Zeptali jsme se na ně autorů knihy „Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky“. Tu napsali dva mladíci Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha, kteří se v loňském roce vydali po stopách asijské cesty legendárních cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Fotili, bavili se s lidmi, porovnávali, jak se svět za těch šedesát let změnil, a hlavně sbírali neopakovatelné zážitky. O tom si můžete samozřejmě přečíst ve zmíněné knize. Nás tedy zajímaly hlavně praktické rady na podobné daleké cesty, které byste mohli využít třeba právě vy. Na rozdíl od dob Zikmunda a Hanzelky se totiž za dobrodružstvím dnes může vypravit skutečně každý. Jen je třeba být dobře připraven.

Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky

Pokud se někdo rozhodne podniknout podobnou dobrodružnou cestu, i když samozřejmě třeba v menším měřítku, na co by měl pamatovat, než vůbec začne svůj plán realizovat?
Tomáš V.: Jediné a nejdůležitější je, aby takovou cestu bral s nadhledem. Určitě si teď mnoho lidí položí otázku, jestli není důležitější očkování. Není. Taková cesta vás dostane na hranici možností a mnohdy až za ně. Neustále se pohybujete mimo komfortní zónu a prožíváte někdy až neuvěřitelné situace. My jsme si řekli, že s humorem to půjde. A i když jsme se párkrát loučili se životem, tak večer společně jsme se tomu zasmáli, v duchu poděkovali za další šanci a těšili se na další den. Takže dobrá nálada a nadhled je ta tajná zbraň.
Lukáš S.: Myslím, že nejdůležitější je mít správného parťáka, protože pokud si dva nesednou a tráví pak spolu 24 hodin denně, tak může cesta skončit dřív než vlastně začne. A já mám obrovskou radost, že jsme si s Tomem sedli a dokázali spolu 9 měsíců pracovat, ale hlavně být i přátelé, kteří se na sebe mohou spolehnout v každé životní situaci.

Vy jste začínali v Istanbulu, o kterém se říká, že je bránou do Orientu. V čem zásadním se vlastně liší (co se týká cestování) svět za onou bránou? 
Tomáš V.:Ta mýtická brána do Orientu je jen starou pověrou, která zmizela před padesáti lety. Orient je ohromnou směsicí kultur velmi úzce spojených s náboženstvím, ale jistě mnoho lidí překvapí, že například v mobilních technologiích jsou několik let před Evropou.
Pamatuji si, jak jsme projížděli Indii, Barmu a Indonésii a postupně jsme se zbavovali všeho, až nám zbyly jen kraťasy, žabky a tričko. Přesně tyto 3 věci stačí, aby se člověk mohl v jižním Orientu pohybovat. A navíc bych určitě doporučil dobrou knihu.
Lukáš S.: Každá země byla odlišná od té, ze které jsme právě přijeli. Turecko bylo první na cestě, ale nebylo neznámé. V Istanbulu už jsme oba byli v minulosti a nemyslím si, že nás něčím překvapil. Je to jen další velké město. Co se ale centrálního Turecka týče, tak je to opravdu velmi krásná země, plná super lidí. My tady v ČR si myslíme, že Turecko je země zmítaná válkami, na pobřeží plná pětihvězdičkových rezortů, zkrátka země krásné dovolené. Ale málokdo ví, že někde v centrálním Turecku taky v dubnu mrzne. Vzpomínám si, jak jsme škrábali zamrzlá okna na autě. Lidé tam byli senzační. Vždy nás pohostili čajem. A když jsme náhodou neměli kde přespat, tak nás ubytovali u sebe doma a bylo to skvělé.

Podceňovat by se zřejmě neměla ani zdravotní příprava. Předpokládám, že je vhodné mít příslušná očkování a případně se blíže seznámit se svým aktuálním zdravotním stavem? 
Tomáš V.: Zdraví je to nejdůležitější samozřejmě, ale v našem případě to bylo téma, které jsme v tichosti zadusili. Za 262 dnů jsme projeli 32 rozdílných zemí a lékaři nás chtěli očkovat snad na vše, co na světě existuje. Příkladem byla malárie a její výskyt v jižní Indonésii. Vakcinace by nás zpomalila a stála by nás spousty sil, takže jsme se řídili matematikou a pravděpodobností. Jsou 3 druhy malárie a očkovat se můžete jen na jednu. Pravděpodobnost, že ji dostanete, byla v našich cílových destinacích 50%. Léčba antimalariky trvá 3 dny v případě, že to bude ten správný typ nemoci. Pokud ne, jedete do nemocnice. Sedli jsme si a jako chlapi si řekli, že tam pojedeme, a když jeden z nás dostane malárii, ten druhý se o něj postará. Cesta ale musí pokračovat dál. A výsledek? Ani jeden ji nedostal.
Co se týká zdravotního stavu, tak já jsem po práci trávil co den ve fitku a každou sobotu jsem chodil více jak 20 km treky s plnou zátěží tak, abych objevil svoje limity. Vyplatilo se to.
Lukáš S.: Je pravda, že člověk by měl koukat, kam jede a co se tam může stát. Určitě doporučuji nechat se očkovat, alespoň základní věci. My jsme ovšem nic takového nepodstoupili, protože jsme to nějak nestihli (úsměv). Můžeme mít tedy radost, že jsme nikde neonemocněli, a nic se nám nestalo. Ale myslím, že to bylo dost o psychice, protože my jsme byli v takovém letu, že naše těla absolutně nestíhala onemocnět. Zkrátka jsme předběhli sami sebe. Jen v Indii jsme se párkrát posrali. (smích) Ale to prostě k Indii patří.

Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky

Samostatnou kapitolou bude zřejmě lékárnička?
Tomáš V.: Antibiotika na 3 dny, kysličník, slivovice a černé uhlí. Vždy je dobré být v kontaktu s místními v případě extrémních výletů a informovat někoho z okolí, kam se chystáte. Jsou totiž situace, o nichž ani netušíte, že se mohou stát. Uvězní vás erupce sopky a na 3 dny máte vystaráno. Pokud se nevrátíte, začnou vás hledat. A to rozhoduje o životě.
Lukáš S.: Lékárničku jsme měli, ale pokud vím, tak jsme použili jen pár tablet ibalginu, když mě bolela záda, a nebyl prostor jít k doktorovi nebo to léčit. Nicméně pokud člověk v zahraničí onemocní, tak je určitě dobré používat lokální léky, protože na lokální nemoci prostě fungují lépe.

Zabalit si na cestu dejme tomu po Itálii a zabalit si na cestu Asií je zřejmě jako nebe a dudy. Co vše by mělo obsahovat zavazadlo, které bude člověk mít po celou dobu, aby najednou nezjistil, že je v koncích?
Tomáš V.: Každý jsme měli 20 kg váhy zavazadel, ale z toho bylo 13 kg obětováno technice (kamery, adaptéry, stativ, kabely, baterky). Sedm kg včetně batohu jsme pak měli pro sebe. Kartáček na zuby a zubní pasta – jako připomínka civilizace. Jinak jsme měli spodní prádlo, kraťasy, kalhoty, trička, větrovku a boty. To je vybavení, které nás provádělo celou Asií, jak na rovníku, tak ale i na Sibiři. Nebyl prostor nosit na zádech víc, protože by to jen zpomalovalo, a tak jsme se řídili tím, co dělá cestu cestou – v zimě je vám zima a v horku zase horko. Když si tohle člověk připustí, nemá ho co překvapit. Určitě ale doporučuji mít neustále nabitý telefon nebo alespoň u sebe mít powerbanku. Je to jediné spojení se světem a v nouzi to jistě oceníte. 
Lukáš S.: Vlastně můžeme říct, že jsme to celé objeli v jednom oblečení, až na Kamčatce jsme si koupili mikinu, protože začala být fakt zima. Při takovém dlouhém cestování člověk hlavně kouká, aby toho na zádech nemusel tahat tolik.

Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky

Jsou věci, které bychom naopak určitě mít s sebou neměli, aby nám to neuškodilo?
Tomáš V.: Zbytečným luxusem na cestách může být sportovní vybavení. My Češi jsme národem, který v Gore-Texu půjde i do divadla, a při cestování máme dojem, že čím lépe vybaveni vyrazíme, tím lepší to bude. Já mám skvělou příhodou s bundou, kterou jsem vzal tátovi, než jsme odjeli. Nebyli peníze na nic. Neměli jsme pořádné boty ani bundy, a tak jsem vzal ze sklepa větrovku, která visela na věšáku. Byla to reklamní bunda Žihelský statek. Když se lidi dozvěděli, v čem jsem procestoval mrznoucí Sibiř, Kazachstán i Kyrgyzstán, ptali se mě, kde se ta bunda dá sehnat a z jakého je materiálu. Byla to úplně obyčejná větrovka bez speciálních vrstev a vychytávek, která se stala tak nějak symbolem naší cesty i toho, že to důležité má člověk v sobě, a ne na sobě! Mimochodem Žihelský statek není outdoorová společnost, ale prasečák. (smích)
Lukáš S.: Ani jednou se nám to po cestě nestalo. Jediné, co budilo rozruch, byla právě technika, třeba na letištích v Indii. Dron může být někdy problém. Ale nám se skutečně nestalo, že by nám někde něco sebrali. Vlastně ano, v Praze na letišti nám vzali repelent. Vývrtku nám ale nechali. (úsměv)

Od časů Zikmunda a Hanzelky se hodně změnilo. A teď mám na mysli třeba moderní technologie. Jak moc tyto vymoženosti využíváte, o kterých by člověk měl v každém případě vědět, protože mu mohou zásadně pomoci (různé aplikace, atd.)?
Tomáš V.: 
Co se týká cestování, tak jistě Google Maps usnadní plánování a koncepci celé cesty. Jsou ale aplikace, které využíváme velmi často a na cestách jsou neocenitelné. Messenger, WhatsApp, Viber a podobně. Často jsme také používali Wikiloc, když jsme hledali způsoby, jak projít horami v Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Obecně totiž platí, že aplikace, které updatují sami uživatelé, fungují a většinou jsou zdarma. Aplikace, které platíte, se v terénu příliš neosvědčí.  Mnoho lidí překvapí, že Asie je kontinent internetu. Je všude a snadno dostupný a levný. Nekupujte si data na letištích, ale zeptejte se místních. Neomezený balíček dat na měsíc za v přepočtu 30 Kč je výmluvný oproti cenám našich “výhodných” operátorů. V Asii tak můžete bohatě využívat i aplikaci Waze, která nás mnohokrát dostala z nepříjemných dopravních situací – například v Jakartě.

Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky

Na závěr bych poprosila o deset nejdůležitějších věcí, kdyby si člověk musel v nějakém opravdu stavu nouze vybrat, že je bude mít s sebou.
Tomáš V.: 
Chtěl bych říct, že jsme s sebou měli balíček poslední záchrany, a nikdy jsme ho nepoužili. Vlastně jednou, když mi uletěl knoflík u kalhot a použil jsem jehlu a nit.
Snažili jsme se mít neustále po ruce vodu, připravené powerbanky, telefon s načtenou mapou, v ukryté kapse pas a v další jsem nosil nouzový obnos peněz. V Barmě a dalších zemích jihovýchodní Asie jsme zase nosili pořád cigarety, které u místních velmi dobře fungovaly, a za pár kusovek se nám otevíral úplně jiný a dostupný svět. V Rusku to zase fungovalo s vodkou. V extrémních podmínkách jsem u sebe pak nosil patronu a světlici, kdyby nás napadl medvěd. A pod kalhotami jsem nosil velký nůž od místních v Kyrgyzstánu, kteří nás varovali před vlky. To jsem ale úspěšně tajil celou dobu pobytu, abych zbytečně neplašil kamarády.
Lukáš S.: Já jsem s sebou dohromady ani deset věcí neměl. Jak jsem říkal, potřeba jsou hlavně informace. Takže laptop nebo iPhone nebo tablet jsou věci, které opravdu využijete. Pak už potřebujete jen sílu, odhodlání, chuť, štěstí, oporu, dobré světlo na fotky, vodu a něco k jídlu…. Jo a krabičku cigaret. (úsměv)

Zikmund 100 - Po stopách Zikmunda a Hanzelky

Přiznání redaktorky:  Prostřednictvím původních knih Zikmunda a Hanzelky z padesátých let , které měl schované můj táta, jsem jako dítě u babičky na půdě prožívala velká dobrodružství. V současnosti mám ráda třeba muzejní expozici Past na rovníku s poctou cestovatelské dvojici v Zoo Plzeň, která mi ty roky s jejich knihami asi připomíná. A smekám před sympatickými mladíky, kteří svým chováním potvrzují výše uvedená slova: To důležité nemáte s sebou, ale v sobě.  Na závěr se omlouvali, že mě možná jejich odpovědi zklamaly. Že jsem čekala podrobný návod k přežití v divočině, ale že ono je to snazší, než si mnozí myslí. Tak ne, nezklamali. A pro vás tu mám ještě bonusovou historku:  Na cestě si Tomáš zlomil žebra. V Česku to znamená měsíc doma na nemocenské a potom pomalý rozjezd. Je to ale nezastavilo a nezpomalilo ani o den. Chtěli dál, a to rozhoduje. Jediné, co by je prý mohlo zpomalit, by bylo, kdyby třeba přišli o nohu. A to jen z toho důvodu, že by se na chvíli zastavili, a tu nohu hledali. Jakmile by se našla, hnali by se dál do nových dobrodružství.

Foto: Tomáš Vaňourek, Lukáš Socha (archiv) 

Reklama