Dnes je Anetě jedenadvacet let. Má vážnou známost a pravděpodobně tu mluvíme o partnerovi na celý život. Soudě alespoň podle toho, co všechno pro tuhle mladou dámu za několik let udělal. Z lásky.

kid

To se ale musíme vrátit v čase přibližně o patnáct let.

Hádky a doslova nelidský řev byl u těchto sousedů přes několik bloků na denním pořádku. Bývalý fotbalista patrně neunesl následky zranění a vyřazení z vrcholového sportu. I pojal pocit, že nejlépe si zchladí žáhu napřed v restauraci, kde si pořídil potřebné tři promile, a následně na své ženě. Neměl problém poslat její drobnou postavu letmo přes celý byt jednou ranou. Chodila v černých brýlích i v noci a v lednu.
O to horší to bylo, že s dcerkou.

Pokaždé, když se z jejich oken ozývaly nadávky a řvaní, seděla Aneta pravidelně na schodech domu. Dlouho. Později už ani neplakala. Jen tam prostě seděla.
Mockrát jsem ji já nebo jiní sousedé vzali k sobě na pár hodin, než se všechno přehnalo. A místní chlapi dokonce mockrát onomu zneuznanému fotbalistovi natloukli, aby dal pokoj. Návštěva sociální pracovnice vyřešila s odpuštěním kulové.
Vznětlivý pán pokaždé slíbil nápravu, pokaždé do prvního panáka.

Chci k vám do domova!

Ve svých dvanácti letech udělala Aneta něco, co by člověk těžko čekal. Sbalila se a odešla do dětského domova, kde u dveří stroze oznámila, že tam chce bydlet. Dobrovolně. Neuspěla.
Nelze se prostě sebrat a nechat se odebrat rodičům. K tomu by musel být důvod. „To takhle nejde, děvče, tady jsou nějaké zákony, nemůžeš se jen tak rozhodnout a odejít od rodičů, nejsi plnoletá. Do školy tě rodiče posílají, jsi čistá i najedená, obrať se na psychologa, na linku bezpečí, podnět musí přijít odtamtud.“ Dostala množství čísel na množství odborníků.

Váhala další rok. Další rok vysedávala po večerech venku. Pak se jednou i nevrátila. Spala na louce asi kilometr od domu. Tehdy to bylo poprvé, když se náš pan fotbalista osobně sbalil a místo vyřvávání do noci hledal spolu s policií vlastní dítě. Snad měl i pocit viny. Na pár hodin. Nenapravil se.
Aneta vzala slova vychovatelky z dětského domova za svá.

Místo do školy teď chodila na policii. Seděla před služebnou, aby všichni věděli, že není ve škole. Denně. Patřičně špinavá, hezky hladová a zanedbaná. Opakovaně byla dovezena domů. Vracela se. Měla jasný cíl.

Bohužel se jí ho podařilo realizovat až v momentě, když se k tomu ještě pokusila otrávit. V bezvědomí jí od služebny vezl policejní vůz rovnou do nemocnice. Suše mladému policistovi oznámila, že snědla prášky, a pak zkolabovala.

Neváhal, netelefonoval, jednal. Strávila několik dnů v nemocnici a další měsíc na psychiatrii. To když se zhroutila v momentě, když jí oznámili, že ji propouštějí a že pro ni jede otec.
Patnáctiletá dívka s podlomenou psýchou a trvalým šrámem na duši, s pocitem, že svět je jeden velký očistec, a na sedativech. Trpěla zimnicemi, nespavostí, depresí. Celý den vydržela mlčet přísně uzavřená ve svém světě.

Jedinou duší, které v tu dobu věřila, byl o pět let starší medik, který do léčebny chodit nepřestal, ani když mu skončila povinnost v rámci studia. Jeho vztah k ní byl dlouho platonický, dílem profesionální, ale také hluboce lidský.
Jediným Anetiným cílem bylo být v jeho blízkosti, ale taky se nevrátit domů. Udělala pro to hodně. Podřezala si žíly, ukradla prášky, které nasypala do záchodu, ale tvrdila, že neví, jestli je snědla, a podobně. Pokaždé byl Pavel s ní. Nebo spíše bychom měli říci, že při ní.

Vydržela to tři roky. Mockrát utekla a pokaždé k němu. Trpělivě ji vozil zpět s vysvětlením, že tohle by je jen rozdělilo. Ovšem neopustil ji.
V den svých osmnáctých narozenin, po mnoha terapiích na mnoha místech, vyučená zahradnice odešla s Pavlem. Teď už zákonně.

Její závislost na sedativech, nevyrovnanou psýchu, neschopnost usnout i množství nervových kolapsů, vyvolaných banalitami, řešil s neuvěřitelnou láskou a trpělivostí.

Vybouchl jen jednou. To když se dostal na svatbě Anetiny sestřenice do společnosti našeho fotbalisty. V momentě, kdy nazval svou dceru „zatracenou hysterkou“, mu beze slova vyrazil zuby.
„Kdybych měl Anetčinu osobnost k něčemu přirovnat, volil bych pavučinu, která unese jen kapku rosy. Prakticky není už nikdy možné z ní udělat vyrovnanou bytost, ale lze ji milovat. Pro její křehkou povahu a nějakou snad až nedotknutelnost člověk udělá mnohé. Je vděčná za každý úsměv, za milé slovo, rozdala by se pro děti a zvířata, ale hloupý film, kde probíhá manželská hádka, nebo třeba i jen italská komedie, je důvod k hodinové zimnici. Jsme na začátku, ale ona si to zaslouží. Kdybych zvýšil hlas, rozsype mi před očima. Poslouchá Mozarta, ale nesmí být nahlas, jde se mnou na večeři, ale nesmím si dát pivo, díváme se na televizi, ale nesmí se tam křičet nebo plakat. Je to náročné, ale na druhou stranu jsem nepoznal čistší duši a hodnějšího člověka. Zvykl jsem si na tu botanickou zahradu, co udělala z bytu, i na to, že květiny mají jména a Aňa s mimi mluví. Vlastně je to roztomilý. Možná jednou přestane brát i ten ranec prášků,“ říká Pavel.

S rodiči se Aneta nestýká. A upřímně pochybuji, že někdy bude. To není až tak smutný příběh, když si uvědomíme, o kolik by mohl být smutnější.

Zbývá dodat, že Aneta je Váha. Jestli si pamatujete charakteristiku dětí ve Váhách, kterou jsem v magazínu vydávala, pak vás asi tenhle příběh, který jsem vyňala z další knížky, jíž míním oblažit lidstvo, nepřekvapí.
Knížka je věnována dětem a jejich slunečním znamením. Každé z nich reprezentuje příběh, každého malé člověka, pro lepší pochopení jeho podstaty. Vyjít by měla někdy v létě. Snad se vám bude líbit.