně donutila vstát. Nebylo to s ní fakt jednoduchý. Zásadně uznávala za správné jen to, co dělala sama, a tím se dostávala do konfliktů nejen s námi, ale i s okolím.
Ale přesto jsem tam jezdila docela ráda. Na druhou stranu bylo zase docela fajn, uzobnout tu jahodu, onde rybíz či angrešt nebo hrášek.
Když před osmi lety zemřel děda, vrátila se do místa svého dětství na jih Čech, kde před třemi lety zemřela. Škoda, že měla tak nesnesitelnou povahu a my nebo mamka jsme ji nemohli mít u sebe. Ale nešlo to. Máti si ji občas na pár dní domů brala. Babi všechno vyzitýrovala, prolezla všechny skříně a šuplíky a bylo by o strach, jít třeba na nákup a nechat ji doma. Ona moc ven chodit nechtěla, a když už šla, musela se po chvíli zase vrátit, protože si nedošla na toaletu a moc se jí najednou chtělo. Ale příště, i když jí to máma řekla, to udělala zase. Byla takový "samorost" a nám to bylo moc líto, ale dělat se s tím nic nedalo.
Takže já na babičku nijak moc pozitivní vzpomínky nemám, ale nejsou všechny babičky jako ta od Boženy Němcové....
Peguša
------------
Ano, ano, staří lidé mají své rozmary....:o))) Díky za hezké vyprávění, Pegušo...
Pište o Vašich babičkách a dědečcích na náš redakční e-mail redakce@zena-in.cz . Těším se na všechny Vaše příběhy.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Jo, moje babi byla taky samorost... když jí bylo šedesát nebo šedesát pět, začala si barvit hlavu. Po sedmdesátce přešla na barvy jako modrá, rudá, zlatá... vždycky jsme se segrou koukaly z okna ( bydlela od nás přes park ) a dohadovaly se, jestli jde babička, protože měla skoro každý týden jinou barvu vlasů...
Žábina: Přesně tak to bylo. No, je to pryč. Jen doufám, že já taková babička nebudu.
u starýho člověka dobrý vlastnosti zůstanou a špatný se ještě víc prohloubí
peguša:to bude asi tím,že to byl zlatej člověk
Zapoměla jsem podotknout, že děda byl zlatej člověk a vůbec nechápu, jak to s ní mohl vydržet skoro 60 let. Ona totiž taková nebyla až na "stará kolena". Byla taková, co já pamatuju, ale k stáru se to jen stupňovalo. To jen pro doplnění.