Taky by se vám líbilo zachránit opuštěné miminko, vzít si ho za své a vychovat z něj skvělého člověka? Takového, jaký by v původní nefunkční rodině nikdy nemohl vzniknout? Tak něco takového se může stát jen ve filmu. Vám to pravděpodobně zkazí geny.

Geny nezměníš

Ta pravděpodobnost se pohybuje asi kolem 90 % a nezáleží na tom, zda jste adoptovali problémového človíčka temné pleti nebo zlatovlasou princezničku s modrýma očima. I ta je totiž takřka s jistotou předurčena k životu plnému karambolů. A to i v případě, že se do vaší teplé a láskyplné náruče dostane jako několikatýdenní mimino, a ne až jako frustrovaný chovanec ústavu. Řeč bude o síle  rodového zatížení a o tom, že ho nezmění ani luxusní švýcarský penzionát.

Zapomeň na ambice

Moc se o tom nepíše, protože je to považováno za jaksi nemorální. Nechtěné, opuštěné, nebo dokonce týrané nevinné děti přece nepotřebují nic víc než prožít dětství v normálním rodinném prostředí. Ano, ale prosím, nic od nich neočekávejte. Jsme zemí s nejpřeplněnějšími kojeneckými ústavy v celé Evropské unii, nejstupidnější byrokracií i velice kontroverzním způsobem pomoci.

Pustit se do kolotoče žádostí, pohovorů, psychotestů i zdlouhavého prověřování vlastní kvality jako možného náhradního rodiče chce odvahu a trpělivost. Bohužel, očekávané naplnění se většinou nedostaví. Nikdo vás totiž nepřipraví na fakt, že podaří-li se vám prorazit a odnést si domů vytoužené (a to přímo doslova) dítko, budete nejvíc potřebovat soudnost, pokoru a obrovskou vytrvalost.

Na pocit radosti raději zapomeňte, nebo aspoň na typ radosti, kterou předpokládáte z normálního dítěte. Tady vás čeká maximálně radost z toho, že váš adoptivní pubertální synek nezačal krást nebo dcerka nezvolila studentskou brigádu na chodníku. Do adopce se nepouštějte ani v případě, že byste pociťovali jakékoli ambice v oblasti vzdělávání. „Za dvacet let mého působení jsme měli pouze jediného vysokoškoláka a jediného studenta gymnázia,“ říká ředitel dětského domova v Praze - Dolních Počernicích Martin Lněnička.

„Děti pocházejí z rodičů, kteří jim ze svých genů předali spoustu defektů. Nemluvíme samozřejmě o tělesných, ale psychických problémech. Zcela zdravé děti bez lehké mozkové dysfunkce, poruch chování nebo nějakého stupně retardace se v kojeneckých ústavech objeví jen výjimečně. Vždyť jsou v drtivé většině potomky alkoholiků, narkomanů, agresorů, bezdomovců a tak dále. Ty geny v nich zůstanou, i kdyby vyrůstaly na zámku,“ říká zase ředitelka kojeneckého ústavu v Praze - Krči Jaroslava Lukešová. A kdo jste četl knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, určitě jí dáte za pravdu. Kdo ne, sáhněte po ní, nebo si přečtěte náš příběh.

Monika nám změnila život

Hovorkovi (oba inženýři ekonomie) po deseti letech bezdětného manželství adoptovali dvouměsíční holčičku. Novopečený táta Jiří psal celý předchozí rok žádosti, navštěvoval právníky i psychology, zatímco jeho žena chystala pokojíček snů. Pak přišla velká chvíle a doma jim začalo kňourat novorozeně. Oba slzeli radostí a život se zdál růžový jako cukrová vata.

Po roce ale oba začali střízlivět. Původně zcela „zdravá“ Monika totiž vůbec nebyla jako ostatní děti. Nechodila, nemluvila, to, co jiné děcko umělo v sedmi měsících, bylo pro ni nezvladatelné. Ve třech letech podstoupila psychotesty a diagnóza byla jasná. Porucha chování, lehká mozková dysfunkce a lehká retardace. V osmi letech Monika nastoupila do zvláštní školy, kterou dokončila, a šla do učení na švadlenu, kde je dosud. 

Vyděděncem proti své vůli

Potud by se možná nekonala žádná tragédie, ale součástí její genetické výbavy jsou i nezvladatelné záchvaty vzteku, agresivita, inklinace k útěkům z domova, naprostá neschopnost akceptovat autoritu, ale zároveň i poradit si s běžnými věcmi, jako je nákup nebo cesta ze školy domů. Dodnes sama nedokáže přejít frekventovanou ulici nebo koupit v potravinách malý nákup.

„Není to tím, že by byla až tak hloupá, ale jen svévolná. Stále nás vydírá, klade si nehorázné podmínky, a když není po jejím, je schopná nás i napadnout,“ svěřuje se Jiří. Monika musí celoživotně užívat léky a zklidnění a chodit na terapie, které však příliš nezabírají. „Smutné je to, že jako rodiče jste vlastně vyčleněni z kolektivu jiných rodičů s dětmi už od začátku. Vaše dítě si nemůže hrát s ostatními na pískovišti, není možné, aby chodilo do školky. Všude totiž narušuje normální řád a není schopno ani ochotno podřídit se jakýmkoli pravidlům. Ani vy si nemůžete s ostatními rodiči popovídat. Ti rozebírají, co se jejich dítě naučilo, do jaké ho dát školy nebo kde jsou kvalitní kroužky. Vy spíš hledáte kvalitního psychiatra, na nějaké školy je třeba zapomenout co nejdříve,“ zklamaně vzpomíná Jiří, který se schází s klubem adoptivních rodičů. 

A stejné zkušenosti má drtivá většina z nich. „Kdo chce adoptovat dítě, nesmí ho vést jiná motivace než pomoc bližnímu v nouzi. Rozhodně nesmí nic očekávat a vkládat do toho jakákoli vlastní přání,“ upozorňuje všechny potenciální zájemce o adopci.

Co to je adopce?
Osvojení neboli adopce je nejvyšším a z hlediska právního postavení dítěte nejvýhodnějším typem náhradní rodinné péče, protože právní postavení dítěte je stejné jako postavení dítěte vlastního. Nejčastěji bývají osvojovány děti kojeneckého a batolecího věku, v České republice je to asi 500 dětí ročně.

A co vy? Máte ve svém okolí rodinu, která adoptovala dítě? Šli byste do toho i za cenu rizika, nebo byste raději zůstali bez potomka?