První příspěvek přišel od čtenářky, která nechce být jmenována. Žádost respektujeme a vy si přečtěte její příspěvek o tom, že ne každý vysokoškolsky vzdělaný táta musí být ten nejchytřejší (a nejlepší).
Milá redakce a ženy In
Toto téma mě donutilo roztočit mozkové závity a vzpomenout si na soužití s bývalým manželem a jeho rodiči.
Vdávala jsme se z rozumu. Studovala jsme Vysokou školu a proto i kluci, se kterými jsem se stýkala byli většinou vysokoškoláci. Ale nebyli to žádní inteligenti s kravatou a skriptama pod paží, většinou vysedávali v hospodě a šmelili zápočty,. S nimi jsem se také poprvé naučila kouřit trávu a zjistila jsem, že na to, abyste udělali zkoušku, nepotřebujete hodiny šprtání, stačí dobré kontakty.
Nejlepší kontakty měl Pavel, můj budoucí muž. Jeho táta měl vysoké postavení, zčásti přispíval sponzorskými dary na školu, takže profesoři se klaněli nejen jemu, ale i jeho synáčkovi. Vytvářel se v něm charakter nafoukaného spratka, který ještě ve třiceti chodil za tatínkem.
Já jsem si ale tohoto synáčka z bohaté rodiny vzala a porodila mu syna. Už v porodnici mu rýsovali budoucnost: bude to právník. Jako jeho dědeček, strýček a tatínek. Jenže Michal, tak se náš syn jmenuje nikdy nepatřil k jedničkářům, na základní škole měl i trojky. Co jsem si jen vyslechla od tchánovců, (u kterých jsme bydleli), že to není možné, že ten kluk snad asi ani není jejich syna (přitom Pavel udělal Vysokou jen kvůli tátovi), a po kom je tak blbý.
Pořád jsme se s mužem hádali, vadilo mi, že tchánovci uráží našeho syna, jejich jediného vnuka a že se ho Pavel nikdy nezastal. Jenže Míša na otci visel, neviděl okolní věci, nechápal je. Táta byl pro něho někdo, a když si pak našel milenku, ještě chodil s ním a s“ tetou“ na zmrzlinu. Nechápal, že to není tátova kamarádka a já jsem ho nechtěla v jeho očích očerňovat, přece jen to byl táta.
Vydržela jsem to takto až do Míšovi dospělosti, dlouhých 18 roků. S tchánovci pod jednou střechou, s mužem, který mi byl nevěrný, se synem, se kterým jsem se učila ve dne v noci, aby aspoň odmaturoval.
Po dvaceti letech manželství jsem požádala o rozvod a manžel nechápal, co se najednou s jeho hodnou a poslušnou ženou stalo. Dvacet let života s mužem, jen kvůli synovi. Už nikdy bych to neudělala, takto se obětovat. Syn stejně navštěvuje víc otce než mě, protože já mu nedávám tolik jako on a jeho rodiče. Žiju sama a snažím se najít nový smysl života, snad ještě není pozdě.
Pozdravuji všechny ženy a vzkazuji jim, naučte se mět rády hlavně samy sebe, než bude pozdě.
Prosím, abyste nezveřejňovali moje jméno, děkuji.
pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven
_________________________________
Milá čtenářko. Smutný příběh. Držím Vám palce a přeji hodně štěstí do nového života. Nikdy není pozdě. A já myslím, že i syn si nakonec uvědomí, že peníze, faleš a přetvářka vaši lásku nepřebijí.
Pokud možno pěkný den
Saša
Téma dne 14. května: Může dítě (děti) zachránit rozpadající se vztah?
- Jak tyto, vám známé příběhy, končí? Dobře, nebo špatně?
- Myslíte, že dítě, ať už ještě nenarozené, nebo už ty, co jsou na světě, partnera udrží?
- A proč ne?
- Proč jsou někteří muži tak nezodpovědní, že „zasejí“ a utečou?
- Vstoupila byste dvakrát do stejné řeky?
- Chtěla byste dítě za každou cenu?
- Držela byste rodinu pohromadě za každou cenu?
- Třeba kvůli financím?
- A co říkáte na volné soužití? Kdy jsou spolu partneři jen kvůli dětem a každý si žije po svém?
Téma je to široké, doufám, že i pro vás zajímavé.
Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz
Jednu ze čtenářek odměním pěkným dárkem: dětskou kosmetikou GARNIER KIDS (pro děti nebo pro vnuky)
Nový komentář
Komentáře
škoda ztracených let,ale nikdy není pozdě začít znovu
somár manžel--- uf radsej neskoro ako nikdy
přeji hezkou budoucnost, snad se zadaří
ono se nadarmo neříká nikdy není pozdě a je dobře, že jsi na to přišla a šla jinou cestou a přeji tou štastnější, držím pěstičky
Podivný příspěvek.
Proč ses vdávala z ,,rozumu,"?
Člověk do toho jde především,že je zaláskovaný až po uši...pak je ovšem riziki natlučení nosu...
Z rozumu už je to riziko možná větší.Míra tolerance,když má manžel milenku,by u mne přetekla.Nebyla bych s ním kvůli dětem ani náhodou.Měla jsem horší vztah,o tom jsem už psala a utekli jsme snad včas.Vybuduvali jsme novou rodinu,kde je zase základním pilířem láska...
Nikdy bych to neudělala, i když jsme z počátku třeli bídu s nouzí, tchýně nás neustále rozváděla, snažila se poštvat proti nám i moje rodiče, nedali jsme se. Zatím 22 roků a nikdy- nikdy bych neměnila, i když první roky to nebylo vůbec jednoduché.
chrpa — #30
Sama si to tak vybrala, a zřejmě naivně očekávala trochu jiný vývoj.
Vdávala jsme se z rozumu.
Nejlepší kontakty měl Pavel, můj budoucí muž. Jeho táta měl vysoké postavení, zčásti přispíval sponzorskými dary na školu, takže profesoři se klaněli nejen jemu, ale i jeho synáčkovi.
Ale tys přece věděla do čeho jdeš.
dadma — #25 to je pravda, že to berou jako samozřejmost, ale já musím začít opravdu myslet na sebe a mít se ráda
je mi z toho moc smutno.víte,myslím,že stejně nemůže nic překonat...lásku,děti...a za peníze se přeci nedá koupit všechno.aspoň si to zatím stále myslím.
velice mě mrzí,že váš syn na to zatím nepřišel.to by mě asi jako mámu mrzelo ze všeho nejvíc.
přeji vám hodně zdraví,a hlavně ať najdete opět smysl života.tím,že jste se rozhodla od manžela konečně odejít,jste myslím udělala jeden velikánský pozitivní krok kupředu,a gratuluji vám k takovému rozhodnutí
.Věřím,že budete ještě hodně šťastná
.
já by jsem nevydržela žít s mužem .. jen pro dítě, nebo jen pro ,...... Netolerovala by jsem ani milenky.
fMyslím, že pro tebe ještě pozdě není, hlavně že ses konečně odhodlala
FAXÍK — #21 Jenže bohužel ,pořád myslíme na svoje nejbližší a na sebe zapomínáme.A ono to není dobré.Protože, to co děláme, berou jako samozřejmost.
bohužel myslím, že v takovém prostředí si tě syn nikdy nemohl zažít vážit - i kdyby ses pro něj nakrásně rozkrájela. a pokud žil celý dosavadní život v této rodině a nasával její hodnoty a výchovu, kde tys byla jen páté kolo od vozu a bylo tak s tebou i zacházeno a ty sis to nechala líbit - těžko se divit, že inklinuje víc k nim. a není to o tom, že od nich "dostává víc". je to smutné, ale nezbývá, než se s tím smířit.
v tvém "novém" životě ti přeji mnoho štěstí
Kdo to neprožil ,tak si to asi neumí představit.Chce to velkou sílu a odhodlání,ale myslím, že udržovat vztah kvůli dětem není dobré.Paní se obětovala a díky tomu, že není tak majetná,stejně její syn bude více chodit k otci a babičce s dědou ,protože tam jsou peníze.Nemůžeme mu to zazlívat,byl tak vychován a maminka k tomu také přispěla.Kdyby se rozvedla dříve žil by v jiném prostředí i když zde by se asi svedla bitva o dítě a bůhví ,jak by to dopadlo.Třeba by o synka přišla úplně.Těžko soudit.
Přeji paní do dalšího života vše dobré,ať najde ještě hodného muže a syn určitě jednou pochopí,až sám bude mít rodinu,že maminka je jenom jedna a co pro něho udělala.
Držím pěsti pro trochu víc štěstí...
Opravdu nemá smysl se "obětovat" pro své děti a trpět. Přeji hodně síly a odvahy!
Přečetla jsem to jedním dechem a závěr byl pravdivý, mějme se rády, každý mi to říká a já pořád dýchám jen pro své tři děti a na sebe nemyslím! A to je ta největší blbost!!
Přeji ti, aby si našla smysl života a byla moc a moc šťastná a ty určitě budeš.
milá pisatelko, je báječné, že ses po těch létech naučila mít ráda sama sebe. K tomu byl opravdu zapotřebí velký kus odvahy, smekám
Přeji jen už vše dobré.