Když se řekne mentální anorexie nebo bulimie, nejspíš se vám vybaví mladé vyhublé dívky, toužící po ideální postavě. Ale poruchy přijímání potravy se netýkají pouze dospívajících dívek, postihují nejen ženy ve středním věku, ale i muže.

Novou rizikovou skupinou se stávají ženy kolem 40 let, které se obávají stárnutí. Ženy v tomto věku často podléhají tlaku reklamy a médií preferujících tělesnou krásu a domnívají se, že jediná cesta ke kráse a štěstí je dokonalá postava. Nadváhou v Česku trpí zhruba třetina populace, ale diety často drží ženy s normální hmotností.

Obecně se uvádí, že na jednoho muže s poruchou přijímání potravy připadá deset žen se stejnou nemocí. Je to proto, že společnost nikdy nepřikládala žádný velký význam tomu, kolik muži váží. Samozřejmě, muži by neměli být obézní ze zdravotního hlediska. To znamená, že by neměli vážit o 25 % a více než je přiměřená tělesná hmotnost stanovená lékařem. Přijatelný rozsah tělesné hmotnosti je však u mužů větší než u žen.

Časopisy zaměřené na mužské čtenáře zřídkakdy uvádějí informace o dietách, návody na snížení tělesné hmotnosti nebo rady, v jakém obleku budou vypadat štíhlejší. Vyšší výskyt poruch příjmu potravy se objevuje snad jen u mužů v profesích, kde je tělesná hmotnost důležitá, například u tanečníků, žokejů, zápasníků nebo manekýnů. Mnohem více je mužů, kteří trpí přejídáním, než mužů anorektických.

Muži, trpící poruchou příjmu potravy, to mají v mnohém těžší. Žena si umí přiznat své slabiny a mluvit o nich. Ale muži musí být tvrdí a nedat na sobě nic znát. Hodně mužů je pořád ještě přesvědčeno, že musí být stále neomezeným pánem svých citů. Považují za zvláště trapné, že ztratili kontrolu při tak normální záležitosti, jako je jídlo. K tomu si ještě přisazuje právě to, že mnozí pokládají bulimii a anorexii za výhradně ženský problém. V poslední době se také ozývají názory, i v odborných kruzích, že jistou obdobou poruch příjmu potravy u mužů je kulturistika.

Ve zpravodaji občanského sdružení Anabell, které nabízí pomoc lidem trpícím poruchami přijímání potravy, se objevil příběh mladého muže: „S odstupem času je vlastně až s podivem, že jsem dnes poměrně zdráv a můžu se věnovat například hraní šachů nebo psaní. Byl to vlastně malý zázrak, protože mě tehdy jen o vlas minula katastrofa, které se nemůže vyrovnat žádná šachová porážka. Nešlo už o šachy, šlo téměř o život. Chápu, že šachista si stěží dokáže představit, co jsem tehdy prožíval, ale dokáže si to představit ten, nebo spíš ta, kdo měl co do činění s bulimií. Byl jsem odhodlaný zahodit snad všechno, co jsem kdy měl, i ty šachy jsem hodlal obětovat. Stejně je porotně neumím, říkal jsem si, i když jsem chtěl dohrát sezonu. Moje tělo i mysl fungovaly na trojdobý režim: jíst - zvracet - spát. V noci jsem se pravidelně probouzel hlady s bušením srdce. Občas mě pobolíval žaludek a začínaly mě bolet zuby. Ale v podstatě mně to bylo jedno, cítil jsem se příliš slabý na to, abych proti tomu něco dělal,“ popisuje své trápení mladý šachista. 

Poruchami přijímání potravy trpí také čím dál větší počet starších žen. Důvodem je skutečnost, že stárnoucí ženy neunesou pomyšlení, že mládí je za nimi. Média ukazují, že i po čtyřicítce může člověk vypadat mladistvě. A z reklamy se dozvídáme, že pouze sportovní a aktivní lidé jsou hodni obdivu. Právě ženy kolem čtyřicítky jsou zvlášť náchylné onemocnět poruchami příjmu potravy.

Jejich život často právě prochází přechodným obdobím. Děti jsou odrostlé, z manželství se stal zvyk a s mizející atraktivitou, zdá se, mizí i smysl života. Útěk do touhy po kráse je doslova naprogramován. Bohužel patnáct procent anorektiček na svou chorobu umírá.

Anorexie u starších žen je velmi nebezpečná i pro jejich děti, které často vidí v rodičích vzor. Hladovějící matku tak můžou následovat.

Paní Helena se krátce po dosažení čtyřicítky zapsala do fitness klubu a pustila se do diety. „Už jsem se na sebe v zrcadle nedokázala ani podívat. Ačkoli jsem vždy hodně dbala o svůj zevnějšek, byla jsem se svou postavou stále nespokojenější,“ vzpomíná Helena. Přitom její život mohl právě teď teprve začít. Dosud se plně věnovala svým dětem Tomovi (15) a Martině (10) a manželu Karlovi (44). „Dřív jsem se těšila, až budu mít zase chvilku pro sebe, ale čím míň mě děti potřebovaly, tím zbytečnější jsem si začala připadat.“ Přidala se k tomu panika, co by se stalo, kdyby se Karel na svých častých služebních cestách seznámil s mladší, atraktivnější ženou. Zůstala by sama, tlustá, s vráskami a stará. Helena nechtěla, aby to došlo tak daleko. Raději se denně tři hodiny týrala ve fitness studiu a jedla stále méně, aby dosáhla své domnělé ideální postavy. Až se jednoho dne, to už vážila jen 38 kilo, zhroutila. V nemocnici u ní diagnostikovali mentální anorexii.
Helena se dokázala díky terapii a za pomoci rodiny zotavit. Její muž i děti byli otřesení, když jim došlo, že jejich milovaná maminka a manželka na své hladovění téměř umřela, aniž si toho její nejbližší všimli.

Připraveno ve spolupráci s www.anabell.cz

Znáte někoho, kdo se s podobnými problémy potýkal? Co si myslíte o současném trendu vyhublých modelek?  Nelíbí se vám více slovanské typy žen?

TÉMATA:
ZDRAVÍ