Není agresivita jako agresivita. Jedna, ta obávaná, se skrývá ve školních poznámkách o šikaně a později třeba v policejních protokolech. Ta druhá je však k životu nezbytná, jen je potřeba ji umět ukočírovat.
Studiem agrese se zabývají odborníci už dlouho. Například sociální psycholog Erich Fromm se jí věnoval systematicky a dělil ji do dvou základních skupin, na benigní a maligní agresi. "Benigní agrese je společná zvířatům i lidem, není spontánní, sama se nehromadí a nestupňuje. Je reakcí na určitý podnět, má obranný charakter a směřuje k odstranění ohrožení," vysvětluje Hynek Jůn, kognitivně-behaviorální terapeut ze sdružení APLA Praha.

Dětské chování

Příkladem benigní, velmi zjednodušeně řekněme přirozené a v zásadě neškodné agrese, je mimo jiné neúmyslná agrese, hravá agrese, agrese jako sebeprosazení a obranná agrese. Maligní, dejme tomu škodlivá, agrese se objevuje pouze u člověka a nepředstavuje obranu proti ohrožení. "Příkladem je například krutost, destruktivita a mučení," upřesňuje Hynek Jůn.

Jinými slovy, ne každá agrese je nutně negativní, byť se nám třeba jako rodičům u našich potomků ani za mák nelíbí. Benigní agrese patří ke zdravému dětskému chování a k prospěšnému vývoji dítěte.
"Prvním příkladem agresivního chování, které neodmyslitelně patří k dětskému věku, je neúmyslná agrese. Každý z nás rodičů jistě již zažil, jak naše dítě na písku omylem praštilo dítě sousedů. Tato agrese je v dětství velmi častá ve věku od jednoho roku do pěti let, kdy se dítě již umí pohybovat v prostoru, ale jeho hrubá i jemná motorika není ještě dostatečně rozvinuta," vysvětluje odborník.
Koordinace pohybů není tak úplně přesná, a tak dítě často při hře srazí nějakého toho vrstevníka při hře na honěnou nebo ho bouchne lopatkou při hře na písku. "Tato agrese je neúmyslná a nezaslouží si pokárání od rodičů. Zvláště pak děti hyperaktivní jsou často trestány za něco, co jim jejich handicapem není dovoleno zvládat lépe," říká Jůn.

Sportovní agrese

Dalším příkladem přirozeného chování je agrese hravá. Slouží k procvičování dovedností, jejím cílem není destrukce nebo zranění protivníka a není motivována nenávistí. Příkladem může být v naší kultuře sportovní šerm, rugby, hokej a tak dále.

"Sportovní agrese je agresí pro děti velmi důležitou a prospěšnou. Prospěšná je hlavně tím, že učí děti při agresivním chování ctít předem určená pravidla. Učí také děti, že po překročení pravidel  - třeba při faulu - následuje ihned sankce v podobě vyloučení," popisuje Hynek Jůn. Je proto obrovský rozdíl mezi karate, na které dítě chodí do kroužku, kde trenér jasně dohlíží na dodržování přísných pravidel při boji, a pouličně provozovaným karate mezi kamarády s cílem pokořit protivníka bez pravidel boje.

Agrese jako sebeprosazení je asertivním chováním, které opět ctí základní práva protivníka. Slouží ke snazšímu dosažení cíle bez potřeby pokořit  - fyzicky nebo psychicky  - protivníka. Protivník se tu stává partnerem v řešení vzniklé krize. Učení se zvládání každodenních krizí bez fyzického napadení je jedním ze základních úkolů předškolní výchovy dítěte. Obranná agrese je reakcí na strach. Jde o nejčastější formu násilí, která chrání život, svobodu, důstojnost a majetek. U dětí jde o klasické „přetahovačky“ o lopatky a autíčka doprovázené křikem. V interakci mezi dětmi jde tedy velmi často z jedné strany o agresi jako sebeprosazení (ten, kdo chce lopatku) a ze strany druhé o obrannou agresi (ten, kdo lopatku má a nechce ji půjčit). "Úkolem rodičů a vychovatelů není tento výměnný vztah potlačit, ale modelovat do sociálně přijatelné podoby," radí terapeut.


Co už není normální

Na druhou stranu by měli rodiče zpozornět, pokud chování dítěte překračuje normy a přesouvá se od agrese neškodné k té, jíž by bylo možno označit za zákeřnou. "K patologickému dětskému chování a neprospěšnému vývoji dítěte  patří  všechny formy krutosti, ničení, mstivosti a záškodnictví, které se může projevovat na věcech, zvířatech i lidech, jako je vandalismus, šikana, mučení zvířat, faulování při sportu a podobně," vyjmenovává Hynek Jůn. Pak je na místě, aby rodiče zasáhli, a v případě, že si nebudou vědět rady, vyhledali odbornou pomoc.

V poslední době je však patrný ještě jeden trend. Někteří rodiče podporují agresi u dětí s odůvodněním, že v dnešním světě se bez ostrých loktů nikdo neobejde. Psychologové a terapeuti to však nekvitují zrovna s povděkem. Rodič by podle nich měli plně podporovat výskyt benigní neboli výše zmíněné přirozené agrese v sociálně přijatelných formách a ignorovat nebo sankcionovat tuto agresi v sociálně nepřijatelných formách a jasně sankcionovat jakýkoliv výskyt maligní agrese.

"Je prokázáno, že s rozvojem komunikačních schopností dítěte ustupují fyzické projevy agrese. Cílem výchovy je naučit potomky umění slovní argumentace při respektování předem daných pravidel. K tomu by měl rodič nebo vychovatel své dítě každodenně směřovat," radí terapeut Hynek Jůn ze sdružení Apla. Výše uvedené dovednosti se dítě může naučit i při kontaktních sportech nebo při sourozeneckých přích, které jsou tak dítěti prospěšné.

 

         
Reklama