Má tchyně byla fajn ženská, když jsem ji před více než 30 lety poznala. Řekla bych, že jsme si docela padly do noty. Sama měla dva syny, a tak byla ráda, že si může po "holčičím" popovídat.
Pak se mi narodily dvě dcery. Samozřejmě byla unešena, protože moc ráda šila, pletla, a to teď mohla ukázat svoji fantazii. Až do šesti let chodily mé dcery jako princezny.
Pak ta starší začala chodit do školy. Jako "velká" školačka poněkud pozměnila i svůj pohled na svět a začalo jí vadit neustálé hlídání a vyptávání od babičky. Ne, že by ji neměla ráda, ale babi jí byla stále za zadkem.
Bohužel tomu nešlo zabránit, neb bydlíme v jednom domě a babička i přes upozornění mé maličkosti i mého muže (jejího syna) se stále snažila "vychovávat" mé děti.
Jednou se stala tato historka, která byla počátkem našeho pozdějšího "nepřátelství" mezi mnou a tchyní.
Dcerka, která v té době už byla třeťačkou, šla jako každý den do školy. Doma si ale zapomněla svačinu. Babi nelenila a vyrazila do školy. Prý zaklepala u dveří ve vedlejší třídě, než chodila dcera a uprostřed hodiny si vyžádala učitelku ven.
Když jí učitelka řekla, že zde dcera není, otočila se babi na podpatku a letěla domů. Ani si nevyslechla od učitelky, že dcera navštěvuje vedlejší třídu. Doma V popadla telefon a hned volala synovi do práce, aby okamžitě přijel, že jeho dcera chodí za školu a aby ji šel hledat.
Manžel přijel, zašel do té správné třídy a ujistil se, že dcerka sedí vzorně ve své lavici. Pak své máti vynadal za zmatkování a odejel zpět do práce.
Když jsem odpoledně dorazila z práce já, čekala nabubřelá u našich dveří a hned mě sjela, že jsem jí neřekla, do jaké třídy vlastně dcera chodí. Na to jsem jí odpověděla, že je to snad jen naše věc a že ona se nemá do našich záležitostí míchat.
Urazila se k "smrti" a od té doby vypukla mezi námi "slovní válka". Tedy, lépe řečeno, snažila se vždy tuto válku vyprovokovat ona. Ze začátku jsem jí klidně odpovídala, ale když začala osočovat i mladší dceru a dělat naschvály, přestala jsem se někdy ovládat a řekla jí, co si o ní myslím.
Už několik měsíců spolu nekomunikujeme, stejně tak mé dcery a její syn. Ja nám to moc líto, protože stále je to babička mých dcer a manželova maminka. A krev není voda, že?
Januše.
I přesto, že kvůli incidentu se zapomenutou svačinou spolu dnes nemluvíte, historka mě pobavila a zcela vybízí ke zfilmování. Škoda, že nemá lepší konec, ale životu se scénář napsat nedá...
Reklama
Nový komentář
Komentáře
muj vlastni tata mi sel na gymplu na tridni schuzky. Pobyl ve ride asi pul hodiny, udelal brajgl kvuli nejake ucitelce, pak zjistil, ze tohle NENI moje trida a odesel
Na gymplu se o tom povida jeste dnes
gerda:
, já si taky kolikrát myslela, že je naše babka prostě nesnesitelná, ale ono si stačí uvědomit, že staří lidé mají prostě už jiný způsob uvažování (fakt jsou už mnohdy jako děti) a jejich životní prostor se scvrknul pouze na rodinu a chtějí být prostě užiteční. Moje bývalá tchyně byla podrazácká mrcha, takže mám možnost srovnání, a proto moje druhá tchyně je i přesto, že občas prostě musí mít pravdu, zkrátka zlatíčko.
a zas je to o nepochopení. Babička to vidí jako "za dobrotu na žebrotu" a mladí zas jako vměšování do soukromí. Babka se určitě cítila jako blbec a vy jste ji ještě dorazili
no to je smutný..myslím že by si tento článek měla babička přečíst