Foto: Shutterstock
„S maminkou jsme si byly opravdu hodně blízké. Říkaly jsme si navzájem úplně všechno. Takže mě její smrt opravdu hodně zasáhla. Vlastně víc, než jsem si vůbec dokázala představit. Teprve po ní jsem si naplno uvědomila, že nemám skoro žádný život,“ popisuje Klára.
Ta byla vždy velmi plachá a ve společnosti zamlklá. Je zkrátka hodně introvertní. Během života měla jen dva partnery, kteří si ji našli tak nějak sami. Teď s nikým už tři roky nechodí a nemá dokonce skoro žádné kamarády.
„Jedna moje kamarádka, se kterou jsme se znaly už od školky, se před rokem odstěhovala do zahraničí. Už předtím jsme se moc nevídaly, teď si jednou za čas napíšeme, ale jen takové ty zdvořilostní fráze. Jinak kromě rodiny v podstatě nikoho nemám. Jedinou mojí opravdovou kamarádkou byla máma. Ve společnosti nejsem vůbec obratná, nenapadají mě témata, o kterých bych se mohla s ostatními bavit. A když mě napadne reakce na nějakou situaci, je to až zpětně, o několik hodin později. Připadám si jako blbec, který nemá k ničemu co říct,“ svěřuje se Klára.
Tento pocit prý měla tak trochu vždycky, ale také měla možnost vypovídat se ze svých myšlenek své mamince. Teď je na to sama. V minulosti se snažila najít si nějaké kamarádky, s někým se seznámit, ale vždy to skončilo neúspěchem. Nebyla moc zábavná, a tak ji nikdo mezi kamarády ani nechtěl.
„Přemýšlím, že si najdu terapeuta, abych si aspoň měla s kým povídat, ale neřeší to moji společenskou neobratnost a to, že jednou zemřu bez manžela i kamarádů,“ zoufá si Klára.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Kláro, ne každý je lev salonů, hvězda večírků, bavič společnosti. Hodně lidí žije v single domácnosti jako Vy. A ne každý má kolem sebe kupu kamarádů. Odžijte si smutek, upravte si bydlení nějakými pozitivními změnami, pověste si zvětšenou hezkou fotku maminky třeba do předsíně, aby Vás doma vítala, pamatujte , že ze všeho člověka dostane to, že něco užitečného udělá. Nic Vám nebrání, abyste si zajela někam, kde Vás to zajímá, zašla si zaběhat, zacvičit, zaplavat. Podívejte se na svou situaci nikoli z pohledu,,jsem sama a nevím, co se životem " , ale ,,jsem mladá, zdravá, volná a mám práci, která mě baví." To, jestli se nám na světě bude líbit, je čistě v naší moci. Jsou věci, které za nás nikdo neudělá. Hlavu vzhůru. Na světě je hezky. A na ty, co nám odešli, na ty můžeme všichni jen vzpomínat. Držím palce.
Další, co nemá otce, asi vyrostla na záhonku, a její matka jí nikdy nedovolila dospět, uvázala si dceru k sobě, a to má Klára ještě "štěstí", že její matka zemřela dost brzo. Ona teď má přece jenom šanci, byť asi malou, začít žít sama za sebe, ne jen jako maminčina holčička. Jestli ji využije, to je jenom na ní, nikdo to za ni neudělá.
Obvykle takhle končívají muži - chlapeček žije s matkou až do její smrti, a pak zjistí, že je mu pětapadesát a nic a nikoho nemá, ani se neumí sám o sebe postarat, neumí jednat s lidmi, vždycky všechno řešila maminka. Průšvih. Klára ve svých pětatřiceti pořád může mít manžela a vlastní rodinu, pokud o to stojí.
Ta žena nechodí do zaměstnání, nebo nakupovat, jen sedí doma a užírá se tím, že její matka zemřela? V tom té ženě nikdo nepomůže. Terapeut? To je jeho nebo její zaměstnání, to je člověk, který vyslechne, ale osobně ho problémy pacienta nezajímají.
Já Vám úplně rozumím. Dnešní trend dokonalosti, je pro některé lidi prostě problém. Taky jsem introvert, naštěstí mám dcerku, která mě drží nad vodou (jako Vy maminku, bohužel teda, už ne). Většina lidí se totiž naučila natolik přetvařovat a dělat ze sebe něco co nejsou, že to dosahuje obludných rozměrů. Chodí lyžovat, běhat, posilovna, ,kolo, i když je to v podstatě nebaví. Ale jinak by byli OUT a neměli dost selfie. Já jsem líný, raději se vykulím u televize a nemusím se z toho nikomu "zpovídat".
Každý ať si svůj život zařídí podle svého, nežiju 300let jak havran a nebudu se přece trápit kvůli názorům ostatních lidí. Umřou stejně jak já, jen možná později a na LDN :-)
Rozumím jejímu trápení. Jestli měla maminku tak vážně nemocnou, určitě jí věnovala veškerý svůj možný čas. Protože věděla, že už ho maminka moc nemá. I kdyby měla rodinu svoji, i kdyby měla kamarády, přítele - smrt matky je vždycky bolavá. Ztratili jsme člověka, který tu s námi byl od narození. Čas opravdu léčí, to se nedá uspěchat, předběhnout. Až si vyřeší věci s pozůstalostí, je už jen na ní, jak se svým životem naloží. Třeba i s pomocí psychoterapeuta. Byla by škoda své další roky promarnit.
A má ta paní kromě brouků v hlavě jště nějaký reálný problém?...pokud si chce s někým povídat, tak dneska už na to existuje i umělá inteligence. Co bych měla říkat já, když se kvůli odlehlému místu, kde žiju, a dětem pořádně skoro nikam nedostanu a navíc mě většina lidí stejně strašně nebaví.