Dnes řádí v magazínu téma podobnosti. Povídáme si o tom, jestli jsme si podobní s rodiči, prarodiči, nebo naopak dětmi a jakou z toho máme či nemáme radost. A nejde jen o vzhled, jde hlavně o vlastnosti... Zahlasujte si v naší anketě!
Posílejte mi dnes příběhy a fotky o své příbuzenské podobnosti. Máte bratra, který vám z oka vypadl? Dědečka? Bojíte se, že jednou vaše děti budou po vašich rodičích? To všechno mě zajímá! Vaše strachy, radosti i humorné historky, ideálně doložené fotkou, anebo naopak vaše fotky a fotky vašich příbuzných doložené krátkým komentářem, čekám pod heslem „Pribuzenska podoba“ na e-mailu: redakce@zena-in.cz. Nejlepší příspěvek oceníme malým dárkem!
- Můj příspěvek k dnešnímu tématu najdete zde: Jsem po tátovi? Skončím v padesáti na prkně?
- Nevíte, co nám poslat, tipy najdete tady: Komu se podobáme?
M) Sedmý trpaslík.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Při adopci se i přihlíží k tomu, aby mimčo mělo alespoň něco z jednoho rodiče.
mindulinka — #9 Sousedka si adoptovala 6 týdenního chlapce. Podobný je dnes adoptivnímu otci a hubu má prořízlou po adoptivní matce. Tak by mě docela zajímalo, jak to ta příroda s podobou zařizuje. Je mu už 19.
V mém rodě si jsou velmi podobní muži a to tak, až to děsí právě u těch, kteří se nikdy v životě neviděli, aby mohli odkoukat gesta, grimasy nebo pohyby.
OlgaMarie — #6 U nás tu podobu opravdu vidíme - prostě děti po manželovi mají jen řasy a to je tak všechno. Já jsem spíš do blond a manžel má černé vlasy - spíš žíně než vlasy, děti jsou do blond, pršáky mají po mně, tváře po mně -prostě táta je může klidně zapřít
Já si kdysi neskromně přála, abych měla děti podobou na mně. Mám moc hezké fotky z raného dětství a na nich se sama sobě moc líbím. No, vždyť říkám, neskromné přání
A myslím,že se mi to povedlo.
Ale za co jsem ráda....kluci mají oči po manželovi, krásně tmavé hnědozelené.
Oba synové se fyzicky podobají svému otci, s čímž jsou krajně nespokojeni, a povahou spíš mně, s čímž jsem nespokojená já. No ale přece je kvůli tomu neutopím, že.
Ostatně by se ani nedali, dávno nade mnou mají fyzickou převahu.
Spíš si myslím, že v malých dětech vidíme podobu toho, koho v něm vidět chceme nebo nechceme. A povaha? Také ji jim možná podsouváme podle toho, jak se nám to hodí. Bohužel oni s tím pak žijí, formují se do ní a my se divíme.
Ano, chci, aby se mi podobaly. Mám rovné zuby, neodstáté uši, husté vlasy, velké oči, velký nos a velké rty. Komu jinýmu by se měly podobat?
Ale co se týče povahy, vymazala bych jim přecitlivělost a pesimismus.
My jsme si podobní všichni. I já s manželem. Dcera je chudinka celá já, syn má víc po otci. A jak je na Facebooku teď ten program, že si můžete zasadit svůj obličej do různých období, tak tam je v 80 letech strašně podobný mému bratrovi. I nejstarší dcera, která měla jinou matku, byla podobná nám všem. A co se týče vlastností, tak jsme všichni stejně praštěný.
moje dcera, když se narodila, byla celý manžel. po mě měla pouze dlouhé nohy a prstíky na rukou
teď jí bude 7, takže se jí rysy pomalu mění a začíná mít i něco (hodně málo) ze mě. nicméně dodnes tvrdím, že ty nejhorší vlastnosti zdělila po nás po obou a to dobré v ní je originál. tak nevím, kde udělal manžel při výrobě chybu
Já jsem chtěla holčičku, která by byla po mužovi
- nějak se to nepovedlo a zkoušet to už nebudu. Třetí mou podobu v klučičím vydání nechci 
nechci, aby moje děti měly stejnou povahu jako já