star

Mám poslední dobou štěstí na úžasné lidi, kteří jsou věkem staří a duchem možná mladší než mnoho mých vrstevníků. Jak tedy můžu mít strach ze stáří?

Jsem člověk mnoha koníčků a v kombinaci s prací, starostí o domácnost a o děti, na ně pořád chybí čas. Když už si najdu chvilku, tak nevím, do čeho se pustit dříve... Mám si něco ušít? Nebo namalovat? Uplést košík? Nebo snad vyzkoušet tu novou vlnu, co jsem si objednala z internetu? A když jako vždycky nestíhám nic dokončit, tak si říkám: „Už abych byla v důchodě. :-)To budu mít na všechno čas.“

A potom potkávám tu většinu starších lidí, kteří si v čekárně u doktora stěžují, co všechno je bolí, že se na ně vykašlaly děti, že mají malý důchod a nevím, co všechno ještě. Do toho všeho si přečtu Maruščin článek, který všechny ty nářky důchodců z čekáren potvrzuje. Na co já se vlastně těším?

Vím to přesně. Těším se, protože vím, že já budu úplně jiná stařenka. Budu taková jako moje kamarádka Anička. Anička je pár let v důchodě. Většinu svého života pracovala ve školní jídelně. Chtěla se jít učit na švadlenu, protože ji moc bavilo šití a navrhování vlastního oblečení. Rodičům se její volba nelíbila, proč by se přece měla celý život hrbit u šicího stroje? A tak se z Aničky stala kuchařka. Nevím, jak si pomohla, protože tahání těžkých hrnců ve velké školní kuchyni je určitě horší než šicí stroj.

Anička je však od přírody velká optimistka a vždycky byla. Vaření ji bavilo, práci měla ráda. Ale i tak se těšila do důchodu. Poznaly jsme se na košíkářském pobytu v Krkonoších. Přijela se svým manželem, který už je také důchodce. Na hory se těšili oba, Anička se chtěla naučit plést košíky, její muž si vzal s sebou kolo a celý víkend jezdil po horách. Na Vánoce dostal od dětí nový cyklistický dres, tak si ho musel užít. :-)

Další, do čeho jsme se s Aničkou pustily, byl patchwork. Anička mu úplně propadla. Na kurzy jsme začaly jezdit na začátku letošního roku. Já si občas, při volné chvíli, něco „spíchnu“, Anička jede ve velkém. U stroje tráví celý den, šije překrásné věci, většinu na zakázku, a já jí jen můžu závidět její šikovnost, nápady a čas. Když mám špatnou náladu, pocit, že se mi nic nedaří a nic nezvládnu, jedu za Aničkou, odkud po pár hodinách odjíždím rozzářená jako sluníčko, plná energie a s dobrou náladou.

A to není jen Anička. Na krajkářských trzích jsem se seznámila s další úžasnou důchodkyní. No, důchodkyní jen věkem. Jaroslava Perény mě zaujala hned po mém příchodu. Měla prodejní místo hned vedle našeho a povídala si s nějakým zákazníkem. Na otázku, odkud je, odpověděla: „Já vždycky říkám, že jsme z Evropy.“ Před nedávnem se vrátila z Holandska, předtím byla v Itálii. Žije střídavě v Německu a u nás. Paličkuje, maluje, vystavuje. Je plná chuti do života, plná zážitků, umí krásně vyprávět, je zajímavá a nenudí. Povídáme si dva dny, a ani jednou neuslyším, že by si na něco stěžovala. Po trzích s manželem sbalí stánek, hbitě seběhnou schody a mizí v dáli. Bůhví, kam vlastně jednou. Přespí kdekoliv. Na přepych si nepotrpí, uloží se klidně u známých na zemi. V autě s sebou totiž pořád vozí spacáky, kdyby náhodou...

Mohla bych pokračovat. Povídat třeba o dalších známých, které jsme poznali na košíkářském víkendu. Jsou těsně před důchodem a stavují se k nám na materiál, když jedou kolem. Jezdí často... Třeba do Berlína na brusle. Mají tam prý bezvadné několikakilometrové trasy po bruslaře...

Díky těmto lidem doufám, že až budu „stará“ já, tak budu stejná... nebo třeba podobná. :-)