Amputace nohy bylo mé nejlepší rozhodnutí, vzpomíná plavkyně Věra Závorková (28). Dnes je mistryní republiky a trénuje na paralympiádu

Zdroj foto: archiv Věry Závorkové

Proč vám lékaři navrhli amputaci nohy? Bylo asi velmi těžké se pro ni rozhodnout.
V roce 2009 mi byla diagnostikována rakovina kosti v levé noze. Léčba bohužel nebyla úspěšná, a tak přišla na řadu možnost amputace. Poslední, co si před rozhodnutím o amputaci pamatuji, je, jak mi paní doktorka Cingrošová v nemocnici v Motole oznámila, že by nádor sice šel vyoperovat, ale nebude jistota, že nádorové buňky nezačnou metastazovat. A tak by bylo lepší, kdyby se noha amputovala. V opačném případě hrozilo vysoké riziko úmrtí. Jelikož mi jako malé tragicky zemřel tatínek, měla jsem právě ze smrti největší strach. A tak jsem řekla, ať se mnou dělají naprosto cokoliv, jen ať mě vyléčí, zachrání, ať tuhle hrůzu přežiji!

Litovala jste někdy svého rozhodnutí? 
Musím říct, že nelitovala. Onemocnění, které jsem měla já, bylo vážně smrtelné. Děti, s kterými jsem se léčila, a nohu si ponechaly, do 3 let bohužel umřely. Amputace nohy bylo nejlepší rozhodnutí a jsem ráda, že mamka stála při mně, byla též pro amputaci. Mamka přišla o milovaného manžela a nechtěla přijít ještě o mě. 

Co člověku pomůže, aby se se ztrátou končetiny srovnal? A jak dlouho vám trvalo, než jste se s životem bez nohy smířila, pokud se tak vůbec stalo? 
Mně tehdy pomohla hodně mamka a vize začít znovu sportovat. Když jsem viděla mamku brečet, byla to pro mě pokaždé motivace být silná a dávat jí najevo, že to zvládnu. Že budu zdravá, a že tu budeme spolu, že ji neopustím. 
Já se se ztrátou končetiny smířila celkem rychle. Tenkrát, když jsem se vyléčila a jizva se zahojila, tak si troufám říct, že jsem hned začala sportovat. Sport byl ten hlavní motor, který mě dostal do běžného života. 

Po jak dlouhé době po amputaci jste dostala protézu a jak dlouho trvá, než se s ní člověk naučí fungovat? 
Protézu jsem dostala 3 měsíce po amputaci a 2 roky mi trvalo, než jsem si zvykla na něco nového, co tělo nezná.  

Když člověk dostane protézu, otevře mu to nové možnosti. Pořád ale asi zůstává spousta aktivit, které s ní dělat nelze, že? 
Když jsem dostala protézu a naučila se s ní žít, tak ano, můj život nabral znovu jiný směr. Začala jsem vnímat jiné věci a situace než dříve. Musím říct, že vše šlo pozitivním směrem. Víc jsem si začala všímat lidí, kteří měli nějaký problém, a snažila jsem se jim pomoct. A hlavně jsem si začala více vážit života a žít ho naplno, protože jsem si uvědomila, že jsme tu vážně jen jednou a máme si ten život užít, ne ho přežít! Aktivity jsou další věc… Určitě je tam velké omezení, proto jsem si jako sport vybrala plavání. Ve vodě nepotřebujete nohu a cítím se v tomto sportu asi nejvíc svobodná. 
Jsou ale i slabé chvíle… S protézou jsou třeba v létě jenom problémy. Čím větší teplo, tím víc noha nedrží, protože se člověk potí a pak noha padá. Dělají se vyrážky a další nepříjemné stavy.

Pohyb jste milovala odmala, věnovala se atletice. To vám amputace nohy vzala, ale už jste zmínila, že jste si našla vhodnou alternativu. Zkoušela jste i jiné sporty? 
Ano, odmala jsem měla sport ráda. I díky tomu, že k němu měl velkou vášeň můj táta. A já chtěla být vždy jako on, přestože jsem ho znala pouze z vyprávění.
Po amputaci jsem mohla začít znovu sportovat až po zahojení rány. To nastalo po 4 měsících. Tenkrát jsem se přihlásila do plaveckého klubu v Kutné Hoře, kde jsem doteď. Zkoušela jsem i silniční kolo, které mi zařídil Jiří Ježek, ale usoudila jsem, že mě sice baví a jsem hrozně ráda, že můžu dělat i jiný sport, ale plavání mi zůstalo v srdci více. Teď zkouším běhat díky nové protéze, která je dělaná pouze na běh. Ale je to též pro mě dost náročné a vím, že to chce čas, než si to vše sedne.

Je těžké plavat bez jedné nohy? Musí se to člověk učit znovu a jinak? 
Není to těžké, ba naopak! Člověk se nemusí učit jinak plavat, je to pořád stejný. Jen je jinde rovnováha a musí více zpevnit tělo. Cítím se ve vodě nejvíc svobodná a volná. Vodu vážně miluji a vždy mě hodí do psychické pohody, stejně jako fitness. Plavání bych doporučila všem, zdravým i hendikepovaným lidem.

Co se plavání týče, není pro vás jen koníčkem, ale také v něm závodíte. Jakých úspěchů jste už dosáhla a jaké jsou vaše plány do budoucna?  
Plavání miluju. Je to momentálně můj život a nedokážu bez toho být. V roce 2022, kdy jsem po docela těžkém covidu odjela na mistrovství České republiky a získala jsem tam 1. místo na 50 metrů motýlem a zároveň titul mistryně České republiky, tak to mě neskutečně nakoplo. A samozřejmě chce člověk víc.
Plány jsou takové, že mě čeká mezinárodní klasifikace. Ráda bych se teď dostala a podívala do zahraničí. Nějaké závody tam už jsou v plánu, za což jsem hrozně ráda. No a ten největší vrchol pro mě zatím je dostat se do paralympijského týmu mezi ty nejlepší.

Zdroj foto: archiv Věry Závorkové

Jak moc musí člověk trénovat, aby takových úspěchů dosáhl?  
No nejlépe denně a mít jeden den v týdnu úplné volno. 
Co se týká sportu jako plavání, tak tam jde hlavně o to naplavat co nejvíce kilometrů. A samozřejmě hraje roli technika. K tomu mám i trenéra, co se týká suché přípravy. Trénuje mě Petr Richtár ve fitku Golem’s Gym v Kutné Hoře. Musím říct, že od doby, co s ním trénuju, jsou mé výsledky o dost lepší. A já bych mu chtěla moc poděkovat.
Do toho se snažím zakomponovat jízdu na kole. 

Vím, že před pár měsíci jste dostala protézu novou, sportovní. Už jste to i zmínila. To asi nestačí, jen o ni požádat lékaře, že? 
Bohužel nestačí jen zažádat u lékaře o sportovní protézu. Tyto protézy pojišťovna neproplácí, proto si ji člověk musí zaplatit sám, nebo najít sponzora. Já měla to štěstí, že jsem se zeptala Hanky Kohoutové z Rehabilitačního centra Malvazinky a ona mi se vším pomohla. Jsem jí nesmírně vděčná. Vždy jsem po této noze toužila! Ani nevíte, jak jsem moc vděčná za hodné a vstřícné lidi. 

V čem se liší od protézy klasické, co nového vám umožňuje? 
Tato nová protéza se liší od klasické protézy v tom, že je čistě a pouze na běhání a různé poskakování. Normální protéza je pouze přizpůsobená běžné chůzi a umí chodit ze schodů, do schodů bohužel ne. Existuje i noha, co umí vše, ale tu samozřejmě pojišťovna též neproplácí.

Zdroj foto: archiv Věry Závorkové

Musíte se s novou protézou opět sžít, naučit chodit? Nebo je pohyb s ní stejný, jako s protézou původní? 
S běžeckou protézou je ten pohyb určitě jiný, než s protézou pro normální chůzi. Běžecká noha má úplně volný kloub, tudíž je pouze na běhání, ne na chození. Musela jsem si proto zvyknout, že když nebudu na volný kloub myslet, noha se podlomí a já jsem hned na zemi. 

Každý toho má někdy dost a má tendenci litovat se. Vy na to máte nárok. Co vám pomáhá nevzdávat se ani v takové chvíli? 
Musím se přiznat, že teď momentálně nemám lehké období. A co mi nejvíc pomáhá? V první řadě to je hlavně sport, moje rodina, kamarádi a také mi moc pomáhá, jak vidím, kolik lidí svým hendikepem inspiruji. Baví mě ta zpětná vazba, že dokážu lidi inspirovat.
A pořád si v hlavě říkám, že jsme tu jen jednou, takže si život musíme si co nejvíc užít, vyždímat z něho vše, co jde. Hrozně ráda se směju a nechci být smutná. Takže dělám vše pro to, abych se nelitovala, ale naopak byla silná a šťastná. 

Zdroj informací: rozhovor s Věrou Závorkovou

Čtěte také:

• V sedm ráno na ni cizí muž pokřikoval, že vypadá úchylně. Sedmnáctiletá studentka návrhářství budí pozornost svými modely
• Chtěla se líbit manželovi a stačit dětem. O půl metráku lehčí Martina hubne dál a cítí se skvěle