V babiččině pokoji to stále stejně voní. Jako kdyby tu byla…

 

Dívám se na fotografie mého táty, který na mě vzhlíží z obrázku na stěně. Je na něm vyfocen coby osmiletý kluk s harmonikou, babička se tím snímkem vždy pyšnila.

Vedle něj jsou veselé malované obrázky, které mi připomínají dětství, kdy jsem u babičky trávila víkendy.

Přikrývala mě duchnou a po koupání balila do jemného župánku, který nazývala máminou náručí. Vždy ke mně byla laskavá a snažila se mi něco dávat. 

 

Asi ve dvaceti letech jsem jako každý člověk ve snaze zapojit se do kolotoče práce mívala problémy se šéfovou. Mé první kroky směřovaly k babičce, která vždy dokázala vyslechnout a poradit.

Popovídaly jsme, ulevilo se mi. A nejen tehdy. Nastaly problémy s kamarády, s milenci.  Babička tu vždy tu byla pro mě, vždy pro mě měla čas a pochopení a vždy uměla poradit. 

 

Tato její neustálá pohotovost a její neutuchající porozumění pro moje trable, mělo také hodně dělat s tím, že mě neustále rozmazlovala.

Ve spojení s jejím nadčasovým pohledem na dnešní svět, dále její sečtělostí a přirozenou inteligencí se babička stávala pro mě tou drahou osobou, která se právem nazývá príma babka.

 

Vyměňovaly jsme si knížky.

„Knížky, ty pro mě vždycky byly vášeň,“ říkávala s provinilým pohledem. „Kolikrát jsem i zanedbávala rodinu, holčičko…“

„Když jsem byla mladá, zajímala mě láska. Co jí řekl a co ona na to a jestli se nakonec vzali. Ale teď si teprve to čtení užívám. Nacházím a vidím v nich něco úplně jiného.“

„Ale piš si, cos přečetla. Stačí název a k tomu pár vět. Po letech totiž vůbec nebudeš vědět, o čem co bylo a kdo to napsal.“

 

Babička prý zanedbávala rodinu.
Ta se skládala z manžela, dvou synů, z nichž jeden byl nemocen.

Právě tomu se obětovala, právě s ním prožila ve stejné domácnosti spoustu let v době, kdy oba už byli v důchodu.

 

Přede dvěma lety odešel.

Společně s ním odešla i velká část babiččiny duše.

 

Přesto, že se moc snažila, život jí už nic nepřinášel. Z její strnulé letargie jsem jí jen letmo a na chvíli uměla vytrhnout já nebo má dcera, její pravnučka.

 

Sedím v jejím pokoji, na posteli, na které strávila poslední minuty svého života.

Měla okolo sebe svou rodinu, které děkovala, než usnula. Ze spánku se nevzbudila, bolesti žádné neměla. Její syn a snacha jí donesli mléko a drželi ji za ruce..

 

„Mami, čte babička?“

„Ne, jen pořád zírá do těch tvých článků..“

Poslední co četla, byly mé články.

 

Víte, nejsem v pravém slova smyslu smutná, že babička zemřela.

Jsem smutná, že už tu není a nemůžu za ní do jejího pokoje přijít a popovídat si s ní o čemkoliv.

Ale, že zemřela důstojnou smrtí, ve spánku a bez bolesti, s tím jsem beze všeho smutnění úplně smířena.

 

A z toho by ta moje babička měla velikánskou radost...

   
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY