Andrea Kalivodová: Když něco řeknu, tak si za tím stojím

Obdivovatelé této éterické mezzosopranistky žertem tvrdí, že když Bizet komponoval slavnou Carmen, věděl už tehdy, že ji jednou bude zpívat Andrea Kalivodová.  Pro tu se Carmen skutečně stala životní rolí. Milostný a soukromý život talentované pěvkyně má ale naštěstí k tragédii daleko. 

Když se řekne operní pěvkyně, vybaví se nezasvěcenému korpulentní dáma v honosné róbě na majestátním jevišti.  Vy k tomuto obrázku máte sice hodně daleko, nicméně se traduje, že operní pěvci nemohou být žádná tintítka, je to tak?
Časy obtloustlých panáků, kteří se ztěžka pohybují na jevišti, už jsou naštěstí dávno pryč. Je pravda, že není moc hezké, když je operní pěvkyně příliš hubená a vysoká. Na jevišti to nevypadá dobře. Nejlepší je zlatý střed. Měla by mít ženské a pevné tvary, prostě šťabajzna, která se má o co opřít a sluší jí to v korzetu. Některé róby, třeba ty s obručí, mají navíc pěknou váhu.

Ke zpěvu vás prý přivedl obdiv k Haně Zagorové, to jste ale od pop music udělala pořádný skok…
Ano, ale to mi bylo šest let. Ono tenkrát nic jiného v rádiu nehrálo. Když mi bylo pět nebo šest, letěly Holky z naší školky a Malovaný džbánek. Operu jsem poprvé slyšela ve svých patnácti letech. Tehdy mě ale naprosto uchvátila. Víte, pop může zpívat kdekdo, operu jen někdo. Dneska je spousta všelijakých hvězdiček a rádoby umělců, kteří jsou občas spíš k smíchu. Já jsem od začátku chtěla patřit do jiné kategorie.

Operní pěvci, včetně vás, ale také občas spojí síly s popovými hvězdami...
Ano, proti tomu samozřejmě nic nemám, musí však jít o kvalitní zpěváky, pak je to jenom dobře a já to velmi podporuji. Je to skvělý způsob, jak operu přiblížit širokému publiku. Když se na koncertním pódiu sejde kvalitní operní pěvec s kvalitním zpěvákem pop music, může z toho vzniknout opravdu nádherná podívaná.

Dokážu si představit, že strašákem všech pěvců a zpěváků vůbec je ztráta hlasu. Jak se staráte o ten svůj? Syrová vajíčka už prý nikdo nepije…
To opravdu ne. Nejdůležitější je dobrý spánek. To je pro zpěvačku základ. Velmi dobrý je také zázvorový čaj, česnek, chilli papričky, olivový olej a polévky. Celkově je důležitá zdravá životospráva. Samozřejmě, že i já už jsem přišla o hlas, když jsem dostala chřipku a angínu, nebo když jsem z klimatizace měla silný zánět středního ucha. Odříkávání koncertů je pak skutečně nemilá věc.

Už ve třiadvaceti jste získala první cenu Emy Destinové a vystoupila v londýnské Covent Garden, o pouhé dva roky později jste se stala sólistkou Státní opery v Praze, pracovala jste s hvězdnými českými i světovými dirigenty… Kdy jste si poprvé řekla, že už jste něčeho konečně dosáhla?
Nikdy. Já ještě pořád nemám pocit, že bych něčeho velkého dosáhla. Mým největším úspěchem je to, že mám zatím stále plný diář a práci, která mě nejen těší, ale také dobře uživí. Dívám se na to zkrátka prakticky. Není to o tom, že odzpívám velké koncerty, mám špičkové angažmá, ale pak už o práci nezavadím. Úspěch je zpívat a být na stejné místo pozván znovu, mít finanční zázemí a možnost dovolit si odmítat role, které mi nepasují. Jakmile to dobře neukaučujete, dostanete se do presu. Pak musíte přijímat věci, které vás mohou velmi poškodit. Já jsem šťastná, že stále dělám kvalitní práci, která je zároveň velmi pestrá, aniž bych měla jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, což se bohužel v uměleckém světě stává často.

Obecně řečeno být úspěšnou operní zpěvačkou v dnešní době je…
Malý zázrak. A já musím zaklepat, že mám to štěstí  být taky dost vidět. I ve Státní opeře je totiž spousta špičkových umělců, kteří to nemají vůbec jednoduché. A to není nic k posměchu, naopak. Víte, velmi si vážím svých kolegů a opravdu upřímně se raduji z každého jejich úspěchu, ať už doma, či v zahraničí.

Jaký je podle vás v Česku zájem o operu ve srovnání se zahraničím?
Rozhodně velký. Opera prožívá svůj comeback a je skvělé, že si lidé uvědomují, jak je její svět krásný a výjimečný. Trošku mě však mrzí, že Čechy víc než kvalitní umění zajímá bulvár. Je to taková česká záležitost. Kousek od nás, například v Rakousku, to tak vůbec není. Operní pěvci tam patří mezi celebrity, které lidé běžně poznávají v kavárnách, a stejné oblibě se těší i baletní umělci. Tady je celebritou každý, kdo v televizi čte zprávy. Doufám, že se z toho jednou Češi proberou a začnou oceňovat skutečné talenty. Prozatím mám pocit, že je větší zájem o toho, kdo si nechal zvětšit prsa.

Čechy ale také velmi zajímá muzikál. Do muzikálové verze byla převedena například Rusalka nebo Carmen. Viděla jste tato zpracování? 
Viděla jsem Carmen, ale muzikálová Carmen s Carmen od Bizeta nemá absolutně nic společného. Je to jako srovnávat BMW a Mercedes. Muzikál Carmen má zcela novou hudbu, která pro něj byla napsána, a téměř úplně jiný je i děj, v obou dílech se promítá pouze stejná idea zhrzené lásky a osudové ženy. Nic proti tomu nemám, dokonce si myslím, že Karlín tu produkci udělal velmi kvalitně, ale Bizetova Carmen je naprosto neopakovatelná a nezapomenutelná. Na operu se navíc chodí dívat spousta cizinců. Pochybuji, že by šli místo toho na český muzikál. Ovšem vím, že Carmen v Karlínském divadle má též velký úspěch a moc jí to přeju. Chápu, že lidé touží i po lehčím žánru, to je zcela v pořádku.

Jak moc Carmen ovlivnila váš život?
Zpočátku to se mnou trochu mlátilo, ale teď už to beru tak, že Carmen je Carmen a já jsem Andrea Kalivodová. Jsem schopná odstřihnout své role od soukromého života. Dnes na jeviště nevstupuji jako Andrea Kalivodová, ale vžiju se do role, v níž setrvám do chvíle, než přijde děkovný potlesk. To se mi dřív nedařilo. Když jsem poprvé zpívala Carmen v Košicích, připomínala jsem spíš směšnou figuru, která se o Carmen pokoušela. Tím netvrdím, že dnes tu roli zvládám dokonale, ale mám za sebou spoustu práce a věřím, že je to vidět.

Život operní pěvkyně si mnozí automaticky spojují s kyticemi, vzkazy, pozváními, dary a především ctiteli. Jaká je skutečnost?
Je to spíš klišé. Obdiv ale určitě potřebuje každá umělkyně. Kdyby ho neměla, bude mít pocit, že je nedoceněná a že se vlastně snaží úplně zbytečně. 

A co nepřátelé? Obdiv a úspěch se přece neodpouští.
Bohužel. Když se vám daří, máte většinou také nepřátele a lidé vás pomlouvají. Ti méně úspěšní se vždycky snaží najít nějakou báchorku a zdůvodnění, proč se to nepovedlo jim a vám ano. Samozřejmě, že za tím vidí něco nekalého. V opeře jsou pomluvy velmi časté. S tím se prostě nedá nic dělat, a tak se snažím soustředit na ty, kteří se na mě chodí dívat, protože se jim můj zpěv líbí. Pochopitelně mi ale není příjemné, když dostanu anonymní email s vulgárním podtextem. Jakýkoli zájem je však třeba brát pozitivně. Správně to kdysi řekl Frank Sinatra: Mluvte o mně krásně, mluvte o mně špatně, ale hlavně o mně mluvte!

Když jsme u ctitelů a u mužů, poté, co jste se po mnoha letech rozešla s režisérem Ondřejem Kepkou,  jste prohlásila, že už nikdy nechcete partnera umělce, proč to?
Co se Ondřeje týče, je to kamarád, ovšem náš vztah je již minulostí. Nedávno jsem četla rozhovor s pozoruhodnou ženou, pěvkyní a herečkou Soňou Červenou, která hovořila o tom, že vzpomínky a vracení se do minulosti jsou břemeno, které nás brzdí. S tímto zcela souhlasím. Žiju tím, co je teď a co bude, a buduji krásné nové věci. Je skvělé, když to vyjde dvěma umělcům, lepší však je, když je jeden z partnerů víc realista a drží toho druhého při zemi. Umělci jsou velmi emocionální, ať chtějí, či ne. Realistický, pragmatický a objektivní umělec, to je opravdu velká výjimka.

Teď vypadáte spokojeně, takže předpokládám, že váš současný partner umělec není?
Ne, není. Já když něco řeknu, tak si za tím stojím. Se současným přítelem jsme velmi šťastní, ovšem nezlobte se, nechci to dál rozvíjet.

Každopádně asi potřebujete partnera, který vaši práci bude chápat. Jak se operní pěvkyně seznamuje s muži, když nechce umělce? Asi těžko můžete trávit čas s někým, komu je opera na hony vzdálená?
Myslím, že lze partnera s operou seznámit. Já mám nicméně radši, když se muži seznamují se mnou. V tom jsem hrozně konzervativní. Muž by měl být mužem a žena ženou. Nic proti emancipaci, ale já se v tom tak úplně necítím. Pro mě je žena tou, která potřebuje ochránit, nehledě na to, jestli je samostatná a finančně nezávislá. Žena přece potřebuje partnera, ke kterému se může přitulit, schoulit, dovolit si být něžná i zranitelná.

Jaká je tedy vaše představa pravého muže?
Taková, kterou zažívám se svým současným partnerem. Muž pro mě hlavně musí znamenat domov, pochopení, lásku a otevřenou náruč. Musí být lídrem, což se mnou není úplně jednoduché. Paradoxem je, že můj současný partner je mladší, a já k němu přesto mám obrovský respekt. To je pro mě nové a samotnou mě to překvapilo. Myslím, že na tom má velkou zásluhu prostředí, v jakém Filip vyrůstal. Jeho rodiče jsou opravdu mimořádné a silné osobnosti, přitom mu dokázali dát spoustu lásky. Teď mám vedle sebe muže, který netrpí žádnými komplexy ani nejistotou.   

Neodpustím si otázku, kterou máte velice ráda a na kterou se vás neustále někdo ptá: Kdy plánujete rodinu? Já jsem velmi zodpovědný člověk a neuznávám to, co tady mnozí předvádějí, když si zbrkle pořídí dítě, za dva roky se rozejdou, nebo se vezmou a za půl roku zjistí, že si vlastně nerozumí. Tohle nechápu, a proto jsem se taky doposud nevdala. Já se chci vdávat s vědomím, že je to opravdu na celý život a že svému muži budu celý život věrná. Věci ovšem musí přicházet ve správný čas a já jsem velký fatalista. Co se má stát, to se stane.

Takže až přijde potomek, pověsíte kariéru na hřebík?
Rozhodně neplánuju od dítěte odskakovat a kojit ho někde pokoutně v křoví, na toaletě nebo v šatně. Podle mě jde o jasné rozhodnutí: mateřství, nebo zpívání. I když se přiznám, že už si se svým dítětem občas povídám a cítím jeho přítomnost. Určitě to bude kluk, ale on ví, že má ještě čas a je s tím zcela srozuměn (smích), protože pak se mu budu věnovat na sto procent.

Vždycky, když vás někde vidím, jste krásně nalíčená a elegantně oblečená. Kdybych u vás nečekaně doma zazvonila, v čem byste mi otevřela?
To byste možná koukala! Když jsem doma úplně sama, jsou to někdy opravdu velmi vtipné modely. Vlastním pyžámka s delfíny i s ovečkami. Dokonce můj přítel mi sám jednou věnoval pyžamo s žirafami. Snažím se být pokaždé jiná, ale nejvíc asi tíhnu k takové té ženské a elegantní módě.

Mám trošku problém si vás představit,  jak kmitáte v kuchyni oblečená v zástěře a vaříte oběd nebo pečete štrúdl. Vyvedete mě z omylu?
Já náhodou vařím a peču hrozně ráda! Zrovna v neděli jsem dělala halušky. Přivezla jsem si totiž ze Slovenska domácí brynzu. Trochu jsem to ale přehnala a hrozně jsme se s přítelem přejedli. Zbytek jsem raději odvezla do agentury, abych si to pak nevyčítala, až si stoupnu na váhu.

Na čem jako žena ulítáváte nejvíc?
Nejvíc asi na šampaňském. Večer s bublinkami, to je moje. Je to skoro takový můj rituál. Skleničku si dokážu vychutnávat třeba i půl hodiny. Zjistila jsem ale, že z Moëtu mě bolí hlava! (smích). 

Andrea Kalivodová pózovala pro Playboy, vyjelo mi na internetu, když jsem do vyhledávače zadala vaše jméno…
Nechápu, jak tohle vzniklo. Já jsem pro Playboy nikdy nepózovala. Poskytla jsem jim pouze rozhovor Dvacet otázek pro, ale ve vší počestnosti. Jednalo se o velmi intelektuální a odborný rozhovor zaměřený pouze na operu. Za tímto rozhovorem si velmi stojím.

Takže vás nikdy neuvidíme v rouše Evině?
Ne!  Rozhodně ne. Myslím, že žádnému normálnímu muži nemůže být příjemné, když se jeho partnerka veřejně obnažuje. Nemám nic proti uměleckým fotografiím. To je ale něco úplně jiného.

Vy jste docela stydlivá!
Jsem. Určitě nejsem připravená ukázat kdekoli cokoli. Nějaká ta cudnost by přece k ženě měla patřit, nemyslíte?
Pro mnoho zpěváků je zahraniční angažmá nesplněným snem. Vy jste ho nikdy nepřijala, proč?
Jednoduše řečeno: Není všechno zlato, co se třpytí. Pokud se na to dívám realisticky, pak musím vzít v úvahu hlavně to, že v zahraničí, především v Německu, se dnes opera dělá velmi moderně, až perverzně. Například v Mnichovské Státní opeře můžete vidět verzi Rusalky, ve které vodník znásilňuje žínky a podobně. Antonín Dvořák se musí obracet v hrobě. Češi přitom mají pocit, že všechno, co je v zahraničí, je také automaticky lepší. Máme tendenci se podceňovat, shazovat a neumíme se pochválit, to je škoda. Další věc je, že kdybych přijala některou ze zahraničních nabídek, musela bych zpívat všechno od Bacha po Vlacha a nikoho by nezajímalo, jaký je to na hlas nápor. Všichni mají velké oči, ale není o co stát. Daleko výhodnější je pro umělce, když v zahraničí pouze hostuje, a to i z finančních důvodů. Ve stálém angažmá začínáte úplně od nuly a musíte poslouchat jako hodinky. Takhle vám ovšem nikdo nezaručí, že než smlouva skončí, neutečou vám další zajímavé příležitosti. Je to na zvážení každého pěvce. Já jsem teď maximálně spokojená. Cestuji si podle toho, jak mi to vyhovuje, a zároveň tu mám domov a zázemí, kam se vždy a velmi ráda vracím.

Vizitka

• Narodila se v Kroměříži
• Vystudovala konzervatoř v Brně a hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze
• Studovala na Universität für Musik und Darstellende Kunst Wien a strávila rok ve Vídni
• Působí jako sólistka Státní opery Praha
• S operou Carmen procestovala téměř celou Evropu, zejména s titulem Opera Monumental Carmen
• Jako koncertní umělkyně procestovala též Japonsko, Koreu, USA a mnoho dalších zemí
• Vidět ji můžete opět 25. 3. ve Státní opeře v Bizetově Carmen. Mezi její další role patří  Dulcinea a role ježibaby v opeře Rusalka.
• Ráda se věnuje i operetě, například – Orlofski – Netopýr, či Wanda v Polské krvi – s tímto dílem hostuje v Hudebním divadle Karlín.
• Momentálně připravuje vydání svého prvního CD s Agenturou ARCO DIVA, které natáčí v červnu a jeho vydání je plánováno na podzim tohoto roku.