“Nááá tu svatůůů, Káááterinůůůů, Káááteeeerííínskuuuu néééděěluuuuuu…..”
Pokaždé když si vzpomenu na jakýkoli školní nebo táborový výlet, vytane mi v hlavě tahle písnička.
Jistě, školní výlety byly určené k poznávání krás naší země, kulturních památek a všelijakých přírodních úkazů. Musím se ovšem přiznat, že z cíle jakékoli školně-výletové cesty si nepamatuji téměř nic.
Na co ale budu vzpomínat vždy, je Svatááá Katerííínaaaa, ohlušující řev, plácání žaludků tatrankami a bonbony, následné časté zastavování autobusu a sledování bílých přízraků, které se mátožily směrem ven, aby tatranky a bonbony zanechaly u silnice jako znamení, že jsme tudy jeli.
Také nezapomenu na povětšinou flegmatické učitelky, které si v tom všeobecném rámusu stihly v klidu povídat, a na dva druhy řidičů. Ten první exemplář po celou dobu trpěl jako zvíře a vrhal směrem k nám a také směrem k učitelkám vražedné pohledy, čemuž se nedivím, ten druhý si radostně zpíval s námi, čemuž se do dneška divím. Řídit autobus plný rozjívených dětí v doprovodu dvou hluchých kantorek musela být opravdu lahůdka.
Zatímco druhý řidič s námi většinou nadšeně absolvoval i prohlídku určené pamětihodnosti, první šofér v cíli cesty vytrval v ochranném stínu svého autobusu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Když jsme se pak – ještě rozjívenější – vraceli, probodl nás každého zvlášť svýma ostře nabroušenýma očima, které jasně promlouvaly cosi o zatracených harantech.
Na zpáteční cestě jsme si samozřejmě nepovídali o portétu Marie Terezie, který jsme zhlédli při prohlídce zámku, ani o jiných událostech, které měly obohatit našeho mdlého ducha, ale vzájemně jsme si ukazovali, jaké poklady si vezeme domů. Pro maminku drátěného Ferdu mravence za 4,50 Kčs, který měl sloužit jako ozdoba na zeď, pro tatínka (zapřísáhlého nekuřáka) suvenýr ve tvaru fajfčičky za 2,50 Kčs a pro čtrnáctiletého brášku autíčko na setrvačník za 7,- Kčs.
Když jsme naše kýčovité a absolutně nepotřebné a zbytečné poklady zase pečlivě zabalili a uschovali v chlebnících, vydolovali jsme poslední zbytky housek se salámem, těm šťastnějším zbyl dokonce i řízek, prstíčkem jsme vyšťourali drobky od tatranek a vycucali poslední bonbony.
Poté někdo zanotoval a spustili jsme nanovo – “Nááá tu svatůůůů….” Za stále častějšího blicího zastavování jsme konečně dorazili ke škole, což jsme pokaždé oslavili řevem z nejmohutnějších: “Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.”
V této poslední minutě se většinou začal usmívat i nerudný řidič a učitelky pozbyly své flegmatické výrazy a z jejich obličejů se dalo vyčíst něco jako absolutní štěstí.
Vyhrnuli jsme se z autobusu jako smečka hladových psů a naskákal
“Bylo to príma, mami. Dneska jsem ani jednou nezvracela,” shrnula jsem nejzásadnější a nejdůležitější informace z výletu do jediné věty a slavnostně předala mamince Ferdu mravence. Měla radost. Líbil se jí. Pohladila mě a řekla, že jsem moc hodná.
Tento drátený hmyz pak visel u nás v předsíni několik let. Tatínek se radoval z pidifajfčičky a vystavil si ji na nočním stolku a bratr mi slušně poděkoval za autíčko.
Jojo. Školní výlety jsem měla ráda. Sice si z nich opravdu nepamatuju nic důležitě zeměpisného ani dějepisného, dokonce si ani nevzpomenu na konkrétní místa, kam jsme jeli, ale ta cesta … ta cesta stála vždycky za to.
A potom taky ten návrat … statečná, neblinkající holčička chválená za dárky, které přivezla, a odměněná večeří z oblíbeného jídla.
Někdy i dnes, když usednu v nějakém dálkovém autobusu a vydávám se na delší cestu, zazpívám si v duchu alespoň jednou Svatou Katerinu. Protože to prostě k cestování autobusem patří.
Tak si pojďme zazpívat všichni společně… Jaké hity frčely ve vašich školních autobusech?
Nový komentář
Komentáře
Tak u nás fičalo Na Orave dobre na Orave zdravo, A ja taká dzivočka cingilingi bom. Pretože sme z banského mesta tak Vstávaj Jano hore na baňu klopajú. Triedna bola učka hudobnej, tak sme museli spievať trávnicu bolááááá sooooooom na hubáááách v červenýýýýých pančuchááááách. No a keď sme chceli, aby autobus predbehol niekho, tak sme vriestali: Ujo šofér pridaj plyn dáme stovku na benzín. No a pri návrate domov Už sme doma už sme tu.
Jo a rízek na cestu 80% z nás zožralo hneď ráno, asi 5 km po opustení rodného mesta.
Meryl: už se dáš poznat i jen podle nadpisu
Matiee: ježiš - to jsem vloni v létě hulákali na dvoře při jednom grilování, asi kolem deváté večer, sousedi nás musí milovat,
A taky sovětskou hymnu a podobné lahůdky.
Tak já zase vzpomínám na 3denní exkurzi do vinných sklípků.Nikomu ještě nebylo 18náct,byly jsme 4holky a zbytek osazenstva samí cizí kluci.Cestou tam jsme seděli jako pěny ale po 2dnech ochutnávání jsme celou zpáteční cestu prozpívali samými moravskými lidovkami
Jo tak z výletů jsme se vraceli se řevem: "Sláva nazdar výletůůůůůůůůů"
Ale na posledním soustředění jsme ulítávali na Nas nedogoňat.o))))
my nezpívali, na základce jsme poslouchali walkmany, na střední chlastali. ale v paměti mi utkvěl výlet asi ve 3. třídě, kdy jsme jeli ze Strakonic do Sudoměře na kolech, ono je to nějakých 15 km, ale já myslela, že po cestě umřu. jela jsem na příšerným starým krámu a ještě mi furt padal batoh. no děs.
v Sudoměři se statečnější jedinci kochali Žižkovým památníkem a ti slabší (včetně mě) padli do trávy a sežrali všechno jídlo co měli.
No u nás rozhodně generál Laudón
, to byly časy, zpívali většinou chlapci a doplňovli jména spolužaček
a potom ještě "Restaurace na růžku"
Zpívalo se všelicos, ale při návratu se nikdy ( už od školky ) při projíždění okolo chemičky nezapomnělo poznamenat:"Á, vůně domova..." Ať už se jelo z výletu, nebo ze ŠvP či tábora.
jo a řidič, vozil nás celé roky na učňáku, byl vždycky na naší straně - když jsme něco potřebovaly složily jsme se mu na doutníčky a byl náš - jak by taky mohl odolat tolika krásným holkám.
já tady celou dobu marně přemýšlím, co že jsme to zpívali za hit - nemůžu si vzpomenout.
Ale pamatuju si jak jsme jeli na lyžák v prváku a celou cestu z Prahy až do Liberce jsme vyřvávali ..sme svoji! - to byl tenkrát hit. Učitelka z toho nemohla, děsně ji to rozčilovalo a čím víc ji to sr*lo, tím hlasitěji jsme hulákali. Pak nám prej navrhovala dvojky z chování - nevhodné chování na lyžařském výcviku, ale naštěstí to zástupce ředitele zahrál do autu.
my meli snad kazdy rok jiny hit :))) ale skolni vylety jsem vzdycky milovala :)))
Náš repertoár byl pod vlivem oblíbeného učitele zpěvu :
"Cesta má přede mnou v dáli mizí"
"-mám tam chajdu dřevěnou, pod ní skálu s ozvěnou"
"Jó, třešně zrály..."
"Mary, babička Mary - dva kolťáky za pasem..."
"-řeka hučí v stínu rozervaných skal"
- a tak různě všelijak podobně...
Ta naše hospoda, odzhora odspoda, to je pěknýý zařízeníí
Moc hezký... Na blinkání se nepamatuju, ale ty dárečky, to sedí. Taky jsem domů navozila spoustu nesmyslů.. největší "úspěch" měly odznáčky
u nás frčelo snad všechno co se dalo vyřvávat z plných plic!
Na tu svatů...... Jojo, to byl hit! A ještě Prijdi Jano k nám carára juchajda.....
Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky
Meryl, díky za článek. Na chvilku jsem se zase ocitla v tom autobuse, plném krásných vzpomínek
. A náš tehdejší hit? Jednoznačně OVEČKA.
U nás frčel Generál Laudón, no a pak taky Nedvědi, taky si teď zpětně říkám chudák ten řidič