Chlapec se začal třást, učitel se dotkl jeho paže a klidným hlasem mu sdělil: “ …to je úplně v pořádku…, nech ze sebe všechno vytřást“. Po chvíli se jeho třes změnil v jemné chvění a chlapci ukáplo několik slz. Najednou se spontánně nadechl, rozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl podívat, co se stalo. Vracel se sám k sobě.

Období prázdnin nabízí dětem mnohá dobrodružství, ale také i rizika pádů či nehod. Rodiče nebo vychovatelé se s tématem traumatického zážitku mohou setkat u dětí na několika rovinách. Jednou z nich je bezprostřední přítomnost u traumatické situace dítěte. Ať už se jedná o nehody a pády na rodinném výletě, či při hrách na letních táborech. Ty bývají většinou součástí zvídavého dětství. Některé nehody a pády v dětech nezanechají vůbec žádné stopy a do budoucna je nijak neovlivní. Jindy může dojít k prožitku traumatické reakce, i u těch nehod, které vypadají na první pohled bezvýznamně. Obdobným procesem může dítě procházet, když se např. na letním táboře dozví špatnou zprávu od rodičů.

Pokud je dítě v ohrožení zdraví či života, většinou se rozhodujeme intuitivně, zda mu poskytnout první pomoc, či zavolat záchrannou službu nebo obojí. Kromě toho mu můžeme prospět tím, že mu poskytneme emoční podporu tak, aby jeho traumatický zážitek mohl být bez větších problémů vědomě prožit a zacelen.

8a554a0b6d8b8-obrazek.jpg

Uvědomte si vlastní reakce
Děti jsou citlivé na emocionální stav dospělých mnohem víc, než si myslíme. Velmi často se stává, že býváme zlostní nebo vyděšení, protože máme o dítě strach. Důležité je si jej přiznat. Doporučuje se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout, a tím se zklidnit a minimalizovat svůj strach a emoce. Vaše klidné nastavení významně sníží pravděpodobnost, že vyděsíte dítě ještě víc. Je dobré mít na paměti, že děti jsou velmi odolné, a když je podpoříte, jsou schopné se velmi rychle z náročných situací zotavit. Samozřejmě zjišťujeme, zda a jak je dítěte zraněné. V případě potřeby poskytujeme první pomoc.

„Není neobvyklé, že někdy rodiče nebo dospělí nepřiměřenou formou projeví své emoce, když vidí zraněné dítě. Co by dítě vnímalo jako bolestivý podnět, který je přesto zvládnutelný, se v očích dítěte může stát pohromou, pokud reakce rodiče je například zděšení, pláč nebo panika. Dítě si v takové chvíli okamžitě zvnitřní, že situace je hraniční nebo život ohrožující, a začne zrcadlit pocity rodiče,“ říká Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky Linky bezpečí a dodává: „Rodič by měl být dítěti především stabilní oporou, průvodcem a nejdříve stabilizovat sám sebe. Pokud se u něho objeví pochopitelný šok, je vhodné ho reflektovat například slovy: „To byla ale rána, taky jsem se hrozně lekla. Rozhodně dítě nezahanbujeme slovy typu: "Říkala jsem ti, že si ublížíš, když tam polezeš.“

95e27544b9ca0-obrazek.jpg

Udržujte dítě v klidu a tichu
Pokud je dítě v šoku, což se může projevovat tím, že reaguje klidně, že se nic nestalo, nebo je naopak dezorientované, přehnaně emocionální, je dobré mu nedovolit, aby si začalo hned dál hrát. Můžeme mu klidně, ale sebejistě sdělit např. „Na chvilku si tady sedneme a počkáme, až ten šok odezní“. Dále to znamená, že je vhodné dítě podpírat, nabídnout mu deku atp. Děti se často přemáhají a ukazují svoji sílu proto, aby popřely strach, který cítí. Pokud dítě potřebuje tělesnou podporu, položte mu jemně ruku zezadu v oblasti srdce.
„Při extrémním stresu se může dítě projevovat klidně, rozumně. Avšak může v tomto ohledu být "nepřítomné",  jeho pohled je upřen dovnitř, jakoby se jeho tok energie zastavil. Tyto děti bývají často přehlédnutelné,  protože působí „normálně“.  Zde je vhodnější pojmenovat, že je v šoku, řízeně s ním dýchat, vytvořit mu bezpečí, "být s ním" a následovat jeho emoční a tělové reakce,“ doplňuje Kateřina Schmidová.

Přiveďte pozornost dítěte k jeho tělesným pocitům
Když začne šok a strnulý pohled ustupovat, opatrně přiveďte pozornost dítěte k jeho tělesným pocitům, jak se momentálně cítí v těle, např. Co cítíš v těle? Kde ten pocit cítíš? Jaké je to v bříšku, (v hlavě, ruce, noze atp.)? Mezi jednotlivými otázkami nechávejte kratší pauzy i třeba chvíle ticha, aby dítě své pocity mohlo zpracovat. Někdy děti rády užívají metafory (např. mám tam balvan). Doporučujeme také dodržovat rytmus dítěte. Nezahlcujte ho velkým množstvím otázek. Nechte větší pauzu mezi otázkami, třeba i několik minut, aby své prožitky mohlo zpracovat. Dejte dítěti najevo, že jeho tělesné reakce a pocity, které se objevují, jsou v pořádku.

96446d8773faf-obrazek.jpg

Netlumte projevy dítěte a nechlácholte ho
Rozhodně neříkejte, přestaň plakat, uklidni se. Naopak tím posilujeme obranu dítěte. Když dítě vystoupí z šoku, začne plakat nebo se třást. V žádném případě jeho projevy nezastavujte, netlumte nebo nechlácholte ho. Reagujte např. „To je dobře, v pořádku“, „Jen to ze sebe vytřes“. Výzkumy ukazují, že děti, které mají po nehodě možnost nechat tento proces přirozeně proběhnout, mívají následnou fázi léčení hladší.

Vytvořte bezpečný prostor
Vaším úkolem je v těchto situacích vytvořit pouze bezpečný prostor. Doporučuje se neměnit pozici dítěte a neodvádět jeho pozornost. Jakmile se dítě začne orientovat na vnější svět, začíná se proces dokončovat. Nezačínejte sami mluvit o nehodě či se dítěte vyptávat.
Později, když se dítě vyspalo, je klidné a odpočaté, je dobré se znovu zeptat, jak se cítí. Mohou se u něho objevit pocity vzteku, smutku, viny. Pokuste se přijmout jeho pocity a normalizovat situaci. Udělejte si s ním čas pro vyprávění příběhu, o podrobnostech nehody. Užívejte méně slov. Důležitý je i rytmus a tón vašeho hlasu. Domnívám se, že tímto vědomějším přístupem mohou rodiče, učitelé či vedoucí letních táborů pomoci dítěti překlenout nejtěžší chvíle a traumatický zážitek lépe integrovat.

Autorka článku: Kateřina Schmidová, vedoucí odborných služeb Rodičovské linky

Katka je přes deset let vedoucí a konzultant Rodičovské linky. Vystudovala Filosofickou fakultu UK, obor sociální práce a sociální politika. Absolvovala komplexní psychoterapeutické vzdělání ve skupinové psychoanalytické psychoterapii na 1. LF UK, supervizní výcvik pro pracovníky v pomáhajících profesí atp. Má více než 25letou terapeutickou a poradenskou praxi s rodinami dětí s výchovnými a vztahovými obtížemi, např. v ambulantních zařízeních středisek výchovné péče, Prev-centru, krizovém centru. Katka externě přednáší na Evangelické teologické fakultě UK.

Použitá literatura:
Levine, P. A. Probouzení tygra Léčení traumatu, Maitrea, Praha
ISBN:978-80-87249-21-5
Lanyadoová, M., Horneová, A. Psychoterapie dětí a dospívajících–psychoanalytický přístup. Jihlava: Triton, 2005, ISBN 80–7254–568.
Ruppert, F. Trauma a rodinné konstelace. Praha: Portál, 2008 ISBN 978–80–7367–367–3