Na počátku našeho manželství jsme bydleli v jednom domě s mými rodiči. Měli jsme malý byteček o dvou místnostech oddělený chodbou a byli jsme šťastni, že máme trochu soukromí. Jenže moji rodiče k nám přicházeli - podle jejich interpretace: nám pomáhat, podle té naší: vměšovat se.

Byli jsme mladí a měli jsme „choutky“ nejen v noci. Náš synáček byl odmalička velmi hodný, málokdy plakal, a tak jsme mohli našemu apetitu vyhovět… Synka jsme zlotřile zanechali v kuchyni a zavřeli se do ložnice. Obvykle všechno prošlo v klidu, ale tentokrát naše miminko nemělo žádné porozumění. Po chvilce samoty začalo pofňukávat, pak hlasitě řvát.

„Nechoď, lásko, ještě chvilku, prosím tě, ještě chviličku!“ Co je chvilička, jsem v této situaci dosud nezměřila. Asi ale trvá déle, než si představuji. Řev dítěte se stupňoval, pak vrzly dveře z chodby a ozvalo se: „Copak ty tady pláčeš, jak to, že jsi tu sám? Ta máma fakt nemá rozum!“ Byl to můj táta a měl pravdu – neboť v té chvíli jsem zrovna měla v hlavě vzduchoprázdno…

Synek povyrostl, už se dokázal postavit v postýlce, která stála těsně u našich manželských postelí a díky tomu jsme ho měli stále pod kontrolou. Ale také on nás. Pravidelnou součástí naší milostné předehry bylo tedy zjišťování, jestli už spí. Ujistili jsme se a… Nejprve jsem cosi uslyšela – otevřela jsem oči a pohlédla k postýlce. Náš prvorozený tam stál, držel se příček, poskakoval v daném rytmu a zhluboka hlasitě dýchal…

Dcerunce mohly být tak tři roky, když jsme z postýlky zaslechli komentář: „Tatínku, proč tak spěcháš?“

I třetí, nejmladší dítko si nás zkontrolovalo, ale počkalo si na to až do pubertálního věku. Dnes už má každé naše dítě vlastní pokoj, ale do naší ložnice si chodí pro kapesník nebo pro ručník. V neděli kolem deváté, když my, „staří rodiče“ jsme byli ještě v posteli a klasickým způsobem prováděli činnost, kterou dospívající děti u svých rodičů zřejmě nepředpokládají, syn prošel ložnicí ke skříni: „Ahoj tati, kde je máma?“ „Tady!“ nesměle jukla moje rozcuchaná hlava zpod taťky.

Jak už jsem říkala, můj mozek má v těchto chvílích dovolenou! 

Alena

Milá Aleno,

díky... všechny Vaše děti jsou úžasné, ale mou jasnou favoritkou z tohoto příběhu jsi Ty. "Tady!" :o))) Moc díky, opravdu jsem se pobavila.

Máte i Vy podobné zážitky? Svěřte se, přihoďte k všeobecnému poveselení pár pikantních historek ze svého života. Moc se těším... redakce@zena-in.cz

A taky budou dneska dárečky. A to hned ve trojím vydání.

1. Dárek dostane ta z Vás, jejíž příběh mě zaručeně nejvíc rozesměje.

2. Další dáreček poputuje k té čtenářce, která napíše smysluplný příspěvek pod Nionetin článek o Egyptě. Vyšel dneska a stojí opravdu za to. :o)))

3. A aby toho nebylo málo, odpoledne bude také soutěž - samozřejmě o dárečky.

 

Pište, pište... dneska to tu společně hezky rozjedeme...

Reklama