Měla jsem svoji babičku moc ráda. Vztah to byl jako matka a dcera. Měla samozřejmě i jiné příbuzné, ale my dvě jsme si byly nejblíže a taky jsme se nejvíce navštěvovaly.

 

Chvíli bydlela i u mě, to když už se nemohla sama o sebe postarat. Zemřela nakonec v nemocnici. Navštěvovala jsem ji každý den. Ten den kdy zemřela, jsem u ní seděla na posteli. Měla horečku a její stav se stále zhoršoval. Najednou procitla, ukázala na mě prstem, ať se k ní nakloním, usmála se, pohladila a špitla ahoj. Zavřela oči a tu noc zemřela.

 

Pohřeb se nekonal, jen jsem se s příbuznými, kteří chtěli, měla sejít na hřbitově při ukládání urny. Přišli jen někteří.

Byl červen, stojíme u hrobu, kolem ticho. Najednou se objevily malé vosy, které létaly okolo příbuzných, jen mě a mé rodiny si nevšímaly.... 

 

Ostatní položili květiny na zem a šli si stoupnout o pár metrů dál. Jen já, děti a manžel zůstali. Myslím, že babička dala tímto najevo, kdo smí u jejího hrobu stát a kdo ji měl nejvíc rád.

 

Dost to se mnou zatřáslo, když jsem o několik měsíců později přišla opět zalít kytičku, plakala jsem.
Bylo zataženo, foukal vítr a já jsem na ni myslela. Najednou vysvitlo sluníčko a já jsem si řekla, ahoj babi, nemám plakat, viď?

 

Přestala jsem, ulevilo se mi a sluníčko se zase schovalo za mraky. Svoji babičku ve svém srdíčku stále mám a vím, že ona je se mnou.