Foto: Café Hein
„Když jsem si uvědomil, že letos slavím osmdesátiny, tak mě vlastně zaskočilo, že se v tomhle věku stávám vlastníkem kavárny a učím se být kavárníkem,“ říká Milan Hein. „Velice tím žiju. Především jsem ale pořád divadelník. Stále hraju, a to je pro mě ten největší dárek.“ Na repertoáru Divadla Ungelt je dnes dvacet titulů a Hein stále stojí na jevišti. „Hraju ve dvou představeních. V jednom s Jiřím Langmajerem a Pavlem Liškou – to je americká hra Housle. A v druhém hraju s Františkem Němcem, který je podle mě nejlepším žijícím českým hercem.“ Kromě divadla mu radost přináší i jeho venkovský dům ve Vrchotových Janovicích. „Je v takovém bretaňském stylu a já si to tam užívám. Pořád mě těší život,“ usmívá se.
Dalším překvapením letošního roku je dokument, který o něm pro Českou televizi natáčí herečka a režisérka Petra Nesvačilová. „Když mi to televize nabídla, zaskočilo mě to. Ale samozřejmě jsem ješitný jako každý chlap, takže jsem nakonec řekl ano,“ přiznává se smíchem. „Dokonce se mě ptali, jestli nemám tip, kdo by to mohl režírovat. A já řekl: vždyť u nás hraje velká hvězda, která vystudovala režii dokumentárního filmu a už několik dokumentů natočila – Petra Nesvačilová.“ Natáčení si užívá, i když přiznává, že musí poslouchat režisérčiny pokyny. „Je s ní samozřejmě zábava, ale je to práce. Má jasnou vizi.“
Když Milan Hein před mnoha lety zakládal Divadlo Ungelt, měl jasnou představu o tom, jaké divadlo chce dělat. Na praktickou stránku provozu ale připravený nebyl. „Mým hlavním rádcem byl Miloš Kopecký. Jenže ani Kopecký, ani já jsme neměli žádnou představu o tom, jak divadlo ekonomicky uživit,“ vzpomíná. Velmi rychle zjistil, že vedle umělecké práce musí řešit i každodenní provoz. „Najednou jsem pochopil, že musím zaplatit každého osvětlovače, zvukaře i garderobiérku. Začaly mě zajímat věci, které šly předtím úplně mimo mě. Třeba jestli je na toaletách toaletní papír. K čemu by divákům byl umělecký zážitek, kdyby si o přestávce neměli čím utřít zadek?“ říká otevřeně.
Divadlo proto začalo jezdit na zájezdy a postupně vznikla také letní scéna na Hradčanském Novém Světě, která funguje už dvacet let. „Ungelt má dnes obrovskou pověst. Máme čtyři ceny Thálie a zájem o naše představení je stále větší.“ Na co je ale Milan Hein nejvíce pyšný, je ekonomická nezávislost divadla. „Po třiceti letech jsme divadlo bez jediné koruny dotací či grantů. Nežádáme o žádné dotace ani granty. Stoprocentně se uživíme sami.“ Právě díky tomu může Ungelt pomáhat i ostatním. „Jsme například sponzory Paraplete. To jsou dnes naši kamarádi. Každoročně pro ně hrajeme charitativní představení. Ze zvýšeného vstupného vybereme na letní scéně půl milionu korun, další půl milion přidáme ze svého a milion korun pak pošleme na konto Paraplete.“
Vedle divadla se nyní Milan Hein pustil také do gastronomie. V prostorách spojených s Ungeltem vznikla kavárna, která má být přirozeným pokračováním atmosféry divadla. „Otevřeli jsme si kavárnu s jasným cílem, aby žila jako kavárna Divadla Ungelt. Aby přitahovala nejen naše divadelní diváky, ale i lidi, kteří milují atmosféru starobylých kaváren,“ vysvětluje. Přiznává ale, že ani tentokrát nevstupoval do podnikání s přesnými ekonomickými propočty. „Nemáme vůbec spočítáno, kolik má vydělat jedna židle nebo jaký přesně má být obrat. Učíme se to za pochodu. Největší odměnou je pro nás obrovský návštěvnický zájem.“ Současně si ale uvědomuje, že podnik musí ekonomicky fungovat. „Samozřejmě nám kavárna musí vydělávat. Není možné, aby malé divadlo pro necelou stovku diváků živilo kavárnu. Naopak – ta kavárna musí jednou svým způsobem podporovat a sponzorovat divadlo.“
Velkým tématem se pro něj stali také zaměstnanci v gastronomii. „My ty lidi opravdu zaměstnáváme. Platíme za ně sociální i zdravotní pojištění. A překvapilo mě, jak jsou lidé v gastru zvyklí často měnit místa. Servírky i cukráři za svůj život projdou strašnou spoustou podniků.“ Od začátku proto chtěl vytvořit něco jiného než běžný gastronomický provoz. „Naším cílem bylo, aby se stali součástí ungelťáckého světa. Pro mě je cukrář nebo servírka stejně důležitý jako herec. Všichni musíme táhnout za jeden provaz.“
Dnes už má podle něj kavárna stabilní tým. „Mám pocit, že se nám podařilo kolektiv v kavárně i kuchyni stabilizovat. A to je skvělé.“ Z Milana Heina je tak vedle respektovaného principála, herce a producenta také kavárník, který se ani v osmdesáti nebojí začít něco nového.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář