Před pár lety jsem byla v Německu jako au-pair. U rodiny se mi líbilo a odjížděla jsem od ní jen velmi nerada. Po půlroce jsem se je rozhodla navštívit. Hledala jsem cestu, jak se tam dostat pohodlně a levně.

Dopravu vlastním autem jsem zavrhla, na tak dalekou cestu (600 km) jsem si sama netroufala. Tedy já možná ano, ale z našeho vozového parku připadala v úvahu jen škodovka a s tou bych jízdu skončila nejspíš hned na hranicích. Tak ne, vlastním autem ne. Cestovat vlakem? Pravda je to pohodlné, ale když jsem si na informace volala o cenu, tak se mi protočily panenky. Dobře, vlak nepřipadá v úvahu kvůli financím. Tak autobusem. Brr To jsem absolvovala již jednou, když jsem jela za rodinou domů. Celých deset hodin jsem měla skrčené nohy a ještě vedle mě seděla protivná baba.

Nejlevněji mi vycházel autostop. Hm, párkrát jsem zkusila stopovat, ale vždy jsem měla bobky. Většinou jsem stopovala s kamarádkami a bylo to jen z jedné strany města na druhou (nechtělo se nám v lázních šlapat do kopce). Dvakrát jsem to zkusila sama, to když mi ujel spoj a já někde měla být na čas. Ale někde na internetu jsem četla o možnosti placeného autostopu. Co to je? Jak je to bezpečné? Jsem holka činu a začala jsem si zjišťovat dostupné informace.

Po pár hodinách debaty na chatu jsem zjistila, že se není čeho bát a vydala jsem se v pavouku hledat odkaz placený autostop nebo spolujízda. Z rozsáhlé nabídky stránek jsem si vybrala jednu, která má své zastoupení po celé Evropě. Z informací na jejich stránkách jsem se ujistila, že vše, co jsem slyšela, je pravda, a že i cena odpovídá a zadala jsem s dostatečným předstihem svůj požadavek.

Týdny plynuly a já stále nedostávala žádnou informaci o tom, že by se pro mě našlo u nějakého řidiče místo. Začínala jsem být lehce nervozní. Mamina mi spílala do nerozvážných dívek a jestli se nebojím a ve mně začínal také hlodat červík pochybností. Den před plánovaným odjezdem jsem se domluvila s kamarádkou v Praze, že půjdeme zapařit, a že u ní mohu přespat. Doma jsem nahlásila u koho budu a s kým budu (bylo mi devatenáct), a že pokud do dvanácti hodin dopoledne nedostanu z centra zprávu, že si jdu koupit lístek na autobus. Pařba dopadla skvěle a já jsem se ráno rozespalá vydala tramvají do centra. Najednou přišla smska, že mají pro mě auto. To byla skvělá zpráva! Ještě, že existují mobilní telefony! Člověk se na cestách cítí bezpečněji.

V centru jsem potvrdila, že mám opravdu zájem jet, složila jsem jim v hotovosti zprostředkovatelský poplatek a dostala jsem kontakt na řidiče. Měla jsem štěstí a měli pro mě i řidiče na zpáteční cestu. První co bylo, že jsem volala domů, že řidičem je žena, tím jsem mamku trochu uklidnila. Pak jsem ihned volala té řidičce, abych se s ní domluvila na podrobnostech, na čase a místě nástupu. Zbytek dne jsem strávila příjemným bloumáním po Praze a vyřizováním si osobních schůzek. V té době jsem Prahu tak dobře neznala, tak jsem si poslední schůzkou sjednala i doprovod na místo odjezdu.

Když jsem se setkala s řidičkou, tak jsem volala domů, že už jsem u auta a že jedu tímto typem vozidla s poznávací značkou. U hovoru byla řidička přítomna. Řidičce jsem předala doplatek. S rodinou jsem se domluvila, že jim zavolám, až budu na hranicích. Druhý telefon směřoval do Německa "rodině", kde jsem se s nimi domluvila, že na mě budou čekat u odpočívadla na výjezdu z dálnice a domluvila se s nimi, že jim zavolám, až budu asi 100 km od nich. Z agentury ještě volali řidičce,  zda jsme se setkali a zda je vše v pořádku.

Cesta byla naprosto bezproblémová, s řidičkou a další spolujezdkyní jsem si bezvadně popovídala a cesta nám rychle uběhla. Z Prahy do Cralsheimu (100 km od Norimberka) nám cesta trvala asi čtyři hodiny. Víkend, který jsem strávila v rodině, byl velmi pohodový, a malého, o kterého jsem se tam celý rok starala, jsem si užila dosytosti. Jediný problém nastal, když jsem chtěla dát domů zprávu, že jsem v pořádku na místě. V Čechách jsem si totiž špatně nastavila roaming, takže mi nefungoval. No nic, musela jsem zprávu podat tedy z pevné linky. V neděli ráno jsem zavolala té druhé řidičce a domluvily jsme si opět místo a čas odjezdu. Dorazila sice s menším zpožděním, ale opět jsme se v pořádku setkaly a cesta do Prahy proběhla bez problémů. V Praze jsem si ještě operativně dojednala "bezpečnostní" doprovod k vlaku a nočním vlakem jsem se vrátila domů.

Až za vámi vaše ratolest přijde, že pojede do ciziny "placeným autostopem", nebojte se ji pustit, ale ať vás informuje s kým jede a až dorazí na místo určení. Pokud se vám neozve, kontaktujte agenturu, přes kterou vaše ratolest vycestovala. Tam vám poskytnou další informace.

Byla to moje první delší samostatná cesta (když nepočítám roční pobyt v Německu). Je to zajímavá zkušenost a vůbec jí nelituji. Celou cestu jsem se jistila podrobnými zprávami někomu doma z mobilu (užitečný pomocník na cesty). Ušetřila jsem cenu za jednu cestu a ještě jsem cestovala pohodlně. Určitě ne všichni mají to štěstí, že narazí na bezproblemové řidiče, ale to, že někdo ví, že jsem jela s tím a tím člověkem, už dává jakousi záruku, že vše bude v pořádku. Až zas budu někdy chtít někam levně vycestovat, zkusím to zase touto cestou. 

             
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ