„S manželem jsme spolu třicet let a kromě pár krizí, které jsme docela rychle překonali, jsme měli celkem pohodové manželství. Ty největší problémy přišly až s jeho nástupem do předčasného důchodu. Naivně jsem se těšila na to, že si konečně najde čas na spoustu restů i úkolů, které mi dlouhé měsíce sliboval, že udělá. Například, že vyklidí to šílené skladiště v naší garáži. Bohužel už dávno neslouží svému účelu. Je plné harampádí a zbytečných krámů. Ale byla jsem dlouho tolerantní. Prý je to jeho svatý prostor, kam mu nikdo lézt nemáme. Já i děti jsme to tedy respektovali. Ale to jsem netušila, co nás ještě čeká. Jak moc nám jeho hromadění bezcenných věcí a neschopnost cokoli vyhodit, ovlivní život,“ svěřuje se Alena.
Foto: Ilustrační /Shutterstock
„Místo toho, aby spoustu nového času využil na něco smysluplného a dal náš starý dům a zahradu trochu do kupy, uvnitř i kolem něj se postupně začaly hromadit další a další nepotřebné věci. Jeho novým koníčkem se totiž stalo vymetání nejrůznějších bazarů, vetešnictví a burz, odkud vozí stále neuvěřitelné „poklady“, které prý byly strašně výhodné a určitě ještě najdou využití. Nechápu, proč to má zapotřebí. Domácnost máme jinak hezky vybavenou a nic nám nechybí. Díky mé práci nemusíme ani tolik šetřit. Ale manželovi kupování nových věcí přijde zbytečné a neekologické. A tak věci, které se už nevešly do garáže nebo na půdu, začal vršit v bývalém dětském pokoji. Prosila jsem ho několikrát, ať aspoň nejdřív nějaké věci vyhází, aby se uvolnilo místo. Ale není toho schopen. Když jednoho dne přitáhl od popelnic u nás v ulici křeslo a postavil ho do obýváku, vážně jsem se styděla. Nejen že jsem se bála, že ho někdo při odnášení viděl, ale také jsem se štítila na něj sednout. Prý takový krásný a kvalitní kousek tam nemohl nechat. Stačí ho prý jen přečalounit… Jak asi tušíte, k ničemu takovému nedošlo. Odnesl si ho na zahradu, kde se samozřejmě vlhkem úplně zničilo. A tak se už stydím k nám pozvat kohokoli na návštěvu. Hlavní části domu se snažím pořád udržovat v normálu, ale na další už nemám sílu. Dokonce i naše, dnes už dospělé děti, se při návštěvě nestačí divit, jak se jejich domov proměnil. Bohužel nepomohla ani domluva syna, který nabízel manželovi, že objedná kontejner a některé nepotřebné věci spolu vytřídí. Úplně kvůli tomu zuřil. Jsou to prý jeho věci a za jeho peníze a nikdo mu na ně prostě šahat nebude,“ popisuje zoufalá Alena.
„A tak je u nás pořád dusno. Chci žít normálně a né na skladišti, ale on si nedá říct. Bojím se, co bude dál a kam to až může zajít. Vím, že to sama nejspíš nezvládnu a manžel potřebuje odbornou pomoc. Jenže jak to mám vyřešit, když tvrdí, že žádný blázen není a nikomu se určitě svěřovat nepůjde?“
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
O vyjádření k příběhu jsme požádali Kristínu Pelikánovou. Terapeutku, psychoterapeutickou poradkyni, lektorku a členku Feministické terapie, (pelikanovakristina.cz).
V případě, že by za mnou přišla Alena s tímto příběhem tak bych ji jako první ocenila, že situaci řeší, protože věřím, že to doma musí být náročné. Hlavně proto, že manžel nemá evidentně chuť něco měnit a nespokojeným/nešťastným člověkem je tam ona. V rámci konzultace bychom se bavily hlavně o ní a co všechno je za tím. Pokud má partner takovou potřebu shromažďovat věci pak to může být součástí dalšího problému - není poslední dobou více samotářský? Co mu v životě chybí, atd. Odpovědi na tyto otázky by bylo nejlepší slyšet přímo od manžela. Pokud však nechce k žádnému odborníkovi (terapeuti, poradci ale i praktická lékařka, která může napsat doporučení) jít nechce pak je možné akorát to, že se budeme setkávat s Alenou aby v rámci svého duševního zdraví mluvila o tom jaké to doma je a jak to snáší. Co už vyzkoušela a co by se dalo dělat dál. Naprosto chápu, že by potřebovala jednoznačné informace, ale na toto není univerzální odpověď.
Věřím, že postupem času by Alena s manželem mohli dojít (pomalými kroky) ke kompromisu. V tom bych ji určitě povzbudila.
Zdroj informací: Respodentka Alena
Nový komentář
Komentáře
Nůž na krk. Buď se budeš léčit, nebo se rozejdeme. Jsem ochotná ti pomoct, ale jen když s tím začneš něco dělat. Jinak nastane rozvod, majetkové vypořádání, a o ty krámy stejně přijdeš, protože dům se prodá a předtím se bude muset vyklidit. Osobně bych si tipla, že je to příznak začínající demence, která se utěšeně rozvíjí. Což se ostatně uvádí v literatuře i u toho Diogenova syndromu níže jmenovaného, že je často první předzvěstí Alzheimera či něčeho podobného.
Nevím jak se tomu říka, ale váš manžel nejspyš trpí nemoci že musí neustále sbírat věci.
Možná i Diogenův syndrom?
Dovolím si komentovat , protože identický exemplář jsem pojala za chotě. Nejsem puntičkářská uklízečka, ono s tolika malými dětmi ani nemám kdy, ale je to opravdu duševní porucha a i při maximální toleranci se nedá společně žít, pokud nechcete žít na smetišti . Postupně vyhasíná jakýkoliv zájem o cokoliv jiného než harampádí - tedy to samotářství tam pak je a postupuje to dále. Pak už chybí zájem o kohokoliv z rodiny, protože je moc práce a málo času..ano ale na další sběr odpadu. Žijeme odděleně a je všem lépe.