Foto: Shutterstock

„S Petrem jsme spolu nikdy nevycházeli příliš dobře. Je asi zvláštní takovou věc psát, ale mě to až do nedávna nepřišlo divné. Od maminky jsem měla vštípeno, že je jedno, jestli si partneři rozumí. Vzali jsme se docela ukvapeně, a to hlavně na matčino naléhání. Neustále jsem musela poslouchat, že budu považovaná za lehkou děvu, pokud si mě Petr nevezme. Chodili jsme poslu teprve čtyři měsíce, moc jsme se neznali, já jsem dělala účetní a on studoval architekturu. Té jsem vůbec nerozuměla a náš vztah byl hodně založený na společných kamarádech a historkách, než na hlubokých debatách.

Po narození syna Pavlíka se začal Petr měnit. Nejprve nechtěl, aby k nám chodily návštěvy, prý chce, abychom měli klid. Sám však chodil na pivo s kamarády. Vše vygradovalo okamžikem, kdy jsem se vracela s Pavlíkem z dlouhé procházky. U nikoho jsem nebyla a s kočárkem jsme se jen procházeli lesem. Jenže Petr dostal úplný záchvat a řekl mi, že už nikdy ven bez něj nepůjdeme. Příkaz jsem samozřejmě několikrát porušila a vyšla ven, ale situace se akorát opakovala a zhoršovala. Musela jsem potom řešit například vzteky prokopnuté dveře. Nikdy mě nemlátil, ale na druhou stranu jsem se nikdy nedozvěděla, proč tak strašně nechce, abychom bez něj někam chodili. Svaloval to na strach, že se nám něco stane, na to, že Pavlík může onemocnět. Pravda je, že měl syn špatnou imunitu a stonal opravdu často.

Abych předešla scénám, které mě už unavovaly, rozhodla jsem se opravdu nikam nechodit a počkat, až se Petr vrátí z práce. Jenže on se často vracel až kolem šesté a například v zimě už byla tma. Když byl unavený, ven se mu ani nechtělo. S Pavlíkem jsme často sedáváli u okna a koukali, jak si děti hrají na hřišti. Momentálně je navíc situace taková, že ven ani nemůžeme, a když, tak s rouškou. Vzhledem k Pavlíkově imunitě je to i trochu rizikové. Manžel je spokojený, přestal dělat scény a vypadáme jako spokojená rodinka. Bojím se však, co přijde, až nouzový stav skončí. Pro mě peklo teprve začne.“

Čtěte také:

Reklama