Mám poslední dobou štěstí na úžasné lidi, kteří jsou věkem staří a duchem možná mladší než mnoho mých vrstevníků. Jak tedy můžu mít strach ze stáří?
Jsem člověk mnoha koníčků a v kombinaci s prací, starostí o domácnost a o děti, na ně pořád chybí čas. Když už si najdu chvilku, tak nevím, do čeho se pustit dříve... Mám si něco ušít? Nebo namalovat? Uplést košík? Nebo snad vyzkoušet tu novou vlnu, co jsem si objednala z internetu? A když jako vždycky nestíhám nic dokončit, tak si říkám: „Už abych byla v důchodě. :-)To budu mít na všechno čas.“
A potom potkávám tu většinu starších lidí, kteří si v čekárně u doktora stěžují, co všechno je bolí, že se na ně vykašlaly děti, že mají malý důchod a nevím, co všechno ještě. Do toho všeho si přečtu Maruščin článek, který všechny ty nářky důchodců z čekáren potvrzuje. Na co já se vlastně těším?
Vím to přesně. Těším se, protože vím, že já budu úplně jiná stařenka. Budu taková jako moje kamarádka Anička. Anička je pár let v důchodě. Většinu svého života pracovala ve školní jídelně. Chtěla se jít učit na švadlenu, protože ji moc bavilo šití a navrhování vlastního oblečení. Rodičům se její volba nelíbila, proč by se přece měla celý život hrbit u šicího stroje? A tak se z Aničky stala kuchařka. Nevím, jak si pomohla, protože tahání těžkých hrnců ve velké školní kuchyni je určitě horší než šicí stroj.
Anička je však od přírody velká optimistka a vždycky byla. Vaření ji bavilo, práci měla ráda. Ale i tak se těšila do důchodu. Poznaly jsme se na košíkářském pobytu v Krkonoších. Přijela se svým manželem, který už je také důchodce. Na hory se těšili oba, Anička se chtěla naučit plést košíky, její muž si vzal s sebou kolo a celý víkend jezdil po horách. Na Vánoce dostal od dětí nový cyklistický dres, tak si ho musel užít. :-)
Další, do čeho jsme se s Aničkou pustily, byl patchwork. Anička mu úplně propadla. Na kurzy jsme začaly jezdit na začátku letošního roku. Já si občas, při volné chvíli, něco „spíchnu“, Anička jede ve velkém. U stroje tráví celý den, šije překrásné věci, většinu na zakázku, a já jí jen můžu závidět její šikovnost, nápady a čas. Když mám špatnou náladu, pocit, že se mi nic nedaří a nic nezvládnu, jedu za Aničkou, odkud po pár hodinách odjíždím rozzářená jako sluníčko, plná energie a s dobrou náladou.
A to není jen Anička. Na krajkářských trzích jsem se seznámila s další úžasnou důchodkyní. No, důchodkyní jen věkem. Jaroslava Perény mě zaujala hned po mém příchodu. Měla prodejní místo hned vedle našeho a povídala si s nějakým zákazníkem. Na otázku, odkud je, odpověděla: „Já vždycky říkám, že jsme z Evropy.“ Před nedávnem se vrátila z Holandska, předtím byla v Itálii. Žije střídavě v Německu a u nás. Paličkuje, maluje, vystavuje. Je plná chuti do života, plná zážitků, umí krásně vyprávět, je zajímavá a nenudí. Povídáme si dva dny, a ani jednou neuslyším, že by si na něco stěžovala. Po trzích s manželem sbalí stánek, hbitě seběhnou schody a mizí v dáli. Bůhví, kam vlastně jednou. Přespí kdekoliv. Na přepych si nepotrpí, uloží se klidně u známých na zemi. V autě s sebou totiž pořád vozí spacáky, kdyby náhodou...
Mohla bych pokračovat. Povídat třeba o dalších známých, které jsme poznali na košíkářském víkendu. Jsou těsně před důchodem a stavují se k nám na materiál, když jedou kolem. Jezdí často... Třeba do Berlína na brusle. Mají tam prý bezvadné několikakilometrové trasy po bruslaře...
Díky těmto lidem doufám, že až budu „stará“ já, tak budu stejná... nebo třeba podobná. :-)
Nový komentář
Komentáře
Povedený článek
.
Anai — #4 Mluvíš mi z duše...Zbavila jsem se tyrana a s ním i mnoha neduhů..ani jsem to neočekávala.Čím jsem starší, tím se lépe cítím a fakt si připadám hezčí
A podle zájmu opačného pohlaví snad i hezčí jsem
Velice hezký článek. Jen mě mrzí, že tu dochází ke zbytečným roztržkám. Co člověk, to názor. Třebaže s ním nesouhlasím, nemusím se do něj navážet.
Stáří nikoho nemine. Ale v padesáti! To si myslím, že je ještě příliš brzy. Bohužel, některé nemoci máme dědičně dané, některým samy napomůžeme (strava, alkohol, kouření). Je jen na nás, abychom své neřesti něčím vykompenzovaly, snad se i polepšily.
Těžko se říká nemocnému, aby měl pozitivní myšlení. Jeho ta nemoc sžírá. Je důležité, aby měl okolo sebe pozitivně smýšlející rodinu, kamarády, aby ho občas dobře naladili. O tom to je. Aktivní lidé zapomenou na to kolik jim je let, nemají čas o tom přemýšlet.
Život je pes. Kéž je takových lidí daleko více. Tak, jak je to ve výše uvedeném článku.
tlustoprdka — #7 Ty jsi fakt na hlavu, raději skoč z okna hned a neubírej kyslík druhým. Tele.
Rikina — #18 ja vim, Riki. Proto to pisu. Moji oba rodice ( ing.arch. a ucitelka ) meli duchod snad okolo 12 000 Kc. Nechutny. Odporny. Maminka na dialyze, tata po nekolika mrtvicich a infarktech. Taky si duchodu veru neuzili..... Na hovno.
Rikina — #18 přesně! myslím ,že i tady by si babči a dědové radši povídali o něčem jiném ,než o nemocech! Ale když na nějakou zábavu prostě nemaj! Jsou rádi když vůbec maj na doktory!a když je někdo k tomu doktorovi odveze! Hold jinej kraj ,jinej mrav-nebo spíš jiný možnosti!
denkas — #16 Je mi to povědomé. Můj otec v 65 letech závodil za veterány, desetiboj. Házel diskem, kladivem, koulí... plné police trofejí. Pak přišla mrtvička, za rok infarkt, za další dva roky další mrtvička... žije. Ale s aktivitama je ámen, a pro máti taky, neb se o něj stará jako o malé dítě, a nemůže se nikam hnout. Taky měli úplně jiné plány na důchod.
Život je 
nespravedlivá, člověk prostě musí mít štěstí, a když ne, tak je mu to, že celej život žil zdravě, aktivně, a byl optimistický až na půdu, málo platný. A jelikož jsem po svém otci zdědila hodně dispozic, pravděpodobně se můžu těšit na něco velmi podobného.
Eva_Fl — #17 Jo. Moji rodiče taky celej život makali. Teď mají důchod 8 tisíc korun českých. Ale o to by zas tak nebylo, peníze budou a my nebudem. Jenže když není zdraví, není ani aktivita, a když jeden má potíže dojít si doma na WC a do koupelny, tak na cestování nebo hraní golfu ho fakt neužije.
denkas — #16 Vysokej tlak ( cca 20 let na medikaci ), spatnej cholesterol jak krava, cukrovka, mela jsem rakovinu delozniho hrdla, 20 let zavislosti taky nechalo stopy, 30 let koureni natuty tez, jsem po hysterektomii a vzali mi zlucnik, no naslo by se toho. Ted litam po vysetrenich s jatry. Ale nechci jit do duchodu, mam 2 firmy, jedna ted skomira a druha se tak tak drzi nad vodou, presto to nebalim a az nebudu moct, budou moct zamestnanci. Ale neumim si predstavit tesit se na duchod. Ja fakt zadnej nechci, nota bene mi $ nikdo zadny neda a kdyz nahodou jo, bude to zalostne malo. Kdybych byla nemocna tak, ze bych zacala byt na obtiz, asi budu premyslet o tom, ze to nejak sikovne skoncuju. To by me pak zivot nebavil. i kdyz, kdo vi? To bys koukala, jak se drzi babka, ktere tahne na 95 let.
Riki, ja tady vidim velice aktivni a zivot si uzivajici duchodce, ja vim... Jsou bohati ( jelikoz celej zivot na tom makali ), tak sem jezdi na zimu do sveho 2. ( tretiho ci ctvrteho ) domu, hraji tenis, maji party, hraji golf atd. Jezdi sem i ti stareckove s choditky, to, ze se nehnou, jim nebrani v cestovani, ani uzivani si zivota.
Ted to sem najelo, na jogu se mnou chodi lidi, kteri by v Cesku uz snad byli po smrti. A nejen na jogu, je jich plny fitko. Kdo FAKT moz nemuze, chodi cvicit do bazenu, i tam je ruznych ,,class" spousta.
Eva_Fl — #13 Nojo když seš zdravá ,tak proč důchod! ale každej to štěstí nemá! Anebo taky plány sou plány,.. Táta byl zdrav,nepamatuju ,že by marodil ,nebo "fňukal". Dělal do 65,pak šli s mámou na chalupu-užívali si to,ale táta v 68 mrtvici a za 2 dny zemřel!
No já nevím, mí rodiče neměli štěstí na pěkné stáří, a tak se poněkud obávám, abych nedopadla stejně, ne-li hůř.
Má velmi aktivní teta, která si pozdní věk snažila užít všemi deseti, jednoho dne vstala a šla si udělat snídani, přičemž zemřela vstoje u kuchyňské linky. Pro samé aktivity neměla čas si zajít k lékaři... mohla tu být ještě dneska, taky nic moc. Matka mého exmanžela má oba kyčelní klouby umělé a chodí o francouzských holích. No, chodí... jakžtakž se pohybuje. Pomalu a opatrně. A tak by se dalo pokračovat. Těch lidí, co si můžou svůj důchodový věk nějak užívat, znám hodně málo, prsty jedné ruky by bohatě stačily, zatímco těch, kterým to nepřeju ani nezávidím, těch je docela dost. 
Jo a Sunny, mooooooooc hezkej clanek, ale fakt MOC!
tlustoprdka — #7 ja jsem si neumela predstavit, ze bych tady mela smrdet po ctyricitce. Hehe. Je mi 52, tesim se, az prejde konecne krize a ja otevru novej byznys, zatim planuju a pocitam a proste se pripravuju, tesim se, az bude mit syn mimino ( samozrejme mu ho povije jeho manzelka ), tesim se, az se nastehuju tam, kde budu vedet, ze to je ONO, ze tam chci bejt nafurt a budu si to tam delat hezky, tesim se........ jezisi, tolik je toho prede mnou, behem par let bych si chtela udelat licenci na ucitele jogy a tak.
A duchod? Ja v zadnym byt nikdy nechci.
Na co?
Jo na psychice hodně záleží ,ale zas vše "nezvládne"! Měla sem tu kamarádku -skorem 30 let sme se neviděli. A ta je na tom dost špatně zdravotně,skorem nevidí ,špatně chodí ,nikam nedojde,má silnou cukrovku a nevim co ještě. Takže o nějakých koníčkách-výlety,šití,pletení,.. si může nechat jen zdát! Ale na druhou stranu je v pohodě. zas má svý zvířátka. No tak vlastně svý koníčky má!I když aktivní neni. Takže o tom to je! I když máme zdravotní problémy,tak hlavně si užívat v mezích možností!
a TLUSTOPRDKO v 50! dej si pokoj,to bych už 7 let musela být pod drnem!A věř i když všechno bolí ,všude píchá ,tak je člověk rád ,že ještě dýchá!!
a doufám ,že ještě hodně dlouho!!
Já se na stáří docela těším, že za těch cca 50let než zestárnu navenek,bude zase jiná doba koupím si nejmodernější hrací konzoli a budu drtit hry s vnoučaty
tlustoprdka — #7 To teda rozhodně nestačí a nerouhej se!
tlustoprdka — #7 já v tomhle zastávám stejný názor jako Anai....podle mě se všechny nemoci točí kolem psychiky. Když jsi v nepohodě psychické, po fyzické stránce nemůžeš být taky fit. Všechny ženské a chlapi, o kterých v článku píšu, jsou nezdolní optimisté a opravdu se snaží žít spokojeně...a od toho se asi odvíjí i jejich zdravotní stav. Třeba Anička, když jsem u ní v pondělí doma byla, říká, že už z toho sezení u stroje musí brát nějaké prášky na žíly
Ale nic si z toho nedělala....a usmívá se dál...
Tak já se na důchod nětěším.
Maminka šla do předčasného, protože už to po fyzické stránce nezvládala. Říkala taky, jak se do důchodu těší, ža na všechno bude mít víc času, ale ... bere léky po kterých je ospalá, takže když si chce číst (což je její velký koníček) přečte tak stránku dvě a je v limbu. Taky chtěla cestovat, poznávat přírodu a nové země ale s tou její nemocí to nejde.
Nehledě, že s přibývajícím věkem všechno dýl trvá.
Tak aspoň dělá procházky se psem 4x za den (do třtího patra musí vynést jednoho psa v náručí, protože už je taky starej a nemocnej) a za každého počasí.
Chci umřít mladá, tak kolem padesátky, to na jeden život stačí.
Moc hezký článek.I já jsem už v důchodu a opravdu si ho s manželem užíváme.Dříve nebyl čas na zahrádku a ježdění na kole .Také mladým pomůžeme s vnoučaty,ale jen když potřebují.Můžeme jezdit kam chceme a nespěchat domů a také si můžeme dát oběd někde venku.Manžel dříve pracoval do večera a pak byl tak unavený,že usnul.Tak říkám ,každý má život jaký si udělá.A že nás něco bolí,to k životu patří.Jsou mladí lidé,kteří nemají ani to naše zdraví.Tak neskuhrejte a život si přejte co nejdejší.A děkujte za každý den.
hezký článek