Narodila se v roce 1868 na předměstí Paříže, ale v jejích pěti letech se rodina přestěhovala do Ixellu v blízkosti Bruselu. Rodiče vychovávali Alexandru přísně. Možná až příliš. Možná proto se u ní objevila ta touha po svobodě. V patnácti letech začala studovat hudbu a seznámila se s okultními vědami. V sedmnácti letech pak odešla z domova znovu. Cestovala sama přes Alpy k italským jezerům. Rodinu pořádně vyděsila. Zoufalá matka ji objevila až na břehu jezera Lago di Maggiore zcela bez peněz.

648adaa3986e8blobid0.png
Foto: Alexandra v roce 1886
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Po návratu pokračovala ve studiu v Bruselu a v Londýně, kde byla představena Heleně Blavatské, zakladatelce Theosofické společnosti, jejíž ezoterické myšlenky měly na Alexandru velký vliv. Jakmile dosáhla v roce 1889 plnoletosti, opustila své rodiče a usadila se v Paříži. Už dříve ji zaujal buddhismus, a tak začala navštěvovat na Sorbonně kurzy východní filozofie a jazyků.

Díky nečekanému dědictví po své kmotře si mohla konečně splnit svůj sen – odjet na Ceylon a do Indie, kde zůstala celý rok. V Madrasu bylo sídlo Theosofické společnosti, jejíž myšlenky jí byly blízké. V té době tam začala studovat sanskrt a jógu. Zůstala by déle, ale došly jí finance, což ji přinutilo k návratu. Na kariéru zpěvačky v Paříži už dávno rezignovala, ale místo v městské opeře v Tunisu přijala.

A tady se seznámila s Philippem Néelem, který tu pracoval jako hlavní inženýr francouzských železnic v severní Africe. V roce 1904 se za něj provdala. Protože byla cestováním doslova posedlá, umožnil jí manžel odjet znovu na Východ. Slíbila mu, že se vrátí za osmnáct měsíců. Jenže na cestách zůstala dlouhých čtrnáct let! Manžel po celou dobu financoval všechny její cesty. Nikdy se nerozvedli, i když spolu prakticky nežili.

Protože v Evropě zuřila první světová válka, vydala se Alexandra na cestu do Japonska. Tady se náhodně setkala s mužem, který v převleku čínského lékaře navštívil Lhasu, zakázané město v srdci Tibetu, kam neměli cizinci přístup. To ji inspirovalo! Musí Lhasu také navštívit! Na cestu se pečlivě připravovala dva roky. Spolu s Aphurem Yongdenem, s nímž ji spojilo velké přátelství a který se později stal Alexandřiným adoptivním synem, se oba přestěhovali do jeskynní poustevny v horách, téměř na hranicích Tibetu, kde žili v extrémních podmínkách ve výšce 3900 m.

648adb7748ea3blobid0.png
Foto: Alexandra David-Néelová (uprostřed) a průvodce Yongden před vstupem do Potaly v roce 1924
Histoire d'Alexandra David-Neel, Public domain, via Wikimedia Commons

V jeskyni se Alexandra učila tibetsky, meditovala, studovala telepatii. Do Lhasy pak společně doputovali v roce 1924 převlečení za žebračku a mnicha a vmísili se do davu poutníků přicházejících na velký modlitební festival. Přímou cestou by to bylo mnohem kratší, ale dvakrát byli poznáni a museli své plány změnit. Cestovali pěšky, na koni nebo na nosítkách. Ve Lhase strávili dva měsíce. Po celou dobu se museli chovat nenápadně, aby nebyli poznáni. Stejně ale nakonec byli odhaleni a ještě před zatčením se jim podařilo Lhasu zavčas opustit. Na vině byla Alexandřina na tamější poměry přílišná čistota, čímž na sebe upozornila. O tomto pobytu informoval tisk po celém světě včetně, objevil se i na titulní straně deníku Times. Alexandra ji pak popsala ve své nejznámější knize O žebrácké holi do svatého města.


Alexandra-David-Neel-et-le-Lama-Aphur-Yongden-au-Tibet.jpg
Foto: Alexandra a Aphur Yongden v Tibetu
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Po návratu do Evropy se i s Aphurem Yongdenem usadila v Digne v Provence. O svých cestách vydala mnoho knih a rovněž uspořádala přednáškové turné po Evropě. Knížky psala ve francouzštině i v angličtině. Na poslední velkou cestu se s Aphurem vypravili v roce 1937, kdy bylo Alexandře už 69 let! Cestovali přes Sovětský svaz transsibiřskou magistrálou až do Číny a po Číně prakticky po celou dobu druhé světové války. Tehdy dostala Alexandra zprávu, že její manžel Philipp Néel, který ji i v té době finančně podporoval, ve Francii zemřel. Nebylo to snadné, došly jim peníze a v zemi řádily nemoci a hladomor. Přežili! Po válce se vrátili do Provence a Alexandra pokračovala v sepisování cestovatelských memoárů. Napsala na třicet knih, v nichž zachytila téměř neuvěřitelné příběhy. Čtenáře ale ujišťovala o jejich pravdivosti.

648ada47d1d43obrazek.png
Foto: Alexandra David-Néelová. 1933
Preus museum, CC BY 2.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/2.0>, via Wikimedia Commons

Milovala hory až do pozdního věku, nicméně do Himalájí si už netroufala, a tak se vydala s Aphurem v roce 1950 alespoň na své poslední dobrodružství do Alp. Dlouho tam nepobyla, její zhoršující revmatismus jí to nedovolil. To jí už bylo 82 let! Když pak o pět let později zemřel její adoptivní syn Aphur Yongden, nesla to těžce.

Dostalo se í i řady ocenění. Zeměpisná společnost v Paříži jí udělila zlatou medaili za informace o dosud neprobádaném Tibetu. Krátce před svou smrtí se pak stala rytířkou Řádu čestné legie. Zemřela v roce 1969 pár dní před svými 101. narozeninami. A to prý na své sté narozeniny požádala o prodloužení pasu. Co kdyby snad chtěla ještě někam vyrazit…

Zdroj info: Pasqualetti Johnson Chiara: Nejvlivnější ženy naší doby, 2018, Wikipedie – fr.

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama