Už dlouho pátrám po smyslu „adopce dětí na dálku“ z chudých zemí. Občas je o tom článek v časopise a snad i v televizi je sem tam nějaká zmínka.

Nedávno jsem si ale přečetla článek v časopise (Reflex 21/03), který mi situaci trochu přiblížil.
V tomto článku redaktorka píše mimo jiné o tom, jak jela své „adoptivní dítě“ navštívit . Popisuje svou cestu do Indie, kontakt s řádovými sestrami a nakonec návštěvu rodiny.

Dostane se do vesnice, která je plná chudých rodin. V každé rodině je jedno dítě, které studuje na náklady neznámého sponzora. Více sponzorovaných dětí v jedné rodině být nesmí.
Zajímavým momentem článku je, když si uvědomí, že její návštěva nemá žádný smysl. Oni ji rádi vidí a uvítají, ale malá holčička nechápe tak zcela, kdo to vlastně přijel. Způsobí nemalý rozruch ve vesnici, rozpaky v rodině a místní organizaci výdaje navíc. Účel této cesty je splněn, redaktorka se přesvědčila, že lépe své peníze používat nemůže, ale sama říká, že se dozvěděla více než si přála. Tyto děti opravdu často nemají co jíst a žijí v bídě a špíně.

Tento článek mě zcela přesvědčil, že tato dárcovská činnost je smysluplná. Děti, o kterých je řeč, jsou více potřebné, než si my, Evropané, vůbec dovedeme představit.
Dále jsem se ujistila, že opravdu všechny finanční prostředky jsou použity výhradně na školné těchto dětí. Věřící lidé peníze nezpronevěří.
Došlo mně, že je to možná jediná šance, aby se tento třetí svět vymanil ze své bídy. Vlády našich a ani jejich zemí na to nestačí a nikdy nebudou stačit. Asi mají důležitější věci na práci.

Tyto studující děti už nebudou muset pracovat jako námezdní síly a je možné, že se právě ony, jako první vzdělaní ze své rodiny, budou podílet na zlepšení životních podmínek ve svých zemích. 
Už nemám strach, že v situaci, kdy nebudu schopná dále dítěti přispívat, mu způsobím potíže větší, než mělo před tím. Organizace se postará a sežene za mne náhradu.

Asi vás přirozeně napadá, kolik je třeba na jedno dítě přispívat.
Informovala jsem se o tom telefonicky a nakonec jsem si našla i informace na internetu. (viz odkaz pod článkem)

Např. Arcidiézní charita – Praha zprostředkovává adopci dětí z Indie, Ugandy a Litvy.
Pro dítě z Indie je třeba poslat 4 900,- Kč ročně.

Nejsem jejich zaměstnancem, snad i vyloučíte, že tento článek píšu jako reklamu, a tak si snad mohu dovolit vás trochu přesvědčovat.
Hlavně – za pokus to stojí.
4 900 Kč ročně je 408,- Kč měsíčně a 13,40 Kč denně. Umíte si představit, že ty drobné, co denně vysypáváte z kapes do kasičky či hrníčku, mohou někomu pomoci v životě?

Já jsem se přesvědčila a konečně se rozhodla. I když mám své děti a kdo ví, co bude za rok či za pět let, to risknu. Ta myšlenka, že mám někde adoptivní dítě, mě už teď hřeje u srdce. A když mu někdy pošlu dopis, fotky či obrázky, tak mu třeba udělám radost.

A to dítě možná nebude mít v dospělosti hlad a bude schopné se samostatně postarat o své děti. A tyto děti……….

Přiznávám, že to už jsem se nechala unést příliš. Promiňte, představy jsou už na vás.


Ale prosím vás, zamyslete se nad těmi drobnými v kapse. Nemohli byste je postrádat?

 

 http://www.charita-adopce.cz/adopce_dotazy_vseobecne_new.html 

          
Reklama