Ta měla z paluby vesmírem letícího stroje přednést dvě školní vědecké lekce pro žáky a studenty na školách po celých Spojených státech. Iniciátorem tohoto speciálního programu, který měl umožnit prvnímu učiteli na světě vstoupit do kosmického prostoru, byl v roce 1984 americký prezident Ronald Reagan. Do konkurzu se přihlásilo kolem 11 000 pedagogů z celých Spojených států, kteří se zatoužili podívat do vesmíru. Nakonec byla vybrána Christa McAuliffeová.

chr.jpg
Foto: Sharon Christa McAuliffeová
NASA, Public domain, via Wikimedia Commons

Christa se narodila v Bostonu v roce 1948 jako nejstarší z pěti dětí učitelky a účetního, který při zaměstnání dokončil studium na univerzitě Boston College a získal posléze místo asistenta auditora v Bostonu. Christa se po absolvování střední školy přihlásila na univerzitu, kde vystudovala historii. Studia dokončila v roce 1970, kdy se také vdala za právníka Steva McAuliffea. Brzy se jim narodily dvě děti – syn Scott a dcera Caroline. Po krátké mateřské dovolené se dále vzdělávala a začala učit na střední škole právo a historii - nejdříve na Bow Memorial School a později na Concord High School.

Zájem o kosmonautiku projevovala už v dětství, ale že by se podívala do kosmu? Tak o tom snad ani nesnila! Program vyhlášený prezidentem Reaganem, který měl podpořit zájem co nejvíce mladých lidí o výzkum vesmíru a přírodní vědy, uvítala s nadšením. Z každého státu byla vybrána dvojice kandidátů. Christa se tak dostala mezi stovku finalistů a byla pozvána k osobnímu pohovoru do Washingtonu. Znovu uspěla a obdržela pozvánku mezi desítku finalistů do centrály NASA v Houstonu. Po sérii fyzických i psychických testů všech deseti finalistů padlo konečné rozhodnutí. Zvítězila Christa. Její náhradnicí se stala Barbara Morganová, učitelka čtení a matematiky na základní škole ve městě McCall ve státě Idaho. NASA rozhodla, že vítězka bude zařazena do první volné posádky – což byla mise Challenger STS-51L.

chr1.jpg
Foto: McAuliffeová při předletovém výcviku ve stavu beztíže v letounu KC-135
NASA, Public domain, via Wikimedia Commons

Christu i Barbaru ale čekalo ještě několik měsíců tvrdé přípravy, aby byly schopné začátkem roku 1986 uskutečnit kosmický let. Začalo se o nich psát, pózovaly fotografům, poskytovaly rozhovory. Stávaly se z nich celebrity.

Dnem D se stal 28. leden 1986. V té době se už kosmické lety považovaly za rutinní záležitost, ovšem přítomnost učitelky na palubě byla raritou, a proto byl zájem o start větší než obvykle. Christa chtěla let svým studentům, kteří ho sledovali v přímém přenosu, co nejlépe zprostředkovat, a tak si s sebou vzala na palubu raketoplánu malý diktafon a nahrávala své zážitky před startem a těsně po něm. Diktafon byl nalezen v troskách raketoplánu a ukázal, že se tragédie odehrála malinko jinak, než si všichni mysleli. Astronauti nezemřeli v okamžiku exploze, ale o něco později. Většina z nich použila osobní dýchací přístroje, z nichž bylo patrné, že někteří dýchali ještě několik minut po výbuchu, když se trosky kabiny řítily obrovskou rychlostí k hladině Atlantského oceánu.

ch3.jpg
Foto: Posádka Challengeru STS-51L:
Zadní řada zleva doprava: Ellison S. Onizuka, Sharon Christa McAuliffe, Greg Jarvis, a Judy Resnik.
Přední řada : Michael J. Smith, Dick Scobee, and Ron McNair.
NASA, Public domain, via Wikimedia Commons

Proč vlastně došlo k tragédii? Původně vše nasvědčovalo, že se bude jednat o další úspěšný vesmírný let. Málokdo ale tušil, že se v noci a ráno před letem objevily obavy části odborníků a techniků z důsledků nočního mrazu na některé díly raketoplánu. Teplota totiž v noci klesla až k -17 stupňům Celsia a motory se nikdy v takto nízkých teplotách nezkoušely! Obavy byly tedy opodstatněné. Krátce po startu se raketoplán s pěti muži a dvěma ženami nacházel ve výšce přes 14 kilometrů a pohyboval se rychlostí přes 2000 km za hodinu. V následujícím momentu se raketoplán proměnil v ohnivou kouli, rozpadl se a jeho trosky dopadly na hladinu Atlantského oceánu.



Nikdo z členů posádky neměl sebemenší šanci na přežití, i když při explozi nejspíše nedošlo k úplnému zničení konstrukce kabiny. NASA nikdy neodtajnila záznamy, které by upřesnily okamžik a příčinu smrti jednotlivých členů posádky.

Ustavená 13členná nezávislá vyšetřovací komise dospěla k závěru, že primární příčinou havárie bylo přepálení spodního úchytu pravého pomocného motoru na tuhé palivo, který následně vybočil a špičkou prorazil obal hlavní palivové nádrže i uvnitř umístěných nádrží na kapalný kyslík a kapalný vodík. Veliké množství těchto výbušných plynů se uvolnilo do okolí stroje a explodovalo. Bylo zjištěno, že problémy se špatně těsnícími pryžovými kroužky měla už řada předcházejících misí raketoplánů, nikdy však kvůli tomu nedošlo k tak fatálním následkům. Vyšetření ukázalo, že docházelo k zatajování a bagatelizování problémů a nedostatků při předcházejících startech.

Všechny lety raketoplánů byly zastaveny na téměř tři roky. Vedení NASA bylo odvoláno a na jejich místa přišla řada nových odborníků, aby už k takovým tragédiím nedocházelo…
 
Zdroje info: Budínský, Libor: Tragédie slavných, 2006, 30 let od havárie raketoplánu Challenger, 2016
 
Na našem webu jste si mohli také přečíst:
 
Princezna Tereza Bavorská našla způsob, jak se vyhnout sňatku. Stala se vědkyní, první s modrou krví!
Tragický příběh Clary Immerwahrové, vrstevnice Marie Curie
Marie-Anne Lavoisierová nedokázala zabránit smrti geniálního chemika

Reklama