Na dušičkový čas nedá dopustit čtenářka s nickem arjev. Za její pěkný příspěvek na dnenší téma jí moc děkujeme

Dušičkový čas miluji, lebedím si v něm. V tomto čase vzpomínám na dětství, na návštěvy u předmostské babičky, maminčiny maminky. K ní jsme chodili v předvečer Dušiček.

Bydleli jsme v Přerově na sídlišti Meopty a k babičce do Předmostí, píši o 1. polovině 60. let min. stol., jsme chodili pěšky, když bylo pěkné počasí dolů přes Vsadsko k Bečvě, přes lávku na Kopaniny, kolem Žebračky a přes pole pod železničním tunelem. Pokud pršelo, jeli jsme autobusem s přestupem na hlavním náměstí u Městského domu a dojeli jsme do Předmostí k Husovu pomníku. Kolem staré školy a kostela pak k babičce.

Nejlepší pěší cesta byla po Velké dlážce, kde stál klášter. To byla zajímavá cesta a pro mne dopusud pěkná vzpomínka.  Babička nás většinou vyhlížela. Vždycky jsem k ní s ječením utíkala. Taková vlídná babička, kde se v dnešní době najde? Stříbrné vlasy měla stočené do malého drdůlku, kolem očí vrásky, zástěra s fialkovými kvítky. Se všemi se vždy objala, přijala nás do své náruče.

 V kuchyni bylo teplo, na stole prostřeno pro pět. Jako malá holka jsem babičce vlezla do postele, která byla nedílnou součástí kuchyně. U babičky se žilo postaru. Tatínek brblal, že není slušné lézl do cizí postele, ale ona se mě zastala se slovy : " Ale Zdeňku, to je moje postel a Věruška je moje vnučka, my nejsme cizí !"

Babička měla napečené tvarohové koláče nebo povidlové buchty. K nim byl čaj s rumem a pro nás děcka s citronem. Stejně jsem vyžebrala od babičky napití se jejího čaje. Moc mi nechutnal, ale pokaždé jsem somrovala :-)

Tatínek se babičky zeptal, jak se má, co potřebuje v domku udělat či spravit, no a pak to byla záležitost babičky a maminky ohledně setkání nás všech u dědova hrobu. V dnešní době se na vše dívám jako na rituál obřadu vzpomínky.

Hrob býval vysázený maceškami či voskovkami, na Dušičky se přidala kytice s chryzanténami. Tak to šlo rok co rok.

Večer na hřbitově byl úžasný. Na každém hrobě hořela alespoň jedna svíce. Tam kde bylo tma, mi maminka říkala, že rodina buď nemohla přijet a rozsvítila světýlko někde jinde u kříže nebo už všichni zemřeli. Jak naši chodili mezi hroby a navštěvovali hroby zemřelých známých, potkávali se se živými známými :-), pozdravili se a popovídali si o všem možném.

Když jsem se přivdala k manželovým rodičům do rodinného domku, taková idyla u nich nebyla.

Ty první Dušičky si pamatuji velice dobře. Těsně před Dušičkami byli manželovi rodiče pro chvojí na chatě. Když přijeli, měli naložený plný kufr auta žiguliku. Tchýně šla hrdě na zahrádku a děda smýkal v náručí chvojí. Funěl jako ježek. Já neznalá poměrů výroby kytic na hroby, jsem udiveně hleděla a ptala se, jesti budou zdobit cestu ke sv. Hostýnu. Děda mi s úsměvem pověděl, že mrtví volají po kytkách, tchýně ho zpražila slovy o nevychovanci :-) Pak mi ještě podala vysvětlení, že my doma jsme kytky nedělali, tudíž jsme si nenašetřili na domek jako oni :-) Všechno jsme prožrali a utratili. Tenkrát jsem jí odpověděla, že je to jako vystřižené z Poláčkovy knihy. Nevěděla, o čem je řeč, jen dodala, že mě ty srandičky tady přejdou. Slušně jsem se zeptala, jestli to tady bude jako v koncentráku a jestli mě bude taky bít :-) 

Včera jsem si chystala chvojí na kytice, po kterých volají mrtví :-) Slabě mžilo, po jabloni skotačily sýkorky koňadry. Svým pokřikováním na mně žadonily o něco dobrého. Nasypala jsem jim do krmítka slunečnicových semínek, aby měly zásobu tuku na zimu a mohly ji přečkat. Povídala jsem si s nimi, ale šeptem. Tu se otevřelo okno v přízemí a tchýně na mě chraplavým hlasem : " Už je máš hotové !? " " Kdepak babičko. " " Co děláš celý den? "

Chtěla jsem jí obhrouble odpovědět, ale jsem lepší než ona. Manžel mi marodí, teprve včera mu klesly horečky na 38,5°C a tak já makám i za něho. Vymetala jsem kotel i s kolenem, pak všechno dala dohromady, zatopila, šla vařit a do sklepa lítala jako sršeň přikládat.

Upekla jsem perník, dala babce pár kousků. Zmizely v ní, aniž bys řekl švec. Pak si šla nastříhat k domu chvojí a když je chlap nachcípaný, hotově neštěstí. S ním je zle, ale bez něho by bylo moc špatné. Babka zavřela okno a za chvíli ho zase otevřela. Opět zakrákala stařeckým hlasem. Hodně sešla. To už není ta dáma, kterou jsem poznala. Obě jsem zestárly, a mě ty srandičky nepřešly :-) Její otevírání okna mi připadalo jako když kukačka v hodinách kuká. Už jsem se usmívala, protože mi to připadalo směšné.

Držte mi, prosím palečky, ať vydržím v pohodě a dokončím kytky.

Mějte se dobře, arjev

Samozřejmě, že držíme palce a jsme rádi, že se nenecháte otrávit

Jak prožíváte dušičkový čas vy, milé ženy-in? Také nostaligicky, nebo spíš jako povinnost? Dokážete si na Dušičkách najít něco pěkného? Na koho v této době nejvíce vzpomínáte?

Čím zdobíte hrob svých blízkých? Vyrábíte si kytice a věnce samy, nebo je spíš kupujete? Máte raději živé květiny, nebo něco trvanlivějšího?

Chodíte na hřbitov i v jiný čas než dušičkový? Napište nám na dnenší dušičkové téma.

Své příspěvky, ale i fotografie můžete posílat na adresu: redakce@zena-in.cz