Foto: Profimedia

O uzavření oblasti se manželé dozvěděli ráno po puštění rádia a posléze si informaci ověřili v televizi. „Život ve městě se zastavil. Pracující se nedostali za prací mimo karanténu, lékaři, co nejsou od nás se nedostali do ordinací a místní lékaři ordinace zase kvůli nedostatku ochranných pomůcek neotevřeli. Přestala fungovat autobusová doprava a vlak Olomouc – Šumperk uničovským nádražím jen projížděl, ale nezastavoval,“ popisuje Alena změnu života v obci.

Ta bydlí s manželem v domě na poměrně frekventované ulici. Podle jejích slov na ní po vyhlášení karantény auta skoro nejezdila a jen sem tam prošel někdo s rouškou. Vzhledem k rizikovému věku manželů i tomu, že Alena má sníženou imunitu, se oba báli vycházet, a tak seděli poctivě doma a sledovali aktuální informace, které sdílel starosta na Facebooku. Nákupy jim dvakrát týdně zajišťovala dcera.  

V postižené oblasti se strhla vlna solidarity. „Kdo uměl šít, dal se do šití roušek, ty nám společně s dezinfekcí posílali i z ostatních měst. Přivezli dokonce i zásilku ovoce, která byla rozdělená mezi pečovatelskou službu, charitu a domov důchodců nebo krmivo pro mazlíčky, které putovalo do útulku. Městu přispěli i někteří podnikatelé a sportovci odchovaní v Uničově,“ říká Alena. Podle ní se lidé v uzavřeném Uničově chovali ukázněně, většinou zodpovědně, byli k sobě vstřícnější a společně čekali na konec karantény. Ten přišel v neděli 29. března. 

„Dozvěděli jsme se to v neděli odpoledne a naše vězení bylo slavnostně ukončeno v 19:00 státní hymnou. Starosta odtroubil fanfáru z ochozu radnice a snad každou větší ulicí projela spanilá jízda IZS – hasiči, policisté, sanitky a v čele byl starosta s praporem. Bylo to opravdu dojemné,“ uzavírá Alena. Prakticky se toho pro ni ovšem po skončení karantény moc nezměnilo. Kvůli šíření viru dál raději nevychází. 

Reklama