„Babička i mamka byly vždy docela štíhlé, ale stejně si pořád stěžovaly, jak vypadají a držely nejrůznější šílené diety. Od mamky jsem pořád slyšela akorát věty typu: Vidíte ten špek na břiše? Nebudeme domů kupovat žádné sladkosti, protože bych je potom jedla. V těch plavkách vypadám jako velryba….,“ vzpomíná Klára.

I přesto, že Klářinu postavu její maminka nikdy nijak zvlášť nekomentovala (u štíhlé dívky k tomu ani neměla důvod), nabyla Klára dojmu, že je normální být k sobě přehnaně kritická. Začala se domnívat, že život v restrikcích je zcela běžný a odpírání si je důkazem silné vůle. Zřejmě i proto u ní v pubertě naplno propukla anorexie.

ano.jpg
Foto: Shutterstock

Klíčová role rodiny

To, jak člověk vnímá vlastní tělo a co považuje za ideál krásy, je ovlivněno řadou faktorů. Jeho ideální představy formují například média, celebrity, ale pravděpodobně nejvlivnější jsou lidé, kteří jsou nám nejblíž. Vlastní rodiče. Upozorňuje na to například studie zveřejněná v magazínu The British Psychological Society.

Její autoři přišli před lety se zjištěním, že to, co si o svém těle myslí a říkají rodiče, ovlivňuje to, co si o svých tělech myslí jejich děti. O roli matek ve vztahu ke svým dcerám se dlouhodobě zajímá psycholožka profesorka Laura H. Choate. „Kdykoli se kritizujeme, chováme se k sobě negativně, říkáme o sobě negativní věci nebo jsme v zajetí diety či jiných nezdravých stravovacích návyků, naše dcery to sledují a pak si toto chování osvojí a cítí se špatně ohledně z vlastního těla,“ uvedla Laura H. Choate pro CNN.

Jedním z nejlepších prediktorů toho, že dívka bude vnímat své tělesné proporce negativně, je podle ní to, že se její matka nemá ráda. Situaci podle Laury nezachrání ani když ženy váhu svých dcer nijak nekomentují a nekritizují. Jdou špatným příkladem a to stačí.

Slova i činy

Dávat pozor na to, co o sobě říkáte, ale i jak se stravujete, je ovšem třeba už před malými dětmi. Studie zveřejněná v Journal of the American Dietetic Association přišla s tím, že už pětileté dívky do budoucna ovlivňují diety a přehnaná samokritika jejich matek. Už v takto raném věku tedy mohou rodiče svým dětem vytvářet podhoubí pro pozdější bujení poruch příjmu potravy nebo nízké sebevědomí a nelásku k sobě samému.  

Rizikové chování matek může mít mnoho podob. Jsou to například striktní omezující diety s příliš nízkým kalorickým příjmem nebo jednostranně zaměřené diety typu mléčná, ananasová, které v dlouhodobém horizontu stejně nefungují a nejsou pro tělo zdravé. Dále jsou rizikové negativní poznámky, kritika, vyhýbání se oblékání do plavek, uchopování či mlácení se do tělesných partií, se kterými nejsou spokojené, každodenní vážení apod.

Většinu z těchto věcí dělala a nejspíš stále dělá i Klářina matka. „Po letech anorexie bylo moje tělo vyhladovělé, takže jsem potom spadla do záchvatovitého přejídání. Teď se léčím, docházím na terapie a snad je to na dobré cestě, i když úplně vyhráno nebudu mít asi nikdy. Podle terapeutky jsou kořeny toho všeho trápení v rodině. Mamce se to snažím nevyčítat, protože ona si špatné vnímání své postavy převzala zase od babičky, babička možná zase od své matky a z toho nelze druhého vinit,“ uzavírá Klára.  

Zdroje: The Britis Psychological Society, Common Sense Media, CNN, respondentka Klára, Laura H. Choate

Čtěte také: