Další povinností bylo zakoupení alespoň jednoho přehlídkového modelu. A tak v městě nad Seinou hledala Arnoštka inspiraci v reálném životě na bulvárech nebo chodila na dostihy, kde mohla pozorovat poslední výkřiky módy jen za symbolické vstupné. V Paříži dokázala také výhodně nakupovat zbytky látek za zlomek ceny a pak z nich šít hotové zázraky…

Arnoštka se narodila v Kralovicích do židovské rodiny venkovského kupce Marcuse Poppera v roce 1869. Rodina však nebyla vůbec bohatá. Uživit dvanáct hladových dětí nebylo snadné, a tak na nějaké vzdělání nebyly peníze. Arnoštka tedy vychodila jen obecnou školu a podle dokumentů se učila švadlenou u Kristýny Wienerové v Praze. V roce 1895 se pak provdala za Julia Roubíčka, obchodníka s obilím a hlavního zástupce uherské firmy Brüder Glück z Guyla Fehérváru. V prvních čtyřech letech manželství přišly na svět tři krásné děti –  v roce 1896 Helena, o rok později Josef, kterému říkali Roby, a nejmladší Adéla v roce 1899.

V roce 1909 se však manželé Roubíčkovi rozvedli. Důvod se nikde neuvádí, jisté však je, že se Arnoštka se svými dětmi dostala do nezáviděníhodné finanční situace, která vlastně nastartovala její kariéru podnikatelky. V roce 1909 se rozhodla, že založí krejčovskou živnost. Zajímavé je, že ačkoli se už před sňatkem vyučila švadlenou, podle nalezených dokumentů o výuční list požádala teprve současně se žádostí o zřízení firmy. Už o rok později se ale o ní už vědělo a byla v pražském adresáři!

Arnoštka začínala od píky. Neměla prakticky nic než šikovné ruce, skvělé nápady, a především obchodního ducha. Od začátku ale její firma prosperovala a brzy získala skvělé renomé. Za první světové války, kdy muži-majitelé krejčovských salonů odjížděli na frontu, byla největší konkurencí Hana Podolská. Arnoštka využila také situace, že zámožné zákaznice nemohly jezdit za módou do oblíbené Vídně či Paříže a hledaly možnosti v Praze.
Výborným tahem bylo v roce 1916 přestěhování salonu, označovaného často i vznešeně francouzsky jako Maison Ernestine Roubicek, na VIP adresu – do moderního multifunkčního paláce Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě. Salon se nacházel ve druhém patře a brzy si v paláci pronajala Arnoštka se svou rodinou i byt.  Krátce nato došlo v jedné z dílen k požáru. I přes rychlý zásah požárních jednotek byla škoda obrovská. Byly zničeny nejen stroje, ale i množství látek, které měly za války ohromnou cenu. Velkou smůlou bylo, že shořely i modely bohatých zákaznic, ušitých na blížící se velikonoční svátky.
Arnoštka si nakonec se vším poradila. Jako tvrdá byznysmenka se s ničím moc „nemazala“. Vysloveně za babku prý koupila podnik jednoho krejčího, který musel na frontu, a to včetně jeho obrovských zásob kvalitních dovozových látek. Jeho manželka totiž neměla vůbec ponětí, jakou hodnotu živnost jejího muže měla. Arnoštka to brala jako skvělou investici a byla na to patřičně hrdá.

Byla velice kreativní, nezaměřovala se jen na pražské zákaznice, ale měla zájem se uplatnit i v cizině. Podle nalezených dokumentů se orientovala zejména na Francii. V roce 1917 pak založila v lázeňském domě Esplanade v Karlových Varech svou německou filiálku Ernestine Roubitschek, kde kromě zhotovování modelů nabízela i opravy a přešívání oděvů. To bylo docela prozíravé při válečném nedostatku látek, tuto filozofii ostatně uplatnila i v Praze. Vůbec to byla od ní odvaha založit v lázeňském městě za války filiálku, když do lázní příliš mnoho lidí nejezdilo, a navíc mnohé lázeňské domy sloužily jako lazarety. Nicméně karlovarská filiálka válku přečkala a fungovala až do roku 1925.

František Drtikol: bez názvu1924

Arnoštčinou velkou výhodou bylo, že měla dvě mimořádně šikovné a nadané dcery. Těm chtěla dopřát vzdělání, jakého se jí nedostalo. Starší Helena, která po matce zdědila i obchodního ducha, vystudovala v Praze německé gymnázium a poté ji matka poslala na dva roky do prestižního penzionátu ve švýcarském Avenches. Samozřejmostí bylo, že se u matky vyučila i švadlenou a pracovala v salónu jako účetní a prodavačka. Nebyla to ale klasická prodavačka – spíše poradkyně v otázkách módy. Její mladší sestra Adéla, která ráda používala jméno Alice nebo se v obchodním světě představovala jako Ada, absolvovala zase prestižní pražské německé lyceum v Charvátově ulici a v roce 1919 měla také odjet do Švýcarska do stejného penzionátu, kde předtím studovala její starší sestra.  Z dochovaných dokumentů je ale patrné, že už k tomu nedošlo.

I Adéla se u maminky vyučila, ale kromě toho absolvovala i kreslířskou školu. Když se starší Helena v roce 1923 provdala za lékaře Lea Mautnera, přestěhovala se za ním a vedla jeho sanatorium v blízkosti Vídně. Adéla se stala matčinou pravou rukou. Spolu s ní často jezdila do Paříže, ale také na francouzskou Riviéru, do Berlína, Drážďan či Vídně. Stala se z ní nesmírně šikovná a uznávaná návrhářka, která po pouhém zhlédnutí uměla model nakreslit tak, že salón ušetřil za drahé kupování modelů či jejich dovoz. Současně působila i jako redaktorka módního měsíčníku Elegantní Praha, který vycházel také ve francouzské mutaci. Přispívala do něj i módními reportážemi z Paříže a od roku 1925 se stala dokonce členkou redakční rady.

Zákaznicemi Modelového domu Arnoštka Roubíčková, který byl na vrcholu ve dvacátých letech dvacátého století, kdy zaměstnával 120 vyučených krejčových, se staly i manželky diplomatů působících v Praze mezi dvěma světovými válkami. Výhodou salonu bylo, že se tu mluvilo plynně německy, anglicky i francouzsky. Podobně jako Hana Podolská i Arnoštka Roubíčková chtěla svými modely proniknout do uměleckého světa. Uvádí se, že šaty z jejího salónu „účinkovaly“ v němé grotesce Únos bankéře Fuxe a byly k vidění i na Hedy Lamarr ve skandálním filmu Extase.

V roce 1932 Arnoštka Roubíčková koupila třetinu domu na rohu Jungmannovy a Palackého ulice a tam i s Adélou firmu přestěhovala. Adéla se provdala za chemika Artura Steinhauera, který založil v Modřanech továrnu Interpharma na výrobu léčiv.

Zatímco starší Arnoštčina dcera Helena Mautnerová spolu s rodinou v únoru 1939 prozíravě emigrovala do Spojených států, kde žil od roku 1923 její bratr, Steinhauerovi zaváhali. Podobně jako mnoho jiných židovských podnikatelů podcenili nebezpečí fašismu a pak už bylo pozdě. Celá rodina včetně dvou malých dětí zahynula někdy v roce 1941 v ghettu v Lodži, kam byli posláni jedním z prvních transportů.

Také Arnoštku Roubíčkovou potkal smutný osud. Nacisté jí její původ i majetek spočítali. V roce 1942 byla nejdříve deportována do Terezína a odtud pak do vyhlazovacího tábora v Treblince, kde neznámo kdy umírá.

A co se stalo se salonem? V roce 1939 se dostal na soupis židovských firem a jako takový získal v roce 1940 nuceného správce. Tím se stal bývalý zaměstnanec firmy Karl Kraus. Ten už se postaral o likvidaci salonu, rozkradl jeho majetek a podílel se na totálním nasazení zaměstnanců. V roce 1943 byl Modelový dům Arnoštka Roubíčková definitivně vymazaný z obchodního rejstříku…

Více se o životě i salonu Arnoštky Roubíčkové můžete dozvědět ze skvělé knihy Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 od PhDr. Evy Uchalové, největší odbornice na tuto problematiku a kurátorky mnoha zajímavých výstav UPM v Praze.


Foto: použito z knihy PhDr. Evy Uchalové, youtube.com

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama