Ačkoli se chtěla věnovat figurální tvorbě, otec ji přesvědčil, aby se zaměřila na krajinomalbu. Přece jen malovat ženské či dokonce mužské akty bylo pro ženu té doby nepřípustné. Amálie se narodila v roce 1817 na Starém Městě, a když v roce 1920 zemřela její tehdy pětiletá sestra Gabriela, rázem byla nejstarším dítětem, a to ji celoživotně poznamenalo. Brzy do rodiny přibyl ještě bratr Josef a o pár let později i další chlapec Quido. Všechny Mánesovy děti prý malovaly ještě dřív, než se naučily číst a psát, A zatímco Josef a později i Quido směli malbu studovat, neméně nadaná Amálie tuto možnost nedostala. Vždyť se narodila jako děvče, a tak svůj talent mohla rozvíjet u svého otce, který podobně jako i jeho bratr Václav vyučoval na pražské Akademii.

V roce 1843 však otec náhle zemřel a rodina byla nucena se přestěhovat z krásného služebního bytu ve Šternberském paláci na Hradčanech do mnohem menšího ve Spálené ulici. Vedení domácnosti za tehdy už nemocnou matku převzala Amálie, která se stala prakticky hlavou rodiny. Starala se o své dva totálně nepraktické bratry a neustále řešila peníze, kterých nebylo u Mánesů ani dříve dost, ale teď se rodina dostala na finanční dno. Josefovy ani Quidovy obrazy příliš nevynášely.

Po otcově smrti Amálie převzala část otcových kurzů kreslení, později si otevřela svou vlastní soukromou malířskou školu pro paní a dívky ze šlechtických a měšťanských rodin. Chodit do „malování“ bylo tehdy v těchto kruzích stejně samozřejmé jako učit se hrát na klavír. Mezi Amáliiny žačky patřily Márinka i Libuška Riegrovy, vnučky Františka Palackého, jejich velká kamarádka Aninka Lauremannová, známá později pod pseudonymem Felix Téver, Renáta Tyršová nebo také Zdenka Braunerová, která se pak malířství věnovala profesionálně. Žákyně, některé méně, jiné více nadané, Amálii zbožňovaly. Těšily se nejen na výuku malování, ale svěřovaly jí i svá tajemství. Amálie i nadále docházela přímo do šlechtických rodin. Nesmírně ji to vyčerpávalo, ale honoráře, které tolik potřebovala pro chod domácnosti, jí to vynahrazovaly.

Foto: Wikipedia

Na vlastní malování neměla čas. Když přece jen vyšetřila nějaký ten den pro sebe, sbalila malířský stojan a plátna třeba ve čtyři ráno a vypravila se do přírody. Nejraději malovala lesy, tůně a studánky, ale také květinová či ovocná zátiší. Je obdivuhodné, že při své vytíženosti zanechala padesát pět akvarelů a šest olejů.
Měla smůlu, že se narodila, podobně jako třeba Božena Němcová, do nesprávné doby, takže se ani nedočkala své vlastní výstavy. Ta se uskutečnila až v roce 1934, tedy jednapadesát let po malířčině smrti.

V mládí byla Amálie velmi pohledná žena. Přestože měla několik nápadníků a sochař Václav Levý ji dokonce požádal o ruku, Amálie ho odmítla a nikdy se neprovdala. Svůj talent a všechen čas vynaložila na umělecký rozvoj svých bratrů, kteří o existenčních problémech rodiny neměli tušení. Prostě je to nezajímalo.

Foto: Wikipedia

V roce 1846 přišla do domácnosti Mánesových jako služebná tehdy dvaadvacetiletá Františka Šťovíčková, která pocházela z Kňovic u Sedlčan. Byla nejen pracovitá, ale taky velmi hezká, a tak se není čemu divit, že k ní Josef, který se po určité době vrátil z Mnichova, zahořel. City byly oboustranné, i když milenci se hned nestali, dlouho byl jejich vztah platonický. Když v létě 1849 doprovázela Amálie nemocnou matku do lázní a Quido odjel malovat do Bavorska, zůstal Josef s Františkou v bytě sám. Tehdy ji prý přemluvil, aby mu stála modelem. Moc mu to asi nedalo práce, sám byl v té době fešák. A tak kromě malování došlo i na milování…

Foto: Wikipedia

Po návratu zbytku rodiny svůj vztah pochopitelně tajili. Ten ale nezůstal bez následků. Když to Františka zjistila a s pláčem Josefovi sdělila, ten ji ujistil, že se s ní ožení a o ni i dítě se postará. Ale jak? Sám skoro nevydělával a Františka byla chudá. Nejhůř to nesla Josefova matka a zejména Amálie. Co tomu řekne okolí, že má dítě se služkou? Chce zahodit svůj talent? To se jí teda odvděčil za její péči! Amálie prostě těhotnou Františku vyhnala a Josef se jí přes protesty nedokázal vzepřít. Zachoval se zbaběle, i když se sám před sebou styděl. Svěřil se svému příteli hraběti Silva-Taroucovi. Ten mu nabídl, aby přijel zapomenout na jeho zámek Čechy pod Kosířem. A tam zbabělý Josef Mánes zůstal víc než rok.

V březnu 1850, kdy se Františčina dcera, která dostala jméno po otci Josefína, narodila, se nikdo nic nedozvěděl a „čest Mánesovy rodiny byla zachráněna“. A Amálie byla přesvědčena, že udělala správnou věc. Když totiž umíral její otec, musela mu slíbit, že pohlídá, aby její bratři zůstali svobodní. Že by jim případné manželství mohlo brzdit jejich tvůrčí rozlet.

Jestli se Josef Mánes někdy v budoucnu setkal s Františkou a jejich společnou dcerou Josefínou, není známo. Jisté ale je, že na ni nezapomněl a už se nikdy takto osudově nezamiloval. Zamilovat se do svých šlechtických objektů mohl tak jedině platonicky, a tak občas vyhledával nevěstince. Není vyloučeno, že si tam přivodil syfilidu.

Foto: Wikipedia/ Josefína – je na portrétu Mánesova láska Františka Šťovíčková?

Mánesův nejkrásnější portrét nese název Josefína. Kdo je ona kyprá žena barokních rozměrů na obraze? Dcera Josefína to být nemůže. Obraz vznikl přibližně v roce 1855, to jí bylo pouhých pět let. Mohla to být její matka Františka? To vyloučeno, ale ani potvrzeno není. Dodnes tuto záhadu kunsthistorikové nevyluštili. Díky atmosféře se obrazu říká „česká Mona Lisa“. Usmívá se stejně záhadně jako ta Leonardova. Jedno je ale jisté  - Josef Mánes měl k tomuto obrazu mimořádně silný citový vztah. Nikdy ho neprodal.

Když v roce 1852 zemřela těžce nemocná paní Mánesová, nic se pro malířské trio jejích dětí nezměnilo na dalších patnáct let. O vše se nadále starala Amálie, jen se postupně zhoršovalo Josefovo zdraví. Nejspíš to byl následek postupující a neléčené syfilidy. Na jaře 1870 byl malíř v tak bídném stavu, že se rozhodl český podnikatel a Mánesův mecenáš Vojtěch Lanna zaplatit malíři pobyt v Římě. Myslel to s ním dobře a doufal v pozitivní změnu. Bohužel opak byl pravdou, Josefa v Římě potkávala jedna pohroma za druhou, takže pro něj musela nakonec Amálie přijet. Situace se nezlepšila ani v Čechách, Josef Mánes zemřel v jednapadesáti letech v roce 1871. Poté se Amálie stejně obětavě starala o mladšího bratra Quida, i když k němu neměla tak blízký vztah jako k Josefovi.

Když i on v roce 1880 zemřel, zůstala Amálie sama, vyčerpaná a nemocná. Přestala chodit do společnosti, na všechno rezignovala a čekala na smrt. Ta si pro ni přišla v roce 1883…

 
Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama