Alena Gajdušková: „Naši předkové to měli dokonale vymyšlené“

Jméno Aleny Gajduškové vám asi nic neříká, jako nic neříkalo mě, dokud jsem si nepřivoněla k mýdlu její výroby. Je až symbolické, jak mě ta prostá růžová vůně připomínající časy našich babiček přivedla k ženě, která si s nimi moudrostí a životním stylem v ničem nezadá. Letité zkušenosti našich předků spojené s láskou k „rodné hroudě“ se pro ni a její rodinu staly velkou inspirací, když se rozhodli pro život na venkově.  

Na začátku bylo sice mýdlo, ale nakonec jsme o něj jen letmo „zavadily“, témata našeho rozhovoru byla mnohem obšírnější. Točila se kolem všeho, co ženy zajímá. Začaly jsme zahradou, nemohla chybět zvířata, prošly jsme domem, probraly vztahy, děti, chod domácnosti, prostě všechno, co se vešlo do dvou příjemně strávených hodin, o které jsem rodinu Gajduškových „okradla“.  A vy se k našemu rozhovoru můžete připojit alespoň dodatečně.

Dnes se mladí lidé spíš stěhují do měst, nebo do jejich blízkosti, vy jste udělali pravý opak a vyměnili jste „pohodlí“ velkého města za dřinu na zchátralém statku v malé vesnici. Co vás k tomu vedlo?
Ve městě jsme žili kvůli možnosti bydlení, ale oba nás to vždycky táhlo na venkov. A když se nám narodily děti, naše rozhodnutí odejít to ještě posílilo. Bydleli jsme v centru Plzně, a když jsme chtěli  na čerstvý vzduch, museli jsme odjet za město do lesa. Přemisťovat se takhle každý den, nám přišlo nesmyslné, a tak jsme se začali porozhlížet po nějakém pěkném starém domečku. Jednou jsme jeli přes Kramolín (u Nepomuka), a tohle stavení nám padlo do oka. Byla to vyloženě srdeční záležitost. Máme rádi staré domy. Během roku se nám ho podařilo koupit. Už tu bydlíme 13 let a postupně to rekonstruujeme.

Žijete tady podobným způsobem jako naši předkové. Zachovali jste původní zahradu s místními druhy dřevin a rostlin, chováte hospodářská zvířata...dalo by se říct, že jste potravinově soběstační?
To zatím bohužel ne, ale snažíme se maximálně využívat zdroje, které nám nabízí naše zahrada a okolí. Když chcete zdravé jídlo, je optimální, když se o to postaráte sami. Zpracováváme veškerou úrodu, pěstujeme zeleninu, brambory, chováme ovce, které nám dávají maso a vlnu, máme krávu, slepice. Letos jsme si kvůli slimákům pořídili kachny (indické běžce), které žerou i mandelinky.

A samozřejmě máme i zvířata pro radost. Dva psy, spoustu koček, morčata a čtyři koně. Náš způsob života hodně souvisí s tím, že jsme se v loňském roce zařadili do sítě ukázkových permakulturních projektů, protože bychom se rádi s podobně smýšlejícími lidmi podělili o zkušenosti.

To zní přímo idylicky a přiznám se, že vám i trochu závidím. Jenomže za tím vším se skrývá spousta práce. Musíte být doma a „makat“ od nevidím do nevidím.
Máte pravdu, není to pro každého, ale nás to strašně baví. Kromě toho, že víte, co jíte, rozhodně nepotřebujete žádné „fitko“. Místo železa můžete zvedat kameny a stavět třeba zídku. A navíc díky únavě netrpíme nespavostí. (smích)

Zatímco si tady povídáme, pochutnávám se na vynikajícím ostružinovém čaji, křupavé domácí bagetě a domácím balkánském sýru. To jste se musela někde naučit…
Hodně jsem podědila po své babičce, která nejen výborně vařila, pekla a zavařovala, ale hlavně znala dobře bylinky. Když jsem byla malá, pamatuji si, jak za ní chodili lidé s různými neduhy a bolístkami a ona jim vždycky dokázala poradit. Na všechno měla nějakou bylinku. A mně to už tenkrát vrtalo hlavou a mnoho věcí v ní zůstalo. Už od dětství vím, že ty nejobyčejnější věci můžou být dobré. I proto si sama peču chleba z vlastního kvásku, a snažím se především kupovat základní potraviny. Dlouhá léta sbírám staré kuchařky a receptáře, takže mám z čeho vybírat. Ale hranolky si občas dáme taky :-).

K životu jsou potřeba peníze. Živíte se navrhováním především přírodních zahrad, pořádáte semináře a kurzy. Vaše znalosti pochází nejen z praxe, ale máte i patřičné vzdělání
Studovala jsem obor Trvale udržitelný systém hospodaření v krajině a krajinou ekologii. A permakultura se stala tématem mých absolventských prací. Když jsem se tím začala víc zabývat, došlo mi, že to vlastně děláme celý život. Naučit se využívat zdrojů, které se nám nabízí a umět si s nimi poradit. A to se týká všech oblastí našeho života. Ušít dětem kabát, uplést svetr, ale také zužitkovat plodiny, které vypěstujeme, nebo utrhneme v přírodě.  A hodně důležité je i hospodaření s vodou. Srážky jsou objemově stejné, ale jinak rozložené. Na jaře je vody přebytek a v létě nedostatek a tak je potřeba vymyslet, jak vláhu zachytit, aby se nám dostávala i v době sucha. Proto stavíme rybníčky a nádrže, abychom v létě měli čím zalévat. V rámci seminářů a kursů předáváme právě tyto praktické dovednosti.

Občas musíte trpět, když vidíte české zahrady. Mockrát jsem tohle téma probírala s našimi čtenářkami a shodly jsme se na tom, že se dnes zahrady „plundrují“ a mění se v golfová hřiště.
Myslím, že lidé rádi podléhají módním trendům. Dnes je pěstování zeleniny doma přežitek a pomalu neslušná věc. Proč bych se lopotila s motyčkou, když si ty ředkvičky za pár korun koupím v supermarketu! Ale nikdo se už nezamyslí nad tím, odkud zelenina pochází, nehledě na to, že doma vypěstovaná má nesrovnatelně lepší chuť.

To máte stejné jako s jablky ze zahrady. Když uděláte štrůdl z „koženáčů“, už nebudete chtít jiný. Naši předkové to měli dokonale vymyšlené. Zimní odrůdy na uskladnění, raná jablka na přímou spotřebu, padanky dali zvířatům, nebo je zužitkovali třeba na křížaly. Pak byly odrůdy vhodné na moštování, nebo na kuchyňskou úpravu. A to se netýká jen stromů, keřů, ale i kytek. „Staré“ původní odrůdy mají tu výhodu, že jsou zvyklé na místní podmínky, a většinou prospívají i bez mimořádné péče.

Takže proč nahrazovat věci, které fungují něčím složitým a drahým? Já sama jsem dobrovolníkem české společnosti Gengel, (svůj název dostala po staré krajové odrůdě ječmene), pomáhám uchovávat a množit různé plodiny.

Kdybychom všichni ze svých zahrad odstranili původní druhy a nahradili jen těmi, co se nám líbí, byly by nenávratně ztraceny. A to by byla velká škoda.

To ale není váš případ. Dokonce si sama vyrábíte bylinnou kosmetiku podle starých receptur, která je 100% přírodní. Proč ji třeba neprodáváte? Musel by o ni být zájem
Výroba kosmetiky je takovým mým koníčkem, ale dělat ji tzv. ve velkém je díky složité legislativě takřka nemožné. A tak ji mám jen pro vlastní využití a třeba jako dárečky pro přátele.

Naše doba je strašně přechemizovaná a myslím, že v mnoha případech je to úplně zbytečné. Proč umývat podlahu chemickými přípravky, které pak v důsledku ničí přírodu a postupně i naše zdraví, když to jde stejně dobře horkou vodou? Proč konzervovat dřevo lakem, když to jde lněnou fermeží? A tak bych mohla jmenovat dál a dál...I v tom si beru příklad z babičky.

Moc se mi líbí, jak restaurujete dům. Je na něm vidět, co je nové a co původní, přesto to k sobě výborně ladí. Máte výtvarný cit. Ten dům na vás prostě čekal a nemohl dostat lepší obyvatele.
Děkuji za chválu. Naštěstí máme s manželem podobný vkus a většinou se shodneme. Je spousta hezkých věcí a stylů. Dnes je v módě třeba styl Provence, který se nám také líbí, ale držet se ho do bezvědomí, je podle mě špatně. Jsme přece v Čechách. V bazarech, ve stodolách a na půdách se dají najít doslova poklady. Máme tady věci z počátku dvacátého století, ale proč mezi nimi nemít hrnky z 60. let, když se mi líbí? Je to přirozené, civilní a jsme to my. Třeba v kuchyni zařízené převážně starým nábytkem, máme moderní kamna, která se tam svým designem hodí.

To máte pravdu. Vytopíte jimi celý dům?
Topíme jenom v obytné kuchyni a teplo pouštíme do koupelny. Pak máme ještě jedna kamna v dětském pokoji, která částečně ohřejí i ložnici, kde nejsou kamna vůbec. Když jsou venku velké mrazy, dosáhneme tam i úctyhodných čtyř stupňů nad nulou. Ale za celou tu dobu, co tady bydlíme, jsme prakticky neměli rýmu. A když je opravdu extrémní zima, máme ovčí kožešinu, vlněné ponožky, teplé pyžamo a peřiny. A když je úplně nejhůř, naplním petku horkou vodou a ta nám udrží teplo až do rána.

Když jste se sem stěhovali, byly vaše děti ještě hodně malé. Co bylo v těch počátcích nejtěžší?
Trošku byl problém s terénem, jsou tady všude schody, a když byly děti v batolecím věku, musely se hodně hlídat. Nebo horká kamna. Ale naštěstí se jim nikdy nic nestalo, protože na ně byly zvyklé od malička a naučily se je respektovat. A pak takové běžné provozní záležitosti, jako nošení vody v konvích, protože jsme neměli vodovod, ani koupelnu. Ale časem si vytvoříte systém. Jinak to nedělaly ani naše babičky. Měly v kuchyni konve s vodou a také s ní víc šetřily.

Dnes už tady výrazný rozdíl oproti městskému bytu není, dokonce mám myčku a automatickou pračku (smích).

Zůstaňme ještě chvilku u vašich dětí. Máte dvě dcery a syna. Dnes už se o sebe umí postarat a život na venkově jim určitě svědčí. Ale myslí si to také? Nemají pocit, že jim tady něco chybí? Přece jenom městský život nabízí spoustu „lákadel“ a děti chtějí být ve společnosti vrstevníků
Prostřední dcera se netají tím, že až bude plnoletá, odejde do Plzně. Nejstarší studuje zemědělku, baví jí to a chtěla by se stát zootechničkou, takže život na venkově jí evidentně nevadí. Tady jí to baví, ale o své budoucnosti moc nemluví, a nejmladší syn tady s námi chce zůstat, ale zatím to beru s rezervou. Je ještě malý a chce být s rodiči.

Nikoho nebudeme nutit, aby s námi zůstal. Můžou odejít a zase se časem vrátit. Necháme to na nich.

V každém případě budou mít na co vzpomínat
Život na vesnici jim dal něco, co se jim může vždycky hodit. Přinejmenším je naučil samostatnosti.  Můžeme klidně odjet a nechat je hospodařit. Umí se postarat o topení, zaopatřit zvířata a udělat si jednoduché jídlo. I když nepopírám, že byly i perné chvilky.  Odjeli jsme s manželem do Rakouska a nejstarší (bylo jí tenkrát 16) to měla celé na starost. Volala, že utekli koně k sousedům a neví, co má dělat. Pochytej je a odveď domů, my ti nijak nepomůžeme. Byli jsme z toho na nervy, ale děti daly hlavy dohromady a podařilo se jim koně odvést. Pochopily, že jsou na jedné lodi a musí táhnout za jeden provaz. A to je zkušenost, která je k nezaplacení. Když si dokážou poradit se situací, která je v tu chvíli nad jejich síly, může je to jen posílit. V budoucnu si budou víc věřit.

Zažíváme tady věci, které nejsou vždy příjemné, ale zatím jsme je vždycky ustáli. A to je strašně důležité.

Takové příhody musí stmelovat a posilovat celou rodinu a držet ji pohromadě…
Sice to zní idylicky, ale v podstatě to tak je. Ono vám totiž nic jiného nezbývá.

Hádáte se někdy?
Spíš jen o takové provozní věci. Navzdory tomu, že jsme s manželem oba berani a všichni nám prorokovali, že to spolu nevydržíme déle než pár měsíců, jsme spolu přes dvacet let.

Měla jste přece jenom někdy chuť utéct zpátky do města?
A víte, že jo? Ono to zvenčí vypadá idylicky, ale občas se stane, že to na vás padne a říkáte si, že to nedostavíte, nebo když to dostavíte, že si to neužijete. Přináší to starosti a ne vždy to jde tak, jak si představujete. Ale zase je dobře, že se s manželem podporujeme. Když to chytne mě, tak mě podrží a zase naopak. Koneckonců, kdyby to byl býval můj nápad odejít z města, a manžel mi řekl: „Vidíš, co jsem ti tenkrát říkal“, tak by to bylo asi špatně. V naší situaci musíme být spokojeni oba dva.

V dnešní době je na venkově jedním z největších problémů najít dobré zaměstnání. Z tohoto důvodu je hodně párů, které žily v našem okolí, už zpátky ve městě.
Nám se podařilo složit příjem rodiny z více zdrojů: mimo zmiňovaných přednášek a učení na kursech (permakultura, přírodní kosmetika) a návrhů zahrad jsme zařazeni v databázi různých organizací nabízejících ekologickou výchovu nejen pro žáky základních škol, spolupracujeme s Místní akční skupinou, nabízíme semínka i sazenice planých, léčivých a kuchyňských bylin.

Od loňského roku provozujeme i bytovou restauraci, ve které hostům nabízíme pokrmy pokud možno z našich a místních surovin. Do budoucna počítáme i s nějakým ubytováním...

I to je jedna z tváří permakultury, protože nás dokáže uživit místo, kde žijeme, naše fyzická práce a dovednosti, kterých jsme nabyli. Dopracovat se do dnešního stavu ale rozhodně nebylo jednoduché.

Nakonec zjistíte, že v životě je nejdůležitější vaše spokojenost. A ta nezávisí na tom, jestli máte na kontě miliony, ale na vašem rozpoložení. I v tom se můžeme učit od našich předků.
Mám pocit, že byli spokojenější a vyrovnanější. My máme mnohem víc strachu, protože toho víc víme a máme víc informací, doba se mění velmi rychle. Je otázka, jestli nám to přináší víc štěstí.

Všechno je věcí priorit. Uvědomit si, co chceme a pak si za tím jít.

Děkuji vám za moudrá slova a krásný rozhovor

Pokud vás, milé čtenářky, toto povídání zaujalo a rády byste se dozvěděly něco víc, můžete se po domluvě přijet podívat. Třeba v rámci akce Víkend otevřených zahrad.

Zatím pozvánka do „království“ Galduškových alespoň obrazem.

Foto: autorka a A. Gajdušková

 Čtěte také:

• Ostrovní manželka z domu na samotě: Příroda si sama poradí nejlíp
• Květinová chaloupka paní květy. Dřív tu rostly kopřivy, dnes si to lidé fotí