Adéla Němejcová (1907-1985) se narodila do vzdělané rodiny báňského inženýra. V době jeho působení na dole v Ostravě byla rodina skvěle finančně zajištěná, dostala do užívání dokonce i vilu se služebnictvem. Adélina maminka, dcera pražského továrníka, sice nepracovala, ale byla to umělecky založená a vzdělaná žena. Ovládala čtyři jazyky, hrála na klavír a amatérsky fotografovala. Věnovala se svým dětem - dvěma synům, z nichž se také stali vědci, a zejména nejmladší Adéle, která byla jako dítě neustále nemocná. Víceméně ji až do tercie gymnázia učila doma.

Představovala si, že budoucnost její dcery bude spojena s hudbou, zatímco Adélin strýc, akademický malíř, ji zase vedl k výtvarnému umění. Jenže Adélka propadla kouzlu čísel a milovala matematiku. Měla pro ni nadání.

Po maturitě na reformním gymnáziu v Plzni, kam se rodina přestěhovala, si zvolila pro dívku na svou dobu netypické studium matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tam ji nejvíce zaujaly přednášky profesora Dolejška z rentgenografie. Byl to úplně nový obor a Adéla se pro něj nadchla.

Po dokončení studií, kdy byla nouze o zaměstnání, krátce pracovala na patentovém úřadě a pak ve výpočetním oddělení penzijního ústavu. Měla dost volného času na své koníčky, a tak začala docházet do univerzitního spektroskopického ústavu k profesoru Dolejškovi, aby zde prováděla své fyzikální experimenty.

Když potom vznikl pod jeho vedením ve spolupráci se Škodovými závody v Praze tzv. Fyzikální výzkum, nabídl v roce 1935 několika svým bývalým studentům i Adéle jako jediné ženě místo ve svém týmu. Ta brzy začala pracovat i na dizertační práci zaměřené na studium záření, kterou pod vedením svého profesora obhájila.

Spolupráce Fyzikálního výzkumu se Škodovkou byla výhodná – ta ji totiž finančně zaštiťovala a bylo v ní možné pokračovat i za okupace a následném uzavření vysokých škol. Profesor Václav Dolejšek byl mimořádnou osobností, za války spolupracoval s domácím odbojem. Byl však gestapem odhalen, v roce 1944 zatčen a zemřel před koncem války v koncentračním táboře v Terezíně.

Po jeho zatčení se stala vedoucí pracoviště, které už tehdy neslo název Rentgenologické oddělení Fyzikálního výzkumného ústavu Škodových závodů právě Adéla. To už se jmenovala Kochanovská. Na konci třicátých let se provdala za ruského intelektuála Kochanovskova, který uprchl z Ruska před bolševiky. Podle některých zdrojů byl matematik, podle jiných architekt.

Ani když se manželům narodil syn Ivan, nepřestala Adéla Kochanovská pracovat. Práci a rodinu zvládnout bylo ale velice obtížné. Proto si najala k synkovi dětskou sestru a do domácnosti hospodyni. Padla na to velká část jejího platu. Volný čas pro sebe vypustila úplně. Několikrát také potratila, protože účinky rentgenového záření nebyly ještě známé a vědci se zpočátku proti němu nedostatečně chránili.

Osud se s touto ženou příliš nemazlil. Musela překonat rodinné tragédie. Soužití s manželem, který měl časem problémy s alkoholem, nebylo jednoduché a jediný syn spáchal sebevraždu. Prakticky vědecké dráze obětovala svůj soukromý život. Jedině věda ji držela nad vodou.

Po válce se stalo Rentgenologické oddělení Fyzikálního výzkumu součástí Československé akademie věd. Adéla Kochanovská byla v jeho čele do roku 1968. Vydala velké množství odborných článků a několik vědeckých publikací, z nichž Zkoušení jemné struktury materiálu Röntgenovými paprsky sloužila několik desetiletí sloužila jako základní příručka pro práci s rentgenem.

Přednášela na několika vysokých školách a jako vůbec první žena v historii Českého vysokého učení technického byla jmenována profesorkou inženýrství. Získala i řadu státních ocenění či vyznamenání, ale po nějakých poctách netoužila.
Smysl svého života viděla v práci. Úplně se jí nevzdala ani po odchodu do důchodu. Zemřela v roce 1985…

Na našem webu jste si mohli přečíst:

Reklama