Když jsem vlezla do autoškoly, z důvodu získání řidičského průkazu na „velkou“ motorku, vzbudila jsem zde nemalý rozruch.
Mladý majitel autoškoly, který mi zároveň dělal instruktora, mě oslovil v učební místnosti plné převážně mladých mužů.

 

„Čoveče, ženská, co vás to napadlo? Vy máte motorku?“ zeptal se  do ticha. „Ano, mám silniční Hondu CBR 400 RR…,“ odpověděla jsem a on se od té doby na nic neptal.

 

Při zkušebních jízdách vznikaly komické situace.

Jistě jste někdy viděli autoškolu na motorce. Instruktor sedí vzadu – roznožmo, a žák mu sedí jaksi v klíně. To byla pěkně peprná situace s pohledným instruktorem…

 

Ale co mě tedy přivedlo k ježdění na takovém stroji, který se podle všech tradic a fyzických předpokladů hodí přece jen více k pánům tvorstva?

 

Jako spolujezdec jsem jezdila za zády svých kamarádů.
Už tak se mi pohled z rychle uhánějící motorky strašně zamlouval, ale nějak mi nenapadlo se za to posadit sama. Jednoho dne mě ale vyzvala kamarádka, ať s ní jedu na motorkářský sraz do Českých Budějovic. Přijela na silniční Kawasaki, celá v kůži a adrenalin z ní jen čišel…

 

Než jsme dojely do Budějovic, věděla jsem, že jsem se právě stala obětí tohoto sportu.

Po cestě jsme potkaly spoustu kolegů a všechny protijedoucí řidiči motorek nás kolegiálně zdravili. Při rozjezdech si kamarádka nikdy nenechala ujít tu možnost jim to pořádně nandat, a tak jsme i ve dvou stále o hodně lehčí než automobily, předjely všechny ostatní. Při předjíždění, hlavně do mírných kopců, jsme se k motorce více přilepily a svištěly prostorem lehce rozrážejíce vzduch…

 

Do týdne jsem si půjčila peníze a zakoupila zmíněnou Hondu.

Pořídila jsem si veškerou, k bezpečnosti potřebnou výbavu a začala se učit jezdit.

 

Zpočátku to nebylo nic moc snadného.

Zjistit, co ten stroj dokáže, jak reaguje v zatáčkách, jak rychle se dokáže rozjet a kdy je schopný zastavit - a mnoho dalšího.

Ale zjišťování toho, kam se všude s mou červenou motorkou vejdu a koho jsem schopna předjet a jaké pocity toto všechno ve mně probouzí, se nesnadno k něčemu přirovnává.

 

Protože jízda na rychlé, sportovní motorce je jako letět tryskovým letadlem. Nechat za sebou všechny problémy a kompletně si přitom profouknout hlavu, se podaří při každém výjezdu, ať s kamarády, nebo bez nich. Je to očišťující a energii dodávající sport, při kterém adrenalin vystoupá až na nejvyšší úroveň…

 

Například když vás zastavují policajti a vy samozřejmě jedete příliš rychle, a oni při pohledu na vás schlíple připaží, je to osvobozující pocit plný adrenalinu. Připažující smutný pohled policajta, který ví, že by vás svou Felicií nikdy nedohonil, je vůbec nádhera. Nikdo na vás nemůže a vy letíte dál…

 

Je to jako volný pád a kochání se nekonečným a nekončícím prostorem a svobodou…

 

Nebojte se a zkuste to…

Jen se připravte na přiblblé poznámky v autoškole. Na řidičky motorkářky tu ještě nejsou zvyklí a je třeba přitvrdit… J

 

 

Rozhovor s motorkářkou si můžete přečíst ZDE

Reklama