Koupili jsme levně letenky do Itálie a rozhodli se, že si dovolenou naplánujeme sami bez cestovky. Je to nejlepší, protože se člověk podívá tam, kam chce. A taky že jo :-).

Nebudu Vás nudit tím, jak jsme si někde vprostřed dovolené – v troše klidu, konečně užívali na poloprázdných plážích nebo si opékali rovnoměrně těla u bazénu. Vezmu to po těch mezistanicích plných děsu. Původně jsem chtěla vybrat jen jednu, abych Vás nestresovala moc, ale zas by to ztratilo tu sílu toho všeho dohromady. Nejde o to, že by žádné události neměly happyend, jde o ten průběh událostí, které si člověk na dovolené představuje přeci jen trochu jinak.
Takže tady je to komplet.

Špinavá čtvrť a Bed and Breakfast

Nejprve jsme se měli 3 dny dívat po Neapoli. Můj milý dohodl přes internet ubytování v jednom ,,Bed and Breakfast" v arabské čtvrti. Dohodl a poslal zálohu bankovním převodem. Letadlo mělo zpoždění (asi jako snad všechna letadla v Itálii) a přistálo 10 minut po půlnoci, kdy do centra odjížděl poslední autobus. Taxikářům, kteří nás okamžitě obléhali – jako komáři po celou dobu naší dovolené, jsme zaplatili hnedle 30 euro. Neměli jsme drobné a dávali pánovi stovku. Koukl do peněženky a řekl, že taky nemá drobné. Pak koukl k volantu a řekl, s tou stovku v ruce, že si dojde rozměnit do vozu. Oba nás polilo horko, protože to skutečně vypadalo, že sedne do auta a se stovkou zmizí. Možná si to sám chvilku rozmýšlel, ale nakonec nám ty peníze přece jen dal!

 

Ulici jsme našli podle mapky, ale milý si nepamatoval jméno paní, co je u ní ,,Bed and Breakfast". Dům, ani žádný zvonek nenapovídal o snídani a posteli nic. Navíc to byla pidi ulice, všude špína a divní lidé. Po chvíli ticha jsem poznamenala, že mám dojem, že ho někdo podvedl a on poslal peníze kdoví kam a my teď zbytek peněz, které máme na dovolenou, dáme za 2 dny v hotelu v Neapoli. Myslel si to taky, ale neříkal nic. Chvíli jsme tam jen tak stáli, vyčerpaní, unavení ze dvou letů. Najednou milého cosi osvítilo a na jeden zvonek zazvonil.
Byl to ten správný. 

Tak dobrou noc!

V plánu bylo, že poslední den v Neapoli navštívíme Archeologické muzeum a pak pojedeme dál na jih. Archeologické muzeum mělo zavírací den.  Kdo to mohl tušit, když ostatní muzea ho měla v pondělí? Zbytek úterý pokračoval stejně špatně jako začal.  Do čtyř jsme se poflakovali po Neapoli a čekali, až paní ,,Bed and Breakfast" přijde z práce, abychom si mohli vyzvednout batohy, které jsme si u ní uschovali. Během toho ztrácení času nám po prozkoumání mapy okolí přišlo, že na druhém konci Neapole jsou písečné pláže a že by možná byla škoda jet rovnou na jih a tohle krásné místo plné slunce a rozehřátého písku minout. Pojedeme tedy na druhou stranu, jsou tam kempy a aspoň si po tom nepovedeném dni odpočineme u vody. Vyzvedli jsme batohy a jeli. Začalo poprchávat. Vzala jsem si svetr. Na cestě přibývalo odpadků. Nejvíc jich pak bylo na pláži. Všechny kempy podél pláží už byly zavřené. Měly po sezóně. Začalo se stmívat. Mně začalo být smutno. Šli jsme mlčky jedním prázdným kempem. Najednou u nás zastavilo auto, vyskočil majitel, intenzivně gestikuloval a volal: „Zavřeno, zavřeno!“ Vypadal, že si už letos opravdu žádné hosty nepřeje.


Už ani nevím, jak ho milý nakonec přesvědčil, ale utábořili jsme se. V noci přišel hrozivý vítr a stále se zesiloval. Myslela jsem, že na nás spadne strom, jak se ohýbal ve větru. A že nám to ten pán udělal naschvál a sám si spí někde v domě. V bezpečí.
Vzbudilo to i milého.
„Slyšíš to? Zesiluje se to. Nemůžu spát.“
,,To nic není.“

„Je.“

„Dobře, podívám se ven.“
,,Já se už dívala! Trvá to už dlouho.“
,,Chceš říct, že celou tu dobu nespíš?“

„Ne. Teda  ano.“
,,Tak dobře teda, jestli chceš, půjdeme spát ven, k umývárkám.“

„To by bylo asi lepší.“
,,Tak si vezmi spacák a pojď.“
 Vzali jsme karimatky, spacáky a doklady a šli na terasu umývárek.
„Tak dobrou!“
,,Dobrou!“
 Byla jsem ráda, že ležím u umývárek. Za větrem. Bylo mi horko. Rozepnula jsem si spacák. Během pěti vteřin mé tělo podél rozepnutého zipu poštípali komáři. U ucha mi to pořád bzučelo. Musela jsem si dát spacák přes hlavu. Bylo mi ještě mnohem větší horko. Musím to vydržet, když jsem chtěla spát venku! Vytvářela jsem si otvůrky ve spacáku tak složitě, aby se tam komár nedostal, ale vzduch ano. Když se tam dostal vzduch, dostal se tam za chvíli i komár. Vydržela jsem to dvě hodiny, ale to už jsem byla celá upocená a opuchlá od štípanců. Kromě toho vítr zcela ustal.
,,Spíš?"
,,Ne a ty?“
,,Taky ne.“
,,To je dobře, nemohli bychom jít zase zpátky do stanu?“
,,To jsem rád, že to říkáš. Tak vezmi ty doklady a boty.“

Naskládali jsme se zpátky do stanu.
,,Tak dobrou!“

,,Dobrou!“
 Uf!

 

Naloděným nožíkem se to nakonec zachránilo
Etud bylo ještě do konce zájezdu několik.
V luxusním hotýlku v Paestu se milý snažil odejít v noci na toaletu a vymotat se z moskytiéry, čímž shodil lampu na sádrovém podstavci na zem. Samozřejmě se rozbila a pan majitel si ji cenil velmi vysoko. Byla dražší než taxikáři.

Ve stanu říkám: nezapomeň si tu brýle. Vyndal je z kapsy u stanu a položil na spacák, aby je měl na očích. Já se ještě převlíkala a hodila jsem na ně nevědomky svetr. A pak jsem pro něco lezla, dupla jsem na ten svetr a kolenem mu úplně rozmašírovala drahé brýle.

Při rentgenové prohlídce na letišti jsme přišli o náš kapesní nůž. Zapomněli jsme ho v příručním zavazadle. Takový ten nůž, co umí skoro všechno. Jen nalodit se do batohu v zavazadlovém prostoru ne. Nakonec to už milý nevydržel a absolvoval v poklusu těsně před odletem celé odbavování znovu, aby se nůž dostal dolů a doklady z příručního zavazadla nahoru. Měl pocit vítězství nad celou dovolenou. A já vlastně taky. Ten nůž mám fakt ráda. (A taky doma nemáme žádný jiný otevírák na víno :-).

A teď už zase v Praze. Takové nudné místo….

Reklama