Foto: Eva Malůšévá
Aničko, při výběru restaurací na Restaurant Week procházíš nespočtem skvělých podniků a pokrmů. Rozmazlilo to tvé chuťové pohárky?
Ano, rozmazlilo. Ale víš, já mám dva módy, buď jsem „vesničan“, nebo „měšťák“. Jako měšťák jsem už trochu náročnější, vím, co chci, a poznám, co je opravdu dobré. Na druhou stranu, když ve mně převládne ten „vesnický“ mód, dokážu si s chutí dát i obyčejné jídlo v závodní jídelně, třeba knedlo, zelo, uho, a být stejně spokojená, jako když si dopřeji tříchodové či dokonce desetichodové menu v luxusní restauraci. Jsem zkrátka chameleon a umím se přizpůsobit dané situaci.
Takže jsi schopná objednat si jídlo v úplně obyčejné hospodě?
Ano, určitě. Na některé věci, například kávu, jsem si ale zvykla mít kvalitní a vím přesně, co chci. Neřekla bych, že jsem rozmazlená, spíš mám určité standardy. Dokážu také posoudit, zda cena odpovídá kvalitě jídla, nebo jestli jde jen o nafouklou bublinu. Ale rozmazlená se necítím, ten „vesničan“ ve mně si nakonec vždy řekne, že na všem se dá najít něco dobrého. Nejsem typ člověka, který by vracel jídlo.
Dokážeš si postěžovat, pokud s jídlem není něco v pořádku?
Ano, pokud mi jídlo osobně nesedne, umím to říct. Myslím si, že dokážu dát konstruktivní zpětnou vazbu. Čím více se však v gastronomii pohybuji, tím víc chápu, kolik práce za přípravou jídla stojí. Proto se spíše, než abych si stěžovala, soustředím na to, co bylo na jídle dobré.
Podle čeho si vybíráš restaurace, kam zajdeš na jídlo?
Podle příležitosti. Protože mám děti, je pro mě návštěva restaurace spíše sváteční událostí, pokud nejde o pracovní schůzku. Rozhodující je tedy to, s kým a proč tam jdu. Dále hodně zohledňuji poměr cena/výkon a dávám přednost jídlům, která si doma sama nepřipravím. Vaříme často, takže už nemám potřebu chodit na běžná jídla, která si dokážu udělat sama. Zajímavé je, že od té doby, co jsme se odstěhovali z Prahy, se mi výrazně zpřehlednil seznam restaurací, které považuji za opravdu dobré. Když mám v Praze třeba jen dvě hodiny, můj mozek si automaticky vybere jen ty nejlepší podniky, takové, na které si hned vzpomenu. Například když mám chuť na omáčku a dobré maso, bez váhání zamířím do Čestru. Pokud chci rychlý burger, jdu do Mr. Hot Dog. Už vůbec nepřemýšlím nad jinými možnostmi. Když člověk nemá čas, instinktivně si vybere to, co má nejraději.
Máš ještě nějaké restaurace, které bys chtěla ještě vyzkoušet?
Určitě, stovky, možná tisíce. Praha je gastronomicky velmi rozmanitá a neustále se mění. Myslím, že jsem navštívila většinu relevantních podniků, abych měla přehled, ale pořád objevuji něco nového. Navíc se často mění šéfkuchaři, což má velký vliv na kvalitu jídla. Můžeš mít restauraci, která byla skvělá, ale pak najednou úroveň poklesne. Třeba Hergetova cihelna, dříve výborná, pak několik let slabší období, a teď je tam opět skvělý šéfkuchař, takže se úroveň zvedla. Proto nemůžeš říct, že určitá restaurace je skvělá, pokud jsi tam nebyla několik let.
Foto: Hata Derner
Vaříš doma tedy opravdu často?
Ano, vaříme neustále. Máme malé děti, takže se snažíme připravovat domácí jídlo, které jim přizpůsobujeme. Vaříme všechno možné, od indické kuchyně po asijskou, ale například pho děláme méně kořeněné a bez glutamátu, butter chicken připravujeme jemnější, než by bylo běžné. Můj manžel vaří hodně a rád, já jsem spíš efektivní kuchařka, vařím ve velkém, na několik dní dopředu a s minimem nádobí. Oproti tomu můj muž připravuje třeba ramen celý týden, a pak je kuchyň plná hrnců.
Čím nejvíce potěšíš svého manžela? A čím on tebe?
Pokud mi můj muž připraví opravdu dobrý ramen s domácími nudlemi, mohla bych se po něm utlouct. To je jedno z jídel, které si od něj vychutnám nejvíce. A co se týče jídla, které má rád on, když mu ho připravím já, to by byl například punčový dort. Sama ho sice moc často nepeču, ale svého času, když jsme ještě bydleli v Praze, jsme občas pomáhali Pepovi Maršálkovi s nákupy surovin pro jeho cukrářské kurzy. Nakupovali jsme ingredience a za to jsme od něj občas dostali nějaký dort. Jednou nám Pepa daroval celý velký punčák. A můj muž ho během týdne téměř celý snědl. Takže pokud ho chci opravdu potěšit, přivezu mu z nějaké akce podobný dezert.
Takže má sladký zoubek…
Kromě toho mu udělá radost, když přivezu kvalitní suroviny z farem. Nedávno jsme byli na farmě Struhy, odkud jsem přivezla skvělý tvaroh, a to on miluje. Je rád, když domů přivezu něco výjimečného, co se běžně v obchodech nesežene, a pak si z toho společně připravíme jednoduché, ale chutné jídlo. Třeba brambory na loupačku s tvarohem. Obecně ho nejvíce těší pestrost surovin, které se u nás doma objeví. Není to o tom, že bych měla nějaký jeden mistrovský recept, ale spíše o tom, že přivážím zajímavé produkty. I když, například odpalované těsto, ať už ve formě věnečků nebo smaženého odpalovaného těsta, to má opravdu rád. Jenže to nemůžu připravovat moc často, jinak bychom za chvíli vážili o třicet kilo víc.
Restaurant Week se rozrůstá i do dalších měst v republice. Znamená to, že hodně cestuješ?
Restaurant Week se skutečně rozšiřuje do dalších regionů, ale moje cestování je spíše střídmé. V každém městě je za výběr restaurací zodpovědný místní city manažer, případně gastronaut, který se v tamní gastronomii dobře orientuje. V Brně máme kolegyni, která se věnuje gastronomickému průvodcovství v rámci místního turistického informačního centra, a právě ona vede výběr restaurací. V Ostravě se o to stará Honza Petrus, který provozuje instagramový profil „Naše Ostrava“ a skvěle se vyzná v tamních podnicích. V Plzni má na starosti Restaurant Week šéfkuchař a vedoucí AKC Tomáš Pop spolu s Petrou, která mu pomáhá. Já se tedy sice občas vydám ochutnat jídlo i do jiných měst, ale primárně se soustředím na Prahu, za kterou nesu hlavní zodpovědnost.
Překvapila tě kvalita restaurací v jiných městech než v Praze?
Ano i ne. Řekla bych, že situace je podobná jako v Praze. Někdy narazíte na restauraci s vynikající pověstí, která skutečně splňuje očekávání, jindy objevíte nenápadný podnik, o němž se tolik nemluví, ale vaří tam skvěle. Co mě však překvapilo nejvíce, je relativně malý počet opravdu dobrých restaurací v některých městech, například v Plzni a Ostravě. Samozřejmě, jsou to menší města, takže se to dá očekávat, ale přesto, nenajdete tam stovky skvělých podniků, jako je tomu v Praze. Spíše jsou to desítky. I když se gastronomická scéna v těchto městech rozvíjí a kvalita se zvyšuje, pořád to táhne jen pár klíčových restaurací. O těch se pak nejčastěji mluví a jsou považovány za hlavní gastronomické tahouny města. Ale rozhodně to neznamená, že by tam vznikalo velké množství nových výjimečných podniků. Spíše jde o to, že se tam objevilo několik opravdu kvalitních restaurací, které stojí za návštěvu.
Který podnik byl pro tebe osobně největším objevem?
V rámci letošního Restaurant Weeku byl pro mě největším objevem podnik Gardens, který se nachází přímo v centru Prahy, ve Vodičkově ulici. Je to krásné místo a vaří tam opravdu skvěle. Navíc majitelé jsou neuvěřitelně milí lidé, a až bych skoro neřekla, že pocházejí z gastronomie, jsou totiž velmi vstřícní a sympatičtí. Dalším podnikem, který mě zaujal, je Twisted Fig. Tato restaurace se nachází mimo hlavní gastronomické tahy Karlína a letos na festival připravila velmi povedené menu. Například králičí hřbet plněný kuřecí pěnou s kaštany a bylinkami, to je skvělý a promyšlený pokrm.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář