Když rodiče promítají své sny do dětí, nevede to zpravidla k ničemu dobrému. Jen si vzpomeňte na šílená klání dětských miss, nebo zuřivé talentové soutěže. Naše čtenářka má problém s ambiciózním manželem, který chce mít ze syna velkého hudebního virtuosa.
Dohodnout se na koníčcích svých dětí je někdy složité. Paní Zuzana si vzala úspěšného muzikanta, který se rozhodl přivést jejich syna Viktora do ještě hvězdnějších výšin, než ve kterých se sám pohybuje. Hudební řemeslo se totiž u nich v rodině dědí...
Zuzanin příběh
Manžel je vynikající muzikant. Vlastně to byla hudba, díky níž jsme se seznámili a díky níž mě naprosto okouzlil. Věděla jsem, že spojím-li svůj život s ním, hudba v něm bude vždy hrát podstatnou úlohu, a byla jsem s tím smířená. Vlastně jsem byla víc než jen smířená, byla jsem hrdá na manželovy úspěchy, zbožňovala jsem a dodnes zbožňuji chodit na jeho koncerty a těšit se z každého jeho úspěchu. Muzika se stala společně s manželem neodmyslitelnou součástí mého života.
Jenže teď se hudby začínám bát. Mám totiž hrozný strach, aby neublížila mému synovi Viktorovi.
Syn už jako velmi malý klouček projevil hudební nadání, za což jsme byli oba s manželem moc vděční. Bylo krásné sledovat ho, jak poznává první noty, jak ho baví sedět u klavíru i foukat do flétničky. Byla jsem tak strašně šťastná, při pohledu do manželových očí plných hrdosti a otcovské pýchy na synově první veřejné přehrávce.
Jenže teď je Víťovi sedm a půl a má za sebou první třídu. Díky spolužákům se seznámil s obrovskou škálou volnočasových aktivit a rád by začal dělat i něco jiného než jen hudbu. Chtěl by hrát fotbal, ale zaujal ho i chovatelský kroužek.
Já si myslím, že je skvělé, když se zajímá o víc věcí, protože si tím rozšíří obzory a nebude tak úzce zaměřený. Hlavně jsem šťastná, že si sám vybral, co by ho mohlo bavit, a že nechce jen sedět u televize nebo počítače jako někteří jeho vrstevníci.
Jenže manžel je absolutně proti. Je skálopevně přesvědčený, že by se tím jen štěpila Viktorova pozornost a že by pro všechno ostatní neměl čas na hudbu, která je přece prioritou číslo jedna. Neustále mi také opakuje, jak je dnes rodičům vděčný, že ho za mlada nutili k nekonečným hodinám hry na klavír, protože bez nich by nedosáhl ani mizivých úspěchů a skončil jako automechanik.
Důležitější je přece krásné dětství
Všechny jeho argumenty chápu a uznávám, ale pro mě je přesto důležitější, aby můj syn prožil krásné dětství, než aby byl světoznámým virtuosem. Podle mě má ještě dost času na to, aby zjistil, co přesně chce v životě dělat a na co upnout svoji pozornost. Teprve tehdy, až si definitivně zvolí svoji cestu, budu ho v ní všemožně podporovat a motivovat. Ale zkrátka ho nechci tlačit nějakým směrem jen proto, aby naplnil otcovy sny a naděje. To mi vůči němu nepřijde ani trošku fér.
Jenže manželovi to nejsem schopna vysvětlit. Takže se teď pořád hádáme a nemůžeme se shodnout. Podle mě je kompromis už to, že hudba bude v jeho zálibách hrát tu nejdůležitější roli, a že jí bude věnovat nejvíce času, ale manžel striktně trvá na tom, že hudba musí být nejen hlavní, ale také jediná.
Už jsem se několikrát přistihla, jak lituji, že má Víťa hudební talent. Jak by nám teď bylo krásně, kdyby byl po mně a nedokázala zazpívat jediný čistý tón. Pak by se mohl věnovat čemukoli by jen chtěl a nikdo by si do něj nevkládal své ambice.
Pořád doufám, že se mi během prázdnin podaří manžela přesvědčit o nesmyslnosti jeho rozhodnutí, protože jinak vážně nevím, co bude. Jak mám jen Víťovi vysvětlit, proč ostatní kluci můžou chodit běhat za balonem, a on ne?
Vždyť manžel si vůbec neuvědomuje, že svým chováním může také nakrásně Viktorovi hudbu jednou pro vždy zprotivit. A to byla možná ta největší chyba.
Zuzana
Nový komentář
Komentáře
TAKY SI MYSLÍM ŽE HUDBA JAKO KONÍČEK BY STAČILA
Ať se manžel probere, v jaké žije době. Vyslechla jsem ve vlaku rozhovor dvou studentů konzervatoře o tom,jaké budou mít uplatnění. Hrozně moc by si přáli alespoň učit na ZUŠce, ale tam učitelé údajně přesluhují až někdy do semdesátky, aby drželi místa svým vnukům, učitelé na konzervatoři hrají na svatbách, aby si přivydělali, ten hoch říkal, že už ani dál jít nechce, že potřebuje peníze, tak půjde dělat, asi prý někam do skladu. Děvče škola baví a studuje na přání rodičů, kteří jí vše platí, ale taky budoucnost viděla černě. Podle mě je dobré, chodit do ZUŠ, ale mít pak ten nástroj eventuelně jako koníčka.
Určitě jak se říká" všeho s mírou".Ale kdyby rodiče děti nenutili,tak by jich plno nechodilo ani do školy.Já jsem si dětství užila,měla jsem volnou ruku.Nyní si myslím, že moji rodiče byli až moc liberální.Proto, já jsem svoje děti směrovala k tomu ,že musí mít dobré vzdělání.Syn chodil na klavír ,ale nebavilo ho to ,tak asi po dvou letech přestal ,začal chodit do kroužku elektrotechniky (dnes by to byla výpočetní technika,ale tehdy byĺy počítače na počátku) a to ho bavilo,byli dobrá parta a chodil tam celou základku a ještě na gymplu.Dcera zase chodila do dětského pěveckého sboru.A také tam vydržela ještě asi i dva roky na gymplu.Nemám ráda, když děti dělají buď moc věcí najednou a nebo u všeho vydrží dva měsíce.Když syn přišel s tím ,že ve druháku na vejšce přeruší školu a pojede do Indie,měl smůlu.Řekla jsem mu "až dodělá školu ,tak ať si jede kam chce,ale přerušovat nic nebude".Je pravda, že manžel mě do těchto věcí nemluvil.Většinou mě podpořil.
Rodiče se musí domluvit a také být objektivní vůči dítěti.Někdo dítě nutí do něčeho na co nemá.A některé děti by zase byly šikovné ,ale moc se jim nechce a ty se musí trochu popostrčit.Vidím to u staršího vnuka,dcera je také liberální matka a kluk je stále u počítače.Ven nejde,nesportuje,akorát si udělá věci do školy a to ještě kolikrát na poslední chvíli.U mě by mu to neprošlo.
gerda — #15 No,vidíš a to jsi doteď nevěděla,co?
______________________________________________
Ale kde je psáno,že chlapec,byť velmi talentovaný,se jednou tou muzikou bude živit?A dobře živit...ono takových nadaných tu běhá moc.Když chce člověk v jakémkoliv oboru dosáhnout špičky,nestačí být dobrý,nebo výborný.Musí být nejlepší! A zatím se skrývá neskutečná dřina a odříkání.O tom by mohla mluvit třeba řada vrcholových sportovců a přitom tam to bývá snad malinko lehčí,tak jdou ty jejich výkony změřit,spočítat,ale u hudby jde o pocity.
možná by stálo zato navštívit poradnu, aby to manželovi vysvětlil odborník..
Si rozumna matka
Skus dat manzelovi precitat knihu "Bojovy pokrik tigrej matky" (ci ako sa to asi vola po cesky - v anglictine je to Battle Hymn of the Tiger Mother), tam su myslim opisane trochu podobne scenky aj to, ako sa pisatelkine druha dcera nakoniec voci drezure svojej matky vzburila a matka vdaka tom paradoxne neskor zmenila pristup a svoje nazory na vychovu (aj ked ja som celu tu knihu necitala, len take najpublikovanejsie uryvky, takze toto info mam len z druhej ruky, teda uz z publikovanych clankov).
peetrax — #20 asi tak. Průměrný absolvent konzervatoře dneska musí mít velkou kliku nebo spíš velmi dobré známosti, aby se upíchnul jaku učitel v ZUŠce (vím velice dobře, o čem mluvím). Znám spoustu konzervatoristů, kteří dělají ve fabrice. A např. členové filharmonií? Krásná profese - ale vždy je tu možnost, že orchestr vypíše nový konkurs a ředitel prostě vezme někoho lepšího, mladšího... O to víc mě šokují rodiče, kteří podporují své hudebně podprůměrně nadané a líné dítko jdoucí na konzervatoř (což jsem také zažila).
OlgaMarie — #17 ruku na srdce - kolik je absolventů konzervatoří a hudebních fakult a kolik se jich tím uživí? Neřku-li na takové úrovni, aby mohli koncertovat? Dělání krásna inkaso nezaplatí, obávám se.
Altamora — #18 Reagovala jsem jen na skepsi vůči konzervatoři.
OlgaMarie — #17 Kolik z nás pozná, jestli skladbu dokonaleji zahrál Hudeček nebo Šporcl? Umění v životě potřebujeme, bez něho by byl náš život plošší. Masy potřebují i šoubiznys, včetně toho sportovního. Výchova gladiátorů od útlého věku se mi nelíbí. Chlapce s krásným hlasem už taky nekastrujeme před pubertou, abychom si užili krásného zpěvu. Jednostrannost je nebezpečná a nezdravá. Ač sport nemám ráda ani na dívání, ani na provozování, stejně souhlasím se Zuzanou, že kromě hudby by si měl její syn najít kamarády i mimo hudebku. Ostatně, úspěšnější v každém oboru jsou ti sociálně zdatnější. Zavřený doma při cvičení na hudební nástroj moc sociální zdatnosti nezíská.
phoebe24 — #12 S tou konzervatoří bych to tak černě neviděla. S povoláváními, které momentálně uživí, se to mění. Jsou období, kdy uživí muzika a jiná, kde je poptávka po zednících.
Kdo by nám dělal na světě krásno, když nebudou umělci?
gerda — #15 lenig myslela smysluplné ... ale ještě ke článku. Krásné dětství má dítě jen tehdy, když si ho může prožít a ne PROTRPĚT.
lenig — #14 Smyslné??
já jsem děti nechávala, aby dělaly to, co je baví. Jen u toho měly vydržet aspoň pár měsíců a ne jen dní....Dělaly karate, judo, pink-ponk, turisťák, dcera potom hrála na harmonium a na kytaru a syn se dal k záchranářům.....to jsem brala jako opravdu smyslné kroužky
Pokud dítě hraje na klavír zkusila bych argumentovat tím, že věčné sezení u klavíru ničí páteř a že by se měl věnovat i nějakému sportu. Třeba po dohodě s dětským lékařem.
Jít studovat hudbu je v dnešní době veliké riziko. Pokud dítě nemá mimořádné nadání, chuť k hudbě a pevnou vůli cvičit, vůbec bych ho nenutila. Naše dcera má nadání nadprůměrné, ale civičit se jí na klarinet moc nechce. Její učitel jí pravidelně podsouvá myšlenku, že by měla jít na konzervatoř. Holka je v tercii na osmiletém gymplu a kromě klarinetu tancuje (což jí baví víc). Kdyby šla na konzervatoř, nenaučí se cizí jazyky tak dobře jako na gymplu a vůbec její všeobecné vzdělání bude na tak nízké úrovni, že kdyby chtěla po maturitě změnit obor, nebude mít šanci. Pracovních míst pro absolventy konzervatoře ubývá a na pracáku je toto vzdělání téměř bezcenné.
Souhlasím s TTT. Jen bych synovi pomohla vybrat takový kroužek, který mu nebude ničit ruce. Ty jsou pro muzikanta přece jen velmi důležité. Václav Hudeček sice musel cvičit na housle, ale kromě toho se věnoval i jiným klukovským aktivitám. Tenkrát rodiče nebývali ještě tak zaslepení a zaměření na výkon.
Od kdy musí schvalovat kroužek oba rodiče? Pochybuji, že otec vozí syna na kroužky a z kroužků domů. Nechala bych hádek, syna zapsala na nějaký sport a kdyby se otec ptal, oznámila bych mu to jednoduchými oznamovacími větami, aby to pochopil i jeho umělecký mozek. To, že je dobrý v hudbě neznamená, že bude dobrý i ve výchově.
Ono to bohužel tak je, že všichni veliákni ať v hodbě nebo sportu se k tomu dostali tak, že je rodiče na tom jednom zájmu dřeli z kůže. Stejně jako Paganini kdysi řekl, že si nemyslí že je hudební génius jen cvičí 10 hodin deně.
Takže je to o tom, jestli pro něj chce máma hezké dětství a průměrnou budoucnost, nebo těžký dril a zářnou kariéru. Obojí pro něj může dopadnout buď dobře nebo špatně. Do budoucnosti nikdo nevidí.
Můj manžel třeba rodičům vyčítá, že ho nidky nenutili do žádného ksoužku, ať už sportovního nebo jiného. Prostě mu aspoň nějaké dovednosti které ve škole dítě nezíská v dospělosti hodně chybí. Ale jako dítě byl spokojený s tím, že neměl další povinosti.
Já jako malá klavír nenáviděla a teď je mi líto, že v našem novém bytě na něj není místo, tak mám aspoň kytaru, flétny (lehce upravené naším hafanem - si se taky chtěla naučit hrát
) a zvažuju koupi jeté tahací harmoniky.
každá jednostrannost je špatná. Nucení k ničemu dobrému nepovede, až Viktor povyroste a získá rozhled jak to chodí jinde, vzepře se a housličky tátovi omlátí o hlavu (případně mu přibouchne prsty do klavíru).