25 let př. n. l.
Mažu na poslední „chlebíčky“ vábnou pomazánkovou směs. Mezi teniskami mi teče stružka vody ze stavby, a tak je pořád z čeho vařit. Pokládám výrobek na prkénko a nesu mamince. Koláčky moje krásné. Blátové.
20 let př. n. l.
„Tak to tak udělej a přijď mi pak ukázat to těsto!“ řekla babička a šla se natáhnout na gauč. Zůstala jsem jako siroteček uprostřed kuchyně. Jen já, mísa a mouka. Hyn sa hukáže! Asi za půl hodiny jsem teda stoupala po schodech do babiččina pokoje s mísou a vědomím, „že je to ňáký divný...“ Těsto při odchlípení od stěny víceméně drželo tvar mísy. „Kolik jsi tam dala mouky?“ zeptala se babička klidně a vydala se dolů do kuchyně s vědomím, že až těsto rozředíme, bude dost palačinek i pro sousední vesnici.
15 let př. n. l.
Základní škola. Hodina pracovního vyučování – vaření. Bára, jedničkářka vždy připravená s definicí čehokoliv, vbíhá mezi skupinu spolužaček: „Holky, rychle, rychle pojďte! S tou polívkou se něco děje!“ Třída se zvedá a rychle se přesouváme ke sporáku. Zdvih poklice. Mezi zvědavé tváře holčiček se vsune nos učitelky. Znalecky zhodnotí stav v hrnci. „Vaří se.“
10 let př. n. l.
„Takže, děvčátka, diktuji vám gramáž pro čtyři osoby, začnu vývarem. Jak zařídíme, aby zůstal čirrrýý?“ cukruje učitelka vaření a nebezpečně otáčí svou kudrlinkovou hlavu mým směrem. Nevím, jak uchovat vývar čirý. To mě bude zajímat až za deset let. Teď mám pubertu jak z praku a averzi k té osobě s knihou norem pro stravovací provozovny. Nepamatuji si, kolik má vážit plátek vepřového v jedné porci. Ochutnávala jsem polévku přímo z hrnce. Krájela jsem bramboru v centru pro konečnou úpravu pokrmů, a ne v přípravném sektoru… tvrdý náraz jejích kudrlinek a mojí hlavy ponížené hygienickým čepečkem nezbytným pro práci v její kuchyni skončil trojkou z vaření. Na vysvědčení. Au au au… Kráva. Už nikdy nebudu vařit!
5 let př. n. l.
„Dal by sis červený jídlo, nebo spíš žlutý?“ sonduju u svého přítele. Nejsem nemehlo, ale hluboká nechuť následovat závazný pracovní postup mě na kilometry vzdálila ode všech úspěšných kuchařek. Vysokou jsem přežila na čínských nudlích, při jejich srkání jsem pozorovala černého Ndingiho, který si v neděli navařil velký hrnec něčeho, schoval to do skříňky pod umyvadlo a každý večer si to jen přihříval. Navařil i před prázdninami…Ne ne… neměla jsem se tam dívat.
Rok nula.
Rok nula už mám asi pět let. Na stará kolena se zjistilo, že jsem mlsout. Jako kavárenský povaleč jsem na sebe logicky navázala přátele mlsouty. Nezbývá než si vyvařovat. Slovenská kamarádka mi odhalila tajemství zelňačky a naloženého masa, takže už vím, že skoro všechno se dá vařit v jednom hrnci a nemusí to končit pod umyvadlem. Můj styl? Kain stress! Jeden hrnec (maximálně dva) a žádný stereotyp! Následuji maďarské pastevce… sleduji západ slunce, zatímco pokrm probublává. Někdy se stane, že vánočka vykyne až po deseti hodinách a v záchodě. Ale není nad sýrové prkénko, chladné bílé a dobrého instalatéra! A kdo učil vařit vás? Nouze? Babička? Nebo mimozemšťani?
Nový komentář
Komentáře
Mě mamka k vaření nepustila (byla jsem jen taková pomocná síla) a sama taky moc nevařila - živily nás převážně konzervy a polotovary, "normální" jídlo bylo jen o víkendu. Hodně jsem odkoukala a odzkoušela u babičky a když jsem se osamostatnila, zjistila jsem, že jsem po ní zdědila cit pro vaření. Vařím ráda, ráda i peču a dávkuju většinou od oka. Vymýšlím i nové recepty. Moje mamka nad mými jídly kroutí hlavou (uznáním a taky nechápe, jak jsem se to naučila) a tchyně nemůže překousnout, že vařím líp než ona. Neřeším to - hlavně, že všem chutná
!
My jsme s bráchou už v první třídě přišli ze školy domů a museli jsme si naškrábat brambory a uvařit oběd. Jak se to bráchovi teď hodí, když jeho žena vařit neumí. Mě zase tchýně nenáviděla za to, že jsem uměla vařit mnohem líp než ona.A svého syna jsem učila vařit od té doby,co dokázel udržet v ruce vařečku
.
Nás při hodině vaření na základce naučili jen čaj, polívku(už nevím jakou) a pomazánku. Pak se hodiny zrušily, neměl to kdo učit a stejně to nikoho nebavilo
kuchyn je ma laborator a pod tihou mych pokusu jeste nikdo neposel, zatim
Mě baví především pečení - třeba i kokosky
nebo cokoli sladkého. Vařit také umím (jsem studující osoba) ale buď nic složitého nebo jen podle receptů - to se mi zatím podařilo snad vždycky. Takže pohoda 
z domova jsem neuměla nic než čaj, kafe a špagety s točeňákem ..nikdy nezapomenu, jak mne tchýně poslala jako čerstvou novomanželku koupit maso na svíčkovou, úkol jsem sice přijala suveréně, ale v řeznictví jsem bezradně obhlížela pult. Až jsem nakonec prodavačce pravila: "Tchýně mne poslala koupit maso na svíčkovou a já ani nevím, jestli to je hovězí nebo vepřové." .. Ta laskavá paní, která mi osvětlila rozdíl mezi termíny pravá a falešná svíčková a vybrala kus masa, za který jsem byla pochválena už tam nepracuje, ale já tam nakupuji dál ..i když teď po letech už vím co
Já se v dětství nenaučila fakt nic, vařit se učím vlastně až teď a pěkně od píky. Bez receptu a přesných ingrediencí neuvařím skoro nic kromě bramboráku. Vždycky zpanikařím, že tam mám něčeho hodně nebo málo nebo že něco chybí... jídla podle receptu umím slušně, i tu bábovku upeču, ale kuchařka s fantazií teda fakt nejsem a už asi nikdy nebudu
Moje matka nikoho v kuchyni nesnesla,leda tak na podej,přines ,odnes.Na všechno jsem musela přijít buď sama nebo dotazy na mé kamarádky.Jedné vděčím za mnohé,naučila mě nejen vařit,ale zavařovat,šít,plést atd.Vaření mě dnes moc nebaví,protože denně stát u plotny není opravdu nic zajímavého.Je mi 53 let,tak to se ani sobě nedivím
jako dítě mne matka vyháněla od plotny, se slovy-Jdi se učit
. Když jsme s přítelem začali bydlet, neuměla jsem to. Tak vařil on a já se postupem učila z kuchařek a škemráním o recepty. Teď můžu říct, že pro mne není problém uvařit cokoli a manžel říká: Je to lepší než od maminky
Majucha: Vzhledem k tomu, že měl starost, jak to uděláme, když mu teď jedna "lekce" kvůli prázdninám "odpadne", a on se chtěl naučit oloupat brambory tak, aby z nich nebyly hranolky jako se mu povedlo na táboře (1 brambor -> 1 hranolek), tak se asi necítí tak moc donucen a znechucen, řekla bych, že ho to dost baví.
Zuza.N: Právě pro případ, že někdy nebudu moct uvařit já, učím skoro dvanáctiletého
vařit. Každou druhou neděli dělá pod mým dohledem oběd, jaký si vymyslí. Prvně si vybral špenát po římsku s rýží, napodruhé si troufnul na vepřo knedlo zelo, pak dělal spirálky na kari, to se mi zdálo moc jednoduché, tak jsem ho přemluvila, aby k tomu upekl ještě bábovku 
, a posledně tvořil pizzu. Postupně zjišťuje, že vaření je vlastně hrozně jednoduché. 
Takhle se za rok naučí uvařit 25 jídel, to už je slušná výbava.
vareni me fakt nebavi. obvykle jsem tak otravena, ze jsem musela varit, ze mi to pak ani nechutna i kdyz ostatni chvali. dobre a rada pecu. ted ale nemam kde, protoze mame prisernou troubu ktera pece jen zespodu a bud vubec nepece nebo pece naplno, takze vsechno spali.
U nás kdyby táta přes víkend nenavařil, umřely bychom s máti hlady.
A dneska jsem vařením posedlá.
Já se učila vařit v 11 letech, máma tehdy chodila v sobotu dopoledne do práce a jako jediná další ženská v rodině jsem měla za úkol nasytit tátu a dva mladší bratry. Nejdřív to probíhalo tím stylem, že máma navařila předem a já jen dodělala přílohy, pak už jsem vařila sama, jsem šikulka
No řekněte, která holčička umí ve 12 letech uvařit dobré houskové knedlíky? 
A první jídlo, které jsem vařila bez kuchařky, byl špenát. A vařím ráda stále a myslím, že docela dobře, zatím si teda nikdo nestěžoval, všichni chválí 
To zní, jako by Matušková měla hotelovku!
Kuře: S kulajdou mě naši pěkně odrbali, u nás doma se kulajda říkalo jakékoliv husté polívce. Až před pár lety jsem zjistila, že kulajda má přesné složení ingrediencí
wich: mně ani nevadí celkově delší doba přípravy, hlavně že s tím není moc práce
takže ideální pro mě jsou pečená jídla. tam se už z principu předpokládá, že s tím nebude potřeba míchat, takže maso okořením, případně dám to něco pod něj a nad něj, jak velí recept, pustím troubu a hodinu si ho nemusím všimnout.
sice nemám za půl hodiny na stole, ale vyhovuje mi to víc než s něčím půl hodiny míchat
ařit mě naučilo první dítě. No uznejte, kdo by odolal, když dítko chce ochutnat ty "vdolky, co je tátovi házeli okýnkem" (tatínek je Honza)? Nebo kulajda - takový pěkný jméno, to přece musí i dobře chutnat a je pak kulatá? A podobným postupem jsem dospěla k neuvěřitelnému repertoáru jídel.
Kurnik, jdu na ty nudle do hrnku
Jinak vařím ráda, hlavně, když mě manžel pustí k plotně