Foto: Profimedia
Eva María Duarte, lépe známá jako Eva Perón, se po sňatku s argentinským politikem Juanem Domingo Perónem stala nejpopulárnější první dámou Argentiny. Po skromném dětství a kariéře herečky se stala ženou, která usilovala o právní rovnost žen. V roce 1947 také úspěšně dosáhla zákona o volebním právu žen a jejich větší účasti v politice. Určitou dobu vedla i ministerstvo práce a zdravotnictví a založila ženskou perónistickou stranu. Celý život na politické scéně se věnovala budování nemocnic, azylových domů, škol a boji za sociální a pracovní práva. Nadaci Evy Perón se podařilo v letech 1948 až 1950 zaměstnat více než 13 000 žen.
Stala se z ní skutečná dáma. Uměla se perfektně oblékat. Vždycky na veřejnosti vystupovala dokonale upravená a ozdobená vkusnými šperky. Chovala se vždy s noblesou a lidé v celé zemi ji milovali.
Zatímco však byla na vrcholu moci a úspěchu, začalo ji zrazovat zdraví. Na jejím krásném obličeji docházelo k nápadným změnám a smrt pomalu začala klepat na brány prezidentského paláce. Měla rakovinu děložního čípku, kterou se zpočátku snažila tajit. Protože ale byla čím dál slabší a hubenější, bylo oficiálně sděleno, že trpí leukémií.
Evita věděla, že pro ni není záchrany, ale vytkla si ještě jeden cíl. Její manžel musí vyhrát příští volby v listopadu 1951! Po druhém zvolení Juana Peróna do úřadu se účastnila veřejné přehlídky, avšak kožich, který měla na sobě, údajně skrýval speciální konstrukci, která jí pomáhala stát. Bylo to nadlidské úsilí, vážila prý v té době pouhých 33 kilogramů. Soudí se ale, že právě její oblíbenost a choroba dopomohla Perónovi k ještě většímu volebnímu vítězství než před pěti lety.
Když 26. července 1952 ve třiatřiceti letech zemřela, v Argentině se zastavil veškerý život. Státního pohřbu, který byl do té doby přípustný jen pro hlavy státu, se tehdy zúčastnily statisíce lidí.
V posledních letech svého života napsala Eva Perón dvě knihy. První The reason for my life (česky Důvod mého života), vydaná v roce 1951, je autobiografická kniha, kterou napsala spolu s Manuelem Penellou de Silva a je považována za peronistický manifest, který se dokonce stal povinnou četbou v argentinských školách. Později, pár dní po její smrti v roce 1952, byla dokončena kniha My Message (česky Můj vzkaz), která vyšla až v roce 1987. Po Evině smrti z ní byl na oficiálním aktu na Plaza Mayo přečten pouze zlomek.
Evitino tělo bylo po smrti nabalzamováno a mělo odpočívat v mauzoleu, které se ovšem mělo teprve vybudovat. Mezitím bylo dočasně vystaveno v její bývalé kanceláři. Památník na její počest však nikdy postaven nebyl. Poté se zrodil mýtus o zmizení jejího těla.
V roce 1955 Peróna svrhla vojenská junta. Musel rychle opustit zemi a nepodařilo se mu zajistit převoz Evitiných ostatků. Ty se pak ztratily na dlouhých 16 let. Po letech byly objeveny na hřbitově v Miláně v kryptě pod jménem María Maggi. Podle článku BBC z roku 2012 bylo tehdy potřeba bezpečné a dlouhodobé řešení. V roce 1957 byly Evitiny ostatky údajně převezeny do Itálie a pohřbeny pod falešným jménem s tajnou pomocí Vatikánu.
Ostatky byly později vráceny vdovci, který žil v té době se svou třetí ženou Isabel v exilu ve Španělsku. Po jeho smrti pak byly dopraveny zpět do Argentiny a pohřbeny v rodinné hrobce. Zasloužila se o to právě Isabel, sama krátkou dobu v sedmdesátých letech prezidentka Argentiny. Ta doufala, že popularita její předchůdkyně pomůže v politické kariéře i jí.
Tehdy měl tělo, aby mohla být Evita znovu vystavena, upravit Domingo Tellechea. Bývalá první dáma však měla poškozený obličej i jedno chodidlo. Podle Tellechea se jí totiž nejspíš někdo snažil napasovat do příliš malé rakve. Tělo podle některých svědectví také vykazovalo známky bití. Navzdory tomu všemu však prý bylo znát, že ten, kdo její tělo před lety připravoval, odvedl hodně dobrou práci.
Po dokončení restaurování byla mrtvola znovu krátce vystavena veřejnosti vedle rakve jejího manžela. V říjnu 1976 byla Evita nakonec odvezena z Los Olivos a umístěna do mauzolea své rodiny na hřbitově Recoleta v Buenos Aires. Leží pět metrů pod zemí, v kryptě opevněné jako jaderný bunkr, takže už nikdy nikdo nebude moci zacházet špatně s ostatky nejkontroverznější první dámy Argentiny.
Foto: Profimedia
Zdroje: Jana Ládyová: Evita je stále nejslavnější ženou Argentiny, Evita Perón, BBC, Vogue Mexico, Čti doma, Zprávy Tiscali
Nový komentář
Komentáře
Nikdo nemůže vědět, jak to s těmi osobnostmi bylo, každý na to může nahlížet jinak. Podle mě, když mají lidé pocit, že pro ně ta osoba něco udělala, třeba jim ulevila v životě pomocí v jakémkoliv směru, ať už zaměstnáním nebo péčí o někoho blízkého, tak si ten vděk zaslouží. Nečekám, že by byli lidé některého národa takoví tupani, že by někoho měli rádi pro nic za nic. Navíc v té době nebyly žádné sociální sítě, kde by se někdo prezentoval jak milovník lidí a kromě fotek nedělal nic.
Dvě minulé neděle po sobě jsem sledovala dvoudílný film o Evitě Perónove na Artu a musím říci, že v tomto dvoudílném zfilmování moc sympatická nebyla. Měla jsem o ní docela jiné mínění...