Foto: Na premiéře pohádky Hodinářův učeň (Profimedia)

Jste ve sportovním a s taškou. Vyrážíte po rozhovoru někam za sportem? (rozhovor se uskutečnil ještě před opatřeními, pozn. redakce)
Ano, jdu cvičit. Když se před dvěma nebo třemi lety křtil kalendář Proměny nadace Chantal Poullain, potkala jsem se tam s Radkem Lacim a začala se s ním bavit o cvičení. Z podstaty jsem v tohle směru líná, takže jsem mu tvrdila, že neexistuje cvičení, kvůli kterému bych byla ochotná chodit pravidelně. Jenže cvičení s Radkem je úplně něco jiného, sice ho kvůli času zvládám tak jedenkrát nebo dvakrát týdně, ale jde o to, že potřebuju protahovat a uvolňovat záda. Během představení mám většinou podpatky a potom mi tělo začne stávkovat, bolí mě za krkem apod. Radek mi dává cvičení, které mě protáhne. Hodně pracuje s vnitřními svaly. Používáme míč, kruhy, takže je to vlastně i hodně zábavné. Tělo už není mladé a pružné jako dřív a potřebuje péči.
 
Na podzim jste dotočila film Bábovky podle knihy Radky Třeštíkové, jak se vám hrála prostitutka?
Hrála se mi moc hezky. Takovou postavu jsem ještě neměla a taky to bylo příjemné setkání s režisérem Rudou Havlíkem. Nabídku jsem vzala, protože charakter Lindy mi přišel zajímavý a taky to je poměrně akční postava. Ve scénáři byla například rvačka, střílení ze zbraně nebo pád z římsy, který jsem musela trénovat do molitanu. Na natáčení vyšlo pěkné počasí, takže jsem zažila i romantiku s Markem Taclíkem na lodičkách. Byla to velká zábava.
 
Proč jste nevyužila při skoku dablérku?
Nebylo to zase tak náročné a režisér nás potřeboval dobře vidět, takže jsme to museli nějak zvládnout. Měli jsme skvělého kaskadéra, který nám byl nablízku. Stáli jsme na úzké římse v šestém patře jednoho hotelu, takže tam byl i autentický pocit strachu. Bylo to docela psychicky náročné, ale měli jsme dobré jištění a teď si můžu do životopisu napsat, že jsem schopná kaskadérských kousků.
 
Knihu Bábovky jste četla?
Ano, už před lety mě Radka oslovila s tím, jestli bych nechtěla namluvit jednu z postav pro audioknihu. Tehdy jsem namluvila Karolínu, kterou ve filmu hraje Bára Poláková. Když vzniknul filmový scénář, měla jsem Karolínu i hrát, ale nakonec jsem shodou okolností skončila u Lindy.


Foto: Při natáčení filmu Bábovky (Profimedia)

Dokázala byste si vybrat, jestli je vám bližší divadlo nebo film?
Vůbec. Všechno je propojené. Když dělám víc divadlo, tak mi chybí film a naopak. Rozmanitost je pro mě důležitá, neupínám se k jedné věci. I když se samozřejmě stávalo, že jsem měla půl roku proluku a nic se nedělo.
 
Takže míváte období, kdy se nic neděje?
Přichází to ve vlnách. Jeden rok se nezastavíte a druhý si říkáte, kde jsou všechny ty nabídky. Je to nahoru a dolů. Když je člověk mladý, má tendenci si to brát hodně osobně, ale přeci jenom už jsem zkušenější, na vlny jsem si zvykla, takže to beru tak, jak to je. Prostě třeba zrovna není scénář, kde by potřebovali skoro čtyřicetiletou blondýnu.
 
Skoro čtyřicetiletá blondýna, to zní jako škatulka. Myslíte, že ji máte?
Když se zpětně podívám, co jsem natočila nebo hrála v divadle, tak nemám pocit, že bych ji měla. I když je pravda, že tolik nedělám extra kladné postavy. Režiséři zřejmě mají rádi kontrast mezi tím, jak vypadám a jaký je charakter postavy. A mě kontrasty baví.
 
Jaké role v Divadle Na Zábradlí jsou vaše oblíbené?
Mám strašně ráda třeba představení Hamleti, což je volná hra na téma herci a herectví. Jsem tam sama se šesti chlapci. Je to velká jízda. Během hodiny a půl prostřídám asi pět různých charakterů, nádhera. Krásné představení je Korespondence Voskovce a Wericha nebo Mýcení. To je velká sonda do společnosti. Skvělé jsou i Persony.
 
Je i role, která vám úplně nesedla nebo trvalo, než jste ji dokázala uchopit?
Určitě se to týkalo právě role v Personách. Postava zdravotní sestry vykazuje známky schizofrenního chování a má asi sedm stránek monologu. Nezdá se to, ale když dva měsíce trávím čas s touhle postavou, tak je náročné získat odstup. Dlouho jsem se jí bránila, ale nakonec to při veřejné generálce takzvaně luplo. Zabydlela jsem se v tom a teď už si postavu vodím jako loutku a moc mě to baví.
 
Váš partner je optik Filip Žilka. Nasadil vám růžové brýle a už případně po devíti letech vztahu spadly?
Každý zamilovaný nosí růžové brýle rád, ale po čase všechny čeká vystřízlivění. U nás naštěstí proběhlo do světla. Naopak jsem ráda, že už růžové brýle dávno nemám, že věci vidím tak, jak jsou, přijímám je a respektuji (poklepání na dřevo). V tomhle směru jsme se našli a sladili se.

Jana Plodková očima redaktorky:

Herečka Jana Plodková má velké štěstí a nejspíš i dobrou genovou výbavu. Naživo totiž vypadá úplně stejně jako na obrazovce. A v tomto konkrétním případě jde o kompliment. Povídání s ní bylo milé a příjemné a herečka působila velmi lidsky a uvolněně. Neznamenala jsem ani náznak hvězdných manýrů a zaujetí, se kterým vyprávěla o tom, jak si na chalupě v Krkonoších vybuduje kousek džungle, bylo strhující.  

A zásnubní a potom snubní prsten byste si nasadit nechala?
Teď tuhle potřebu nemám a Filip taky ne. Je nám dobře tak, jak jsme. Nedokážu říct, jestli se to za rok nebo za deset let změní, ale zatím nemáme potřebu se brát. Navíc když vidím, jak složitě probíhají rozvody. I když se rozejdete ve smíru, tak musíte půl roku bydlet odděleně, abyste mohli požádat o rozvod. A taky mám pocit, že když jsme s Filipem takhle na volno, tak k našemu vztahu přistupujeme jinak. Není tam ta jistota, takže si každý den děláme nějaké radosti a legrace.


Foto: S partnerem Filipem Žilkou (Profimedia)

Společně hodně cestujete. Do jaké nejvíc nebezpečné situace jste se dostali?
Asi to bylo na jedné z našich prvních dovolených na Korsice. Poslední den před odjezdem jsme se vydali na kole na jednu zapadlou pláž. Tam jsme nějak dojeli, ale věděli jsme, že zpátky už to nedáme, protože tam bylo hodně kamenů a nechtělo se nám táhnout kolo do kopce na zádech. Takže jsme se rozhodli jet podél pobřeží, jenže jsme měli málo vody, slunce pomalu zapadalo a my strávili deset hodin chůzí, než jsme našli loď, která nás hodila do přístavu. Sáhli jsme si na dno, ale musím říct, že oba jsme zachovali chladnou hlavu a klid. Žádná hysterie neproběhla, spíš nás to ještě víc spojilo. Velký adrenalin byl, i když jsme poprvé vycestovali do Afriky na Safari.
 
Takže ani jeden nejste hysterický typ?
Ne, spíš se nám v adrenalinových situacích sepne čudlík zachraň sebe a zachraň druhé. Potom může dojít k uvolnění, kdy si člověk zapláče nebo se hodně zasměje, ale hysterie se nám vyhýbá.
 
Jaké máte další cestovatelské sny?
Máme jih spoustu. Filip chce vidět Aljašku, já sekvoje. Láká nás Nový Zéland, ale jsou to vzdálené trasy, na které je potřeba víc času než deset nebo dvanáct dnů, co máme obvykle.
 
Slyšela jsem, že jste nadšená rybářka.
Bývala jsem, ale už nerybařím. Než jsme si pořídili chalupu, tak jsme přemýšleli, kam uniknout z města a napadlo nás rybaření. Jenže po nějaké době nám začalo být ryb líto. Většinou jsme chytili kapra, kterého nejíme, takže nám přišlo jako nesmysl ho chytit, proříznout mu pusu a zase ho pustit. Už nerybaříme, ale výbavu pořád máme. Třeba krmení na kapry se hodí i jinak. Když nám uvízlo kolo ve sněhu v díře, tak Filip ji tím krmením vysypal.
 
Rekonstruujete chalupu v Krkonoších. Jak jste daleko?
Naše ideální představa je mít to co nejrychleji hotové, nejlépe otočit kouzelným prstenem, což ale není možné. Pracuje se postupně podle financí, času, materiálu, to je docela složitá alchymie. Na chalupu jezdíme, ale až tam zase začnou bydlet dělníci, tak to bude složitější. Myslím, že je to ještě na dva roky práce.
 
A jak by mělo vaše místo po dokončení vypadat?
Na zahradě chci úplnou buš. Když člověk zažije džungli, tak podle mě už nechce nic jiného. Mocně to na mě působí. Chci, aby bylo na zahradě hodně jedlých věcí, aby to bylo hodně barevné a aby v každé části roku nějaký kout rozkvetl. Koupila jsem si geniální knihu, kde je napsané, co kde a kdy roste a už si dělám plán, jak zahradu osázím.

Foto: Na chalupě v Krkonoších

Jednou je to krásná róba, dokonalý účes a make-up, podruhé na Instagramu zveřejníte fotku v teplákách. Co jste víc vy?
Určitě jsem to víc já v domácím. Festivaly nebo akce typu Český lev jsou zábavné hry, nadstavby mojí práce. Užívám si to.
 
V minulosti jste prý měla problém se sebevědomím. Co přesně vám ho sráželo?
Problém byl v tom, že jsem si všechno brala moc osobně a vztahovala na sebe. Po letech mi došlo, že je to nesmysl. Mám výbornou kamarádku Marušku, která žije v Holandsku, a když se bavíme, tak říká, že v Česku máme problémy, kdežto v Holandsku to nejsou problémy, ale všechno je pro ně výzva. A to je pravda, vždycky je potřeba se na věc podívat z jiného úhlu, jinou optikou. Na kritiku se dívám tak, abych si z ní mohla něco vzít. Nikdo neví, jak dlouho bude na světě a co se všechno stane a trávit čas uvažováním, jestli jsem nebo nejsem dokonalá, je ztráta času. Důležité je, jak se cítím a jak působím sama na sebe. Vždycky si vzpomenu na bezpečnostní pokyny v letadle, že člověk má nejdřív nasadit masku sobě a až potom pomoci ostatním.

O Janě Plodkové (38):

Jana Plodková je česká herečka a držitelka Čerského lva za roli židovské herčky Hany ve filmu Protektor. Vystudovala JAMU a od roku 2014 je v angažmá v Divadle Na Zábradlí. Zahrála si mimo jiné ve filmech Vratné lahve, Polski film nebo Čtyři slunce. Naposledy měla premiéru pohádka Hodinářův učeň. 

Čtěte také:

Reklama