Přeju krásný jarní a slunečný den,
 
manžel vyrostl v rodinném domě, já v činžáku. Když jsme před dvaceti lety se vzali, uvažovali jsme také o domečku, ale nějak to tehdy nevyšlo.

Jelikož se mi dlouho nedařilo otěhotnět, vlastně nás ani nic netlačilo k tomu, abychom intenzivněji hledali větší bydlení. Když se nám po 8 letech konečně narodila první dcera a já pak v jejích třech letech znovu otěhotněla a zůstala tak dál doma, vyhlídka na domek se jaksi vytratila, protože manžel sám živil čtyřčlennou rodinu.

Později už bychom sice na domek pomýšlet mohli, ale to už bylo manželovi skoro padesát a hypotéku by těžko dostal. Takže jsme definitivně "zakotvili" v panelovém třípokojáku. Ale musím říct, že mi to nijak nevadí.

Manžel byl sice ze svého domova zvyklý pořád něco kutit kolem domu, ale jelikož naši vlastnili rekreační chatu (dnes už je naše), vyřádil se tam a po domku už netouží. Trochu tomu přispělo i to, že po smrti tchána, zůstala manželova matka v domě sama a byla tam dost nešťastná a bála se tam (muž je ze tří dětí, ale ani jedno s ní nechtělo bydlet, protože se s ní dá velmi těžko vyjít) a tak jsme si oba uvědomili, že by se nám mohlo stát to samé.

Děti vyletí z hnízda a nám zůstane na krku barák, který bude poloprázdný a nám nezbyde, než ho uklízet a opečovávat sami. Jasně, že by se dal prodat, ale jak známo, starý strom se špatně přesazuje a dokážu si představit, jak těžko bychom si zvykali ve stáří znovu na panelák. A taky živit dvě nemovitosti, je finančně náročné.

Takže jsem ráda za panelák a víkendy trávíme na chatě, kde je nám báječně. Už se těším na odpoledne, až tam zase budeme, večer uděláme ohýnek, opečeme buřtíky ...
 
Hezký víkend přeje Peguša
Milá Pegušo,
myslím, že hodně lidí řeší bydlení v panelákovém bytě tím, že si pořídí chatu. Ať buřtíky chutnají večer chutnají!
Reklama