Agresivita dětí

Dneska v magazinu MF Dnes rika petra Buzkova ze obcas placne dite, nicmene jeji priciny... to bych je musela oba pretrhnout vejpul den co den, ona zminuje treba ze dite nechce jit spat, nechce jist to, co je a podobne...

Já se přiznám, že občas dcera dostane facku :-( Když to její drštkování a řvaní na mě, ve mě vyvolává dvě reakce - buď ječet jako Viktorka, nebo ji plácnout - většinou bývá ruka rychlejší. Honza dostává občas na prdel, ale u něj se musí tvrdě rozlišovat, jestli je opravdu zlobivý, nebo jestli jen neví pro obrovskou únavu co dělá sám se sebou. Takže záchvaty vzteku u něj musím občas ignorovat, ale neúklid nepořádku mu tedy neprochází ....

Sisi: Pro mě nebyl horší trest než nemluvení mé matky.Deptalo a ničilo mě to jako TBC . Nemohla jsem pomalu dýchat a ona kolem mě jenom chodila a dělala jako když neexistuji.Bylo to hrozné,fakt bych raději schytala pár facek.Vždy jsem si říkala, že raději svým dětem naplácám,ale nikdy tohle dělat nebudu.Snad se mi to z části povedlo.

tak jsem cekala ze se tu dovim neco noveho.. o vychove a tak a ona reklama na knizku o.k. beru to
co se tyce trestu u ditete.... vite ja si myslim ze to je na nas rodicich na nas lezi ta vychova, my jsme s nasimi detmi od rano do vecera a tak dal a tak dal. My je zname nejlepe.

Juana, Natalie
Je třeba dělat rozdíl mezi preventivním plácnutím-naplácáním, které má dítě ochránit před úrazem a mezi zmlácením kvůli špatné známce. Ten rozdíl asi všechny chápeme stejně. V prvním případě jde o působení na první signální soustavu - zkusíš - zabolí, přičemž tohle je bez zdravotních následků narozdíl od toho skutečného hrozícího úrazu.

alko: jéžiši, já nechci, aby to vypadalo, že ostatní nemají své děti dostatečně rádi, když je občas plácnou ... to neee Někdy ani 10x dobře míněná rada vyjde naprázdno. A tam už je třeba "těžšího" kalibru. Jak jsem se už zmínila, mám i dceru - starší od syna, a to byl tedy oříšek. I když holka, tak ta se nás natrápila. Cizí vždy říkali, jak je úžasně hodná, ale já s manželem jsme věděli své, jaké je to kvítko. Dodnes má své mouchy a ačkoliv se s ní snažím jednat stejně jako se synem, domluva s ní je těžká.
Vím, některé děti dokážou své rodiče opravdu pořádně potrápit a zachovat chladnou hlavu dá někdy opravdu dost zabrat.

Juana:Taky si vzpomínám,jak mi moje maminka taky vždy domlouvala:seď doma,něco si dělej-háčkuj nebo si něco upleť a já jenom ven,mezi kamarádky a ty řeči jsem nesnášela.

Ijko, já si taky pamatuju, jak jsem nesnášela kázání mojí matky. No a nejhorší je, že když nadávám mým potomkům, tak úplně slyším matku. A to jsem se tomu chtěla vyhnout, protože si pamatuju, jak mi to lezlo krkem.

Fiono, můj brácha si takhle jako malý vzal do ruky malou rozpálenou plotýnku, měl tam pak spáleninu asi jako v Indiana Jonesovi a dobyvatelé ztacené archy ten gestapák, co si vzal do ruky ten rozpálený amulet. To raději moje děti budu plácat přes ruku, než aby si pak zakusily bolest jako brácha.

Já jsem taky své kluky občas plácla.Když mě vytočili a já jsem je nemohla dohonit,abych je plácla,tak jsem zula papuč a hodila to po nich.Oni se snažili uhnout,ale já byla v mládí házenkářka.Takže většinou nějakou chytli.Dnes,když jsou už dospělí na to s pobavením vzpomínají.
Nejvíc jim vadilo,když jsem jim domlouvala a dělala kázáni.Říkají,že ty řeči nešly vydržet.

Ono je "bití" a bití. Nemůžu si pomoci, ale podle mne je něco jiného plácnutí přes ruku nebo přes zadek a něco jiného mlácení vařečkou nebo řemenem či plácání na holou. I fena a kočka usměrňuje chování svých potomků lehkým kousnutím, seknutím tlapkou nebo potřesením v zubech. Jsme součástí přírody a tak musíme chování našich potomků usměrňovat. Jsem proti drastickým tělesným trestům, při kterých si trestající opravdu vylévá vztek, ale opakuju, že plácnutí přes ruku nebo zadek u dítěte do 6 let považuju občas za nezbytné.

Před 20 lety (sakra, to to letí) jsem si v socialistickém Československu jakožto studentka přivydělávala hlídáním dětí v rodině španělského diplomata. Měli dvě děti a paní je občas honila po bytě s botou v ruce a tou je řezala. Bylo to pro mne něco nového - já o mnoho let později začala botou mlátit psa. Přiznám se, že když rozkouše vzteky pásy v autě, tak ho seřeže i manžel, který ho miluje.

Taky jsem si jako bezdětná představovala, že svoje děti nikdy neuhodím. Jako malá jsem moc bitá nebyla, otec mi dal jednou facku, jednou byl matkou donucen naplácat mému bráchovi. Matka nás ovšem občas fackovala, většinou když jsme moc "držkovali" a byli drzí. Před tím nás ale pokaždé varovala, že jestli nepřestanem, tak nám jednu dá. My to mrchy schválně zkoušely (já a ségra, nevím jak brácha).
Děti rozhodně nemlátím, občas je plácnu - malou přes ruku, většího přes zadek. Tomu ale bude už 8 a pomalu s tím přestávám, už je s ním docela domluva, víc na něj platí zákaz počítače. Většinou jsem je plácala kvůli ubližování lidem a zvířátkům - moc dobře ti malí lumpové zkoušeli, co si můžou dovolit. Taky jsem je plácala přes ruku, aby nesahaly na horkou troubu, párkrát jsem jim naplácala přes zadek, když utekly do silnice - bohužel vysvětlování nepomohlo. Podle mne je lepší dětem trošku naplácat než je nechat přejet autem.
Mě matka taky jakou malou zmlátila, když jsem jí bezhlavě utekla do silnice a náklaďák to málem neubrzdil. Pomohlo to, pořád jsem tady . Teorie je jedna věc, bohužel vysvětlování a přemlouvání se u mých malých dětí neosvědčilo.

Já jsem vařečkou dostala asi 1-2x v životě. A to ještě jen tak plácnout po zadku - štíplo to a konec. Ale moje mamka měla výbornou metodu: dvě vařečky "hlavou" nahoru na věšáčku u kredence. Obě měly fixou namalovaný usměvavý ksichtík. A když jsem zlobila, máma je otočila a vařečky se začaly mračit. Můžu doporučit, vařečky pro mě byly velká autorita, okamžitě jsem přestávala zlobit. A můj syn to taky uznával, když jsme byli na návštěvě

Kelly, taky jsem dceru milovala ještě něž se narodila a miluju ji dodnes. Nejsem pyšná na to, že občas dostala na zadek. Ale co jsem s ní měla dělat, když se zasekla a vztekala se tak, že na ni nic neplatilo. A já jsem velice trpělivá, vyzkoušela jsem úplně všechno, ale v afektu se ani nenechala vyhodit do svého pokoje, naopak chodila za mnou a vztekala se a vztekala. Nejhorší to bylo kolem 7. roku. Ve svém okolí jsem tak "temperamentní" dítě nepoznala. Dnes je náš vztah myslím velmi dobrý, ale občas i ve svých 18. "ujede".

Fiona: Malá mě tak dlouho kousala do ruky, až jsem jí jednou šikovným hmatem strčila do pusy její vlastní palec....Zakousla se a to byl její poslední kousanec....

Kelly: bud dusledna. Navzdory modrym kukadlum...
Protoze to ja jsem nebyla - a tady je kamen urazu...
Zakaz - litost - vymeknuti.....

Fiona: já měla u svého zlatíčka jiný problém. Když se naučil chodit, zjistil, že když se sestře zakousne do nohy, tak ona tak krásně ječí a má na lýtku pěkný otisk. Asi už tehdá si zkoušel hrát na lovce, či co - ale byl to děs jej uhlídat. Vlastně dceru. A to bylo potom "žrádlo" ve škole vysvětlovat, že holku netýráme a nepředhazujeme ji synovi k obědu. Ještě dnes máme jeho 1. zoubky vytlačeny v nábytku. A on? Dnes se tomu směje a kroutí nevěřícně hlavou. V nejbližší době máme navštívit kámošku, které se narodilo 2. dítko. A syn si vzpomíná, že když to jejich 1. dítě mělo tak 2 roky, tak jej ten chlapec, stejně jako on sestru, také kousal. Dnes je to klouček školou povinný a syn se stále ptá, jestli náhodou ještě nekouše.

Eva_Fl: 12. Je ale fakt, že za celý svůj "živůtek" dostal snad tak 1 a to jen lehce přes plínky.
Asi to bude tím, že jsem jej milovala ještě, než přišel na svět a když byl ve věku, kdy začal rošťačit, dokázala jsem se i přes svou lví-panovačnou povahu přenést a snažila se mu vše trpělivě vysvětlovat a zabavit jej. A jako na potvoru má tak krásné velké modré kukadla a ty, když se na mne podívají, tak , všechen vztek je pryč. Já nevím, čím to je, ale on je opravdu hodný. Jediný jeho nešvar je, když má uklízet oblečení (to mu moc nejde). To se kroutí jak had - tak na to jdu diplomaticky a pomáhám mu. Ve dvou to je rychleji a tolik ho to neotráví a jdu mu příkladem (snad).
Já mám u něj opačný problém, a to je sebevědomí. Jen nevím, jak jej nakopnout. Ale snad to přijde s věkem. Vzhledem k tomu, že se věnuje konkurenčně náročnému sportu a chce v něm hodně vyniknout, tak to bude moc potřebovat.
A k tomu sobectví: ono, člověk i kdyby se roztrhal, tak všem nešvarům svých dítek, bohužel, nezamezí. Naopak, já jsem ke svým dětem také sobecká a již dnes jim tluču (slovně) do hlavy, že výsledky ve škole jsou jen jejich záležitost a cesta k životu. Jaké známky, taký život. Čím lepší známky, tím později vstáváš a tím máš víc peněz a snadnější život. Já vím, zní to zjednodušeně, ale nějak jim to musím podat. Nechci doma krmit flákače s krásnýma očima.

Plácnutí , nařezání ..ale stejně si myslím, že obojí je tak trochu "pod úroveň" rodičů...už prostě nevím jak dál, tak nastoupí síla....a to nikdy není řešení ...
Ano zákazy a tresty musí být...pak by si děti dělaly úplně co chtějí jak píše Galadriel č.3 - a to není možný...dětem se musí ukázat hranice a něčeho se bát taky musí...