“Nááá tu svatůůů, Káááterinůůůů, Káááteeeerííínskuuuu néééděěluuuuuu…..”

Pokaždé když si vzpomenu na jakýkoli školní nebo táborový výlet, vytane mi v hlavě tahle písnička.

Ať nám bylo deset nebo 17, vždycky se celý autobus rozezněl – či spíše – zahlušil sborovým zpěvořevem celého osazenstva. Repertoár byl vždycky stejný. Svatá Katerina, Černé oči jděte spát, Bedna od whisky, opět Svatá Katerina, po níž následovalo několik nevinně přisprostlých songů, jako například Jeden mlynář dceru měl, a po nich zase oblíbená Katerina.

Jistě, školní výlety byly určené k poznávání krás naší země, kulturních památek a všelijakých přírodních úkazů. Musím se ovšem přiznat, že z cíle jakékoli školně-výletové cesty si nepamatuji téměř nic.

Na co ale budu vzpomínat vždy, je Svatááá Katerííínaaaa, ohlušující řev, plácání žaludků tatrankami a bonbony, následné časté zastavování autobusu a sledování bílých přízraků, které se mátožily směrem ven, aby tatranky a bonbony zanechaly u silnice jako znamení, že jsme tudy jeli.

Také nezapomenu na povětšinou flegmatické učitelky, které si v tom všeobecném rámusu stihly v klidu povídat, a na dva druhy řidičů. Ten první exemplář po celou dobu trpěl jako zvíře a vrhal směrem k nám a také směrem k učitelkám vražedné pohledy, čemuž se nedivím, ten druhý si radostně zpíval s námi, čemuž se do dneška divím. Řídit autobus plný rozjívených dětí v doprovodu dvou hluchých kantorek musela být opravdu lahůdka.

Zatímco druhý řidič s námi většinou nadšeně absolvoval i prohlídku určené pamětihodnosti, první šofér v cíli cesty vytrval v ochranném stínu svého autobusu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Když jsme se pak – ještě rozjívenější – vraceli, probodl nás každého zvlášť svýma ostře nabroušenýma očima, které jasně promlouvaly cosi o zatracených harantech.

Na zpáteční cestě jsme si samozřejmě nepovídali o portétu Marie Terezie, který jsme zhlédli při prohlídce zámku, ani o jiných událostech, které měly obohatit našeho mdlého ducha, ale vzájemně jsme si ukazovali, jaké poklady si vezeme domů. Pro maminku drátěného Ferdu mravence za 4,50 Kčs, který měl sloužit jako ozdoba na zeď, pro tatínka (zapřísáhlého nekuřáka) suvenýr ve tvaru fajfčičky za 2,50 Kčs a pro čtrnáctiletého brášku autíčko na setrvačník za 7,- Kčs.

Když jsme naše kýčovité a absolutně nepotřebné a zbytečné poklady zase pečlivě zabalili a uschovali v chlebnících, vydolovali jsme poslední zbytky housek se salámem, těm šťastnějším zbyl dokonce i řízek, prstíčkem jsme vyšťourali drobky od tatranek a vycucali poslední bonbony.

Poté někdo zanotoval a spustili jsme nanovo – “Nááá tu svatůůůů….” Za stále častějšího blicího zastavování jsme konečně dorazili ke škole, což jsme pokaždé oslavili řevem z nejmohutnějších: “Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.”

V této poslední minutě se většinou začal usmívat i nerudný řidič a učitelky pozbyly své flegmatické výrazy a z jejich obličejů se dalo vyčíst něco jako absolutní štěstí.

Vyhrnuli jsme se z autobusu jako smečka hladových psů a naskákali do náručí čekajícím rodičům.

“Bylo to príma, mami. Dneska jsem ani jednou nezvracela,” shrnula jsem nejzásadnější a nejdůležitější informace z výletu do jediné věty a slavnostně předala mamince Ferdu mravence. Měla radost. Líbil se jí. Pohladila mě a řekla, že jsem moc hodná.

Tento drátený hmyz pak visel u nás v předsíni několik let. Tatínek se radoval z pidifajfčičky a vystavil si ji na nočním stolku a bratr mi slušně poděkoval za autíčko.

Jojo. Školní výlety jsem měla ráda. Sice si z nich opravdu nepamatuju nic důležitě zeměpisného ani dějepisného, dokonce si ani nevzpomenu na konkrétní místa, kam jsme jeli, ale ta cesta … ta cesta stála vždycky za to.

A potom taky ten návrat … statečná, neblinkající holčička chválená za dárky, které přivezla, a odměněná večeří z oblíbeného jídla.

Někdy i dnes, když usednu v nějakém dálkovém autobusu a vydávám se na delší cestu, zazpívám si v duchu alespoň jednou Svatou Katerinu. Protože to prostě k cestování autobusem patří.

Tak si pojďme zazpívat všichni společně… Jaké hity frčely ve vašich školních autobusech?