Druhého února 1973, za hlubokého socialismu jsem se s kamarádkou vydala na 1. ples SSM.

Měla jsem na sobě dlouhé světlezelené brokátové vlastnoručně ušité šaty a dlouhé náušnice až na ramena, které mi sice vytahovaly uši, ale jejich klimbání se mi hrozně líbilo. V tu dobu, v mých 25 letech jsem již byla pevně rozhodnuta, že se nikdy neprovdám.

Několik  týdnů před tímto datem jsem veškerou svou skrovnou výbavu dala do používání do naší malé domácnosti, sestávající ze mne, mojí matky a mladšího bratra, který byl momentálně na vojně. Na plese SSM bylo i dost vojáků, protože v Liberci, kde se ples konal, byla v tomto čase dvoje kasárna.

Při tanci jsem si všimla jednoho vojáka, nižšího důstojníka, který se mi docela líbil. Nejevil však o mne zájem. Pak jsem si všimla jiného vojáka, který mne bedlivě pozoroval, pomyslela jsem si: „To je teda vykulený voják“. A tento vykulený mne za chvíli vyzval k tanci.

Tančil docela dobře, při povídání jsem zjistila, že je asi o tři roky mladší. Na plese původně vůbec neměl být, vstupenku na ples dostal jiný kamarád, ale bohužel neměl peníze, a tak mu ji přenechal. Dostal mě  hrdým prohlášením, že je z města, ze kterého pochází slavný loupežník Babinský.

Smluvili jsme si schůzku hned na druhý den. Tam jsem se dozvěděla, že tak trochu divně vypadal proto, že byl dost ovlivněn alkoholem a že měl strach, aby mě vůbec poznal, obzvlášť když jsem byla úplně jinak oblečena.

Poznali jsme se ale bez problémů a po několika bouřlivých rozchodech a usmíření se v listopadu téhož roku po jeho ukončení základní vojenské služby vzali. Do rodiště Babinského jsem se za ním přestěhovala a jsme spolu dodnes.

Babi

Hezké Babi. Tak ať Ti to se „starým Babinským“ ještě dlouho vydrží. Děkuji za pěkný příběh. To je zajímavé, ty cesty osudu. U každé z vás je to tak jiné. :-) Míša

Celý dnešní den věnujeme náročné práci andílka jménem Amor. Kdepak se strefil do vás?

Pište na redakce@zena-in.cz