Poslala nám čtenářka...

Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje.

Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu. A taky jsem se chtěla vytáhnout…

Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci. Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách vypadaly jako andílci. Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.

Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: „Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu.“ Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. „Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela.“

Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.

Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa.

Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách. Když mi stud dovolil zvednout oči k panu „Nejvyššímu“, byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu „šlichtu“ snědl a ještě zdvořile poděkoval.

Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.

Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí.
Šéf prý to líčil na poradě takhle: „Zazvoním, otevřou se dveře, a než stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání – asi abych paní domu neupatlal ubrus – polívkovou lžíci – nejspíš abych si příborem neublížil – a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi! Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!“

Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby – když u nás obědvali – neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor! Prostírání s kačenkou by nebylo? A už od dveří řvali: „Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!“

Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.

kominice

 

Reklama