Co? No přece že vás miluje, zbožňuje, že vás má rád, že vás rád vidí, rád se vás dotýká, ale je trochu nesmělý nebo to neumí vyjádřit slovy. A vy všechno pochopíte, sklopíte cudně oči, zaboříte nos do té vůně (i nevonící květiny přece voní) a líbnete ho na tvář.
Beze slov oceníte, že ho to vůbec napadlo nebo že přemohl ostych, zašel do květinářství, koupil květinu a pak se s tím pugétem zabaleným v papíru nenápadně, téměř neviditelně plížil uličkami, aby se ho s úlevou zbavil a předal ho vám. Víte, jaká je to pro mnohé muže vlastně oběť?

Není to v tom, že by nám květiny nechtěli dopřát, není to ani z lakomství či jiných nekalých pohnutek, že nám nenosí květiny tak často, jak bychom si přály. Je to z obavy. Pomineme-li stud muže, nesoucího pugét, před jinými muži, rentgenové pohledy cizích žen zkoumajících, co asi ten chlápek té chudince proved, musí ho pronásledovat strach z našeho odmítnutí, z nejapných poznámek „No to je dost", z podezírání, že ta kytka je jen čistírnou jeho svědomí a vůbec. A to si přiznejme, my ženy dokážeme muže někdy pěkně otrávit.
Tak polkněme jedovatou slinu a buďme šťastné, že máme někoho, kdo nám alespoň jednou za uherák
tu kytku přinese.





Vždyť která žena by nedostávala ráda květiny? Možná se i taková mezi námi najde, ale myslím, že to bude spíš výjimka. A mezi ty já rozhodně nepatřím. Květiny miluji, ještě raději je dostávám, ale když se mi jich dlouho nedostává, vůbec se nezdráhám si nějakou koupit sama. No uznejte, že na prázdnou vázu je smutný pohled.


A dnes máme Valentýna a k svátku zamilovaných přece květina patří. Zase budu mluvit za sebe. Valentýnské dárky v podobě plyšáků, kalhotek se srdíčky a podobné recesistické pitomůstky mít zrovna nemusím, ale květinu bych určitě neodmítla. No a z takových, které vidíte na našich obrázcích z Holandské květinové kanceláře, bych byla na větvi úplně.


Hezkého Valentýna s květinou Vám přeje


 

Reklama