Ani smrt je nerozdělila...

Byla krásná a pocházela ze starého šlechtického rodu, ale to nestačilo, aby se mohla stát v budoucnu císařovnou. Do hraběnky Žofie Chotkové se zamiloval následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este, a když vše prasklo, byl z toho obrovský skandál…

Svůj vztah dlouho a úspěšně tajili. Kde a kdy se ti dva potkali? Určitě to bylo v Praze. Někteří historikové se domnívají, že to bylo možná už v době arcivévodovy vojenské služby někdy v letech 1888–1890, kdy se zde často stýkal s představiteli české aristokracie, k níž Žofie Chotková patřila. Jisté však je, že se setkali v září 1894 na tanečním večeru v paláci českého místodržitelství. A tam to zajiskřilo! Zde se František Ferdinand d´Este poprvé v životě vážně zamiloval…

Žofie byla vysoká, štíhlounká, opravdu pohledná dáma. Nebyla už nejmladší, v té době jí bylo 26 let. Byla vzdělaná, ovládala několik jazyků, česky ovšem téměř vůbec, ačkoli Chotkové se počítali mezi českou šlechtu. Měla vlastně nejvyšší čas! Skoro by se chtělo říci, že už vlastně byla tak trochu „po záruce“. Hraběnčin rodokmen sice sahal do 14. století, její otec byl významným rakousko-uherským diplomatem a bývalým českým místodržícím, ale rodina byla početná a hlavně nemajetná. Pro sedm hraběcích dcer tedy přicházel v úvahu výhodný sňatek nebo klášter. Je jasné, že pro Žofii byl František obrovské terno. Ten se už ve 12 letech díky dědictví rodu Este, k jehož získání bylo jedinou podmínkou připojení přídomku d´Este, stal „Rothschildem“ mezi Habsburky. Odhadovaná cena jeho majetku byla osm milionů zlatých.

Nově vznikající vztah Žofie a „Franciho“, jak mu říkala, byl podle přísných habsburských regulí nerovnorodý. K setkávání obou zamilovaných docházelo tajně a ne tak často, jak by si přáli. V roce 1898 Žofie přijala místo dvorní dámy u arcivévodkyně Isabely, manželky habsburského arcivévody Fridricha v Bratislavě. František prý toto zaměstnání Žofii dokonce zprostředkoval. František zde býval častým hostem a paní domu se mylně domnívala, že důvodem návštěv je některá z jejích šesti dcer.

V té době už byl arcivévoda – po smrti svého otce, císařova mladšího bratra – následníkem trůnu. Jaké však bylo Isabelino překvapení, když v hodinkách s dvojitým pláštěm, které František zapomněl v koupelně, nebyla podobizna žádné její dcery, ale obyčejné české hraběnky. Žofii na hodinu propustila a ještě to jela do Vídně k císaři patřičně rozmáznout! Jenže František se zachoval jako čestný muž a šlechtic! Bylo to vlastně pro Žofii veliké štěstí. Kdo ví, jak dlouho by ještě s Francim museli lásku skrývat. Ten na koberečku u císaře prohlásil, že Žofie je jeho nevěsta, a žádal ho o svolení k sňatku. A tady narazil! Císař mu toto manželství nechtěl povolit. Nejdříve mu dal na rozmyšlenou osm dní, ty pak prodloužil na rok. A okamžitě nastala obrovská masáž ze všech stran. Ale vše bylo marné! Následník se nechtěl vzdát ani následnictví ani Žofie. Bojoval za svou lásku opravdu houževnatě. Po roce předstoupil před Františka Josefa znovu. A císař nerad a s těžkým srdcem sňatek povolil. Následník totiž dokonce hrozil sebevraždou.

František se však musel pro svou ženu vzdát nároků na všechna práva a tituly, které by jí jako manželce následníka trůnu náležely. Žofie se tedy nikdy nemohla stát císařovnou a děti z tohoto manželství neměly mít dědická práva a ani nemohly nosit jméno Habsburk.

Tyto potupné podmínky – tzv. renunciaci – musel František Ferdinand odpřísáhnout a podepsat veřejně před celým habsburským dvorem 28. června 1900 ve 12 hodin na velkém shromáždění v Hofburgu. Toto datum se mu stalo osudným v budoucnu ještě jednou.

Musel se zavázat, že nikdy toto prohlášení neodvolá či se nepokusí ho zvrátit. Bylo to obrovské divadlo, a protože byl František díky své komplikované povaze opravdu velice neoblíbený a měl řadu nepřátel, téměř všichni Habsburkové mu tuto potupu přáli. Ale co by neudělal pro milovanou Žofii…

Svatba se konala o tři dny později na zámku v Zákupech, vdovském sídle jeho nevlastní matky, která ho milovala jako vlastního. Jen ta a dvě Františkovy sestry se z habsburské rodiny svatby účastnily. Císař František Josef ani nikdo další nedorazil. Poslal však novomanželům gratulaci a Žofii dar, drahý diadém, vzápětí pak dorazil ještě telegram se sdělením, že povyšuje hraběnku na kněžnu z Hohenbergu. Toto jméno vymyslel a používal František, když cestoval inkognito. Tehdy netušil, jakou roli bude hrát v jeho budoucím životě.

Navzdory předpovědím – nebo možná právě proto – bylo toto morganatické manželství opravdu harmonické. Žofie si však užila neustálého pokořování a urážek víc než dost, její postavení u dvora bylo horší, než měla i nejmladší arcivévodkyně. Byla diskriminována při slavnostech, v divadle nesměla zaujímat stejnou lóži se svým manželem, u stolu nemohla sedět vedle Františka. O několik let později sice císař Žofii mírně její postavení vylepšil udělením titulu vévodkyně, ale víc udělat nemohl, ale hlavně ani nechtěl.

 Manželství bylo v krátkém sledu obdařeno třemi krásnými dětmi. Po nejstarší Žofii se narodili ještě dva synové Max a Ernst, čtvrté dítě – syn – se narodilo mrtvé. Údajně byla Žofie těhotná ještě jednou – a to právě v době atentátu v Sarajevu. Žofie i František byli milujícími rodiči, trávili s dětmi veškerý volný čas, i když František obecně děti nesnášel. Ty své ovšem nesmírně miloval, dokázal si s nimi hrát celé hodiny. Ostatně ty patřily mezi nejlépe vychované „habsburské děti“.  A Žofie, ta to se svým manželem opravdu uměla, plnil jí i dětem jakékoliv přání. Určitě ho milovala, vážila si toho, co pro ni udělal. Chovala se k němu tak diplomaticky, že si vlastně ani neuvědomoval, že je pod pantoflem, on – druhý muž říše. Sídlem lásky se stalo Konopiště, které František nákladným způsobem přebudoval.

Zámek Konopiště

Bohužel toto manželské štěstí skončilo atentátem v Sarajevu dvěma osudnými výstřely mladistvého srbského studenta. Mimo vši logiku – jak se historikové domnívají – bez míření smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. Příliš mnoho náhod! Na den přesně za 14 let od potupné renunciace! Děti tak rázem přišly o oba rodiče a staly se tak prvními válečnými sirotky.

Replika automobilu vyrobeného pro natáčení filmu o sarajevském atentátu je k vidění v muzeu na zámku v rakouském Artstettenu.

Ani po smrti se nedostalo následníkově manželce stejných poct jako jejímu manželovi, zkostnatělá habsburská etiketa se holt dodržovala. Rakev vévodkyně byla při obřadu ve Vídni položena na znamení nerovnorodosti o 35 cm níže než následníkova. A zatímco Františkova rakev byla nazdobena všemi atributy slavnostního císařského pohřbu, na její rakvi byly jen bílé rukavičky a vějíř – symbol dvorní dámy. 

František měl jako Habsburk právo být pochován v Kapucínské hrobce, Žofie pochopitelně nikoli. Na to všechno František samozřejmě myslel již brzy po svatbě, nic neponechal náhodě, a proto vybudoval společnou hrobku na zámku v Artstettenu poblíž Melku v Dolním Rakousku. Tam také mohli manželé po atentátu vedle sebe spočinout. Toto přání bylo projeveno i v jeho poslední vůli.

Hrobka Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy v kryptě vybudované pod zámkem v Artstettenu

A jaké byly další osudy Žofiiných a Františkových dětí?

Paradoxně jim bezprostředně po atentátu a v prvních letech války nic - tedy až na milované a milující rodiče – nechybělo. Otec prozřetelně založil pro každé ze tří dětí ve vídeňské Zemské bance milionové konto. Byli Hohenbergové, nikoliv Habsburkové, nemohli by tedy v budoucnu spoléhat na apanáže, které milostivě uděloval císař. Museli být hmotně zajištěni jiným způsobem. Otec měl také představu, čím by jeho synové měli být. Starší důstojníkem, mladší duchovním. V době války žily děti v relativním klidu na Konopišti, žádným nedostatkem netrpěly. Vychovávala je Žofiina sestra, majetek spravoval poručník dětí kníže Thun-Hohenstein.

Rodinné medailony ve sbírce muzea v Artstettenu

Horší to bylo po skončení války a vzniku Československé republiky. Tehdy veškerý majetek dynastie habsburko-lotrinské na našem území propadl ve prospěch státu. Že nebyli Habsburkové, ale Hohenbergové? Rozhodnutí našeho parlamentu je hodilo do jednoho pytle, takže si nesměli s sebou vzít ani osobní věci, dokonce ani rodinné fotografie.

Uchýlili se do Rakouska, kde za Habsburky považováni nebyli. Jejich rakouský majetek se však s tím na našem území nedá srovnávat.

Max v Rakousku studuje práva, Ernst se stane lesním inženýrem. Jediná Žofie se do Čech vrací. V roce 1920 se vdává v Děčíně za hraběte Nostice. Po druhé světové válce, v níž ztratila dva syny, ji pak čeká jako Němku odsun. Dožívá se vysokého věku, umírá v roce 1990.

V zámku Artstetten, který je dodnes majetkem rodu Hohenbergů, je zajímavé muzeum mapující život rodiny Františka Ferdinanda d´Este

Max i Ernst odmítli po anšlusu Rakouska spolupracovat s nacisty. Jsou tedy zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora v Dachau a později do Mauthausenu. Naštěstí válku přežijí. Po ní je jim vrácen rakouský majetek, stávají se váženými rakouskými občany. Max se angažuje politicky, dvě období je starostou Artstettenu. Dokonce se prý o něm uvažovalo jako o kandidátovi na rakouského prezidenta.

Bohužel pobyt v koncentračních táborech oběma Hohenbergům podlomil zdraví. Umírají předčasně – Ernst v padesáti a Max v šedesáti letech.

Čtěte také další články Jany Ládyové o významných ženách naší minulosti:

• Dáma s kaméliemi, která proslavila Muchu
• Kateřina, carevna širé Rusi