Lada, 49 let

S tchyní jsme si od začátku moc nesedly. Bydlí ve stejném domě jako rodina sestry od manžela a dává nám jasně najevo, kdo je u ní na prvním místě. Když byl syn malý, měla tendenci nám mluvit do výchovy, pořád se jí na mně něco nelíbilo. Stávalo se, že jsem seděla u nich na obědě, mlčela a do talíře s polévkou mi kapaly slzy. Před každou návštěvou jsem měla žaludeční neurózou. Jednoho dne jsme se tak pohádali, že už k nim vůbec nejezdím. Manžel se synem jedou na návštěvu zvlášť a já jedu raději ke svým rodičům.

Ester, 50 let

Moje tchyně už bohužel nežije, ale byla milionová. Když nám hlídala děti, tak sice trochu zvlčely, protože tolik nelpěla na čištění zubů apod., ale věděli jsme, že je upřímně miluje. Měla tři vnoučata a všem vždycky dávala stejně. Byla spravedlivá, měla srdce na pravém místě, pro všechny z rodiny chtěla jen to nejlepší a upřímně se radovala z každého našeho úspěchu. I přes pár chyb to byl jeden z nejlepších lidí, co jsem poznala.

Dana, 35 let

S přítelem nejsme manželé, ale žijeme spolu už patnáct let. Takže už mám o své skoro tchyni docela podrobný obrázek. Nemyslím si, že je to zlá ženská, ale rozhodně je trochu zahořklá. Přítel je jedináček, takže na něm hodně lpí. Ze začátku jsem z její strany cítila žárlivost a ani teď si občas neodpustí větu typu: Ale pro Danu by ses rozkrájel, viď? Je hodně náladová, takže někdy si skvěle popovídáme a někdy mi naopak přijde, že jí děsně vadím a že by si pro svého syna představovala někoho mnohem lepšího.

Ladislava, 49 let

S tchyní mám bohužel špatný vztah. Jsem vdaná přes třicet let a s manželem mám dospělou dceru. Na počátku to vypadalo, že se manželova matka nemůže dočkat až se její syn ožení, často mě zvala na návštěvy a hned mi začala plést svetr a vše vypadalo zalité sluncem. Jenže potom začala kritizovat chod naší domácnosti a nic jí nebylo dost dobré. Manžel se postavil na mou stranu, což byl kámen úrazu. Najednou jsem byla ta, co jí vzala syna. Tykání mi nabídla až po sedmnácti letech manželství, což už jsem nechtěla, a to bylo také zle – prý ji nemám ráda.

Ani naší dceři nebyla tou „rozmazlovací“ babičkou a snažila se ji vychovávat, stále ji napomínala, a to se nezměnilo ani teď, když je dospělá. Snažila jsem se i tak k ní chovat slušně a bavit se o nerizikových tématech a raději jsem její rýpání přecházela. Teď po třiceti letech jsem myslela, že se hroty zloby již otupily, ale to jsem se šeredně spletla. Tchyně onemocněla a potřebovala pomoc, tak jsem manželovi nabídla, že se budeme střídat a pomáhat s úklidem, nakupováním a vařením. Po druhé návštěvě jsem utekla s brekem. Už jsem tam nevkročila a jen jsem jí denně posílala po manželovi doma navařené obědy. Dodnes nedokážu pochopit, kde se v ní ta zloba bere.

Jarka, 48 let

Před rokem jsem se podruhé vdala, takže mám novou tchyni relativně krátce. Zatím si na ni ale nemůžu stěžovat. Je na mě milá, do ničeho nám nemluví, když nechceme. Asi je to tím, že už je starší a ví, že my jsme dospělí a stejně si všechno uděláme podle sebe. Tak proč se zbytečně dohadovat. Oba máme dospělé dítě z předchozího manželství, takže ani výchova už u nás není na denním pořádku.

Monika, 37 let 

Moje tchyně je tak trochu muž v ženském těle, žádnou křehkou květinku si vzhledem ani chováním nepředstavujte. Já jsem trochu její opak, ale vycházíme spolu dobře. Dokud jsme neměli děti, necítila jsem, že by dělala rozdíl mezi mnou a svojí dcerou. Chodívaly jsme společně všechny tři na kafe i do sauny. S příchodem dětí se to změnilo. Hlavně ze začátku. A já byla trochu na druhé koleji. Děti vlastní dcery hlídala častěji, finančně je podporovala třeba tak, že když jela na návštěvu, nakoupila jim, dovezla dárky, dětem kupovala oblečení, plenky. Pravda je, že naše rodina to nepotřebuje na rozdíl od švagrové, ale i tak mě to mrzelo a trochu mrzí dodnes. Jako babička má své mouchy, ale moje tři děti ji milují, takže se snažím na ní mouchy nehledat. Ty máme každá...  

A jak to máte vy?

Čtěte také:

Reklama